Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. A také to, jak byli vnímáni společensky. Někteří se dokonce stali legendami. A to je mimo jiné i případ profesora MUDr. Vladimíra Vondráčka (1895-1978), psychologa, psychiatra, farmakologa, endokrinologa, spisovatele a úžasného glosátora života.

Profesor Vondráček vlastnil mimo jiné rozsáhlou knihovnu s mnoha cennými tituly, o které rozhodně nechtěl přijít. Na druhou stranu nevyhovte kolegovi, který o zapůjčení knihy požádá. Jenže někdy ji zapomene vrátit. Nebo si již nepamatuje, odkud ta kniha přišla. Pan profesor, jako správný psycholog, věc řešil originálně. Nechal si vyrobit razítko, kterým označil všechny titulní stránky svých knih. Text na razítku byl tento: Ukradeno v knihovně profesora Vondráčka. A bylo vymalováno.

A vezmeme-li to z druhé stránky, vzpomínal svého času také známý psychiatr Miroslav Plzák (1925-2010), který svého času profesora Vondráčka na jeho klinice v praxi zažil, výroky páně profesorovy byly často velice originální. Jednou jsem se ho zeptal, napsal Miroslav Plzák, co doporučuje mužům, které trápí impotence. Krátce se zamyslil a odpověděl: „Takovým vždy říkám- až váš blazeovaný penis pozná tu pravou, ukáže, co umí.“

Takže tohle byl také profesor Vondráček (zde na snímku).

Vladimír Vondráček se narodil 23. února 1895 v rodině Václava Vondráčka (1869-1929) „obchodníka a váženého měšťana pražského“, který pocházel z rodiny gruntovníka Františka Vondráčka z Miřetic (tehdy správní okres Ledeč nad Sázavou). Maminka Božena Anna rozená Tusarová (1872-1895), byla dcerou obchodníka Václava Tusara ze Skrchleb (okres Nymburk). Pokřtěn byl jako Vladimír, Otokar a Václav. Jeho tatínek byl velice známým pražským podnikatelem. V Perlové ulici provozoval vyhledávané lahůdkářství, v němž se vyučili i pozdější neméně „slavní„ lahůdkáři jakými byli Alois Zoufalý a Jan Paukert. Oba otevřeli svá legendární lahůdkářství shodou okolností v roce 1916. Paukert na Národní třídě, Zoufalý na Jungmannově náměstí. K Vondráčkům chodili známí hosté – například spisovatel a novinář Ignát Herrmann (1854-1935), který měl v oblibě šneky v úpravě Vondráčkovy tety Anny.

Brzy po porodu malý Vladimír osiřel – zemřela jeho matka na tyfus v září 1895. Chlapci bylo teprve necelých sedm měsíců. Snad proto někdy v dětství zatoužil poznat taje života, prý uvažoval o tom, že bude lékař, již ve čtyřech letech. Pro medicínu se definitivně rozhodl při studiu na gymnáziu a udělal dobře. Studoval ji v letech 1913-1918. Neodradilo ho ani to, že při zkoušce z interny mu dal profesor Josef Thomayer (1853-1927) dostatečnou, avšak výtečnou dostal z psychiatrie od profesora Karla Kuffnera (1858-1940), vpravdě zakladatele české psychiatrie. Vladimír Vondráček promoval shodou okolností 28. října 1918. První lékařskou praxi si odbyl v roce 1919 u 7. pluku, který byl nasazen na Slovensku v bojích s Maďary.

Od počátku pak se věnoval psychiatrii, ale také farmakologii. „Byly to mé dvě velké lásky, žádná nebyla mojí manželkou, obě byly milenky, u nichž jsem soužití střídal…“ prohlásil svého času. A navzdory známce od profesora Thomayera, dávno již zapomenuté, dodal: „A manželkou mi byla jen interna. Ta mi dala mnoho, vždyť je to královna lékařských věd.“

Manželku měl ovšem i skutečnou. 17. ledna 1925 pojal Vladimír Vondráček za choť Miladu, rozenou Drahorádovou. Stalo se tak v pražském kostele u sv. Františka.

Profesor Vondráček v mnohých medicínských oborech několikrát předběhl svoji dobu. Ve svých sedmatřicet letech vydává knihu „Farmakologie duše“, v níž jasně naznačuje pozdější vývoj psychofarmakologie. Proto se později jako jeden z prvních českých vědců zabýval i drogami a jejich působení. V roce 1938 byl jmenován profesorem psychologie a o rok později docentem. V roce 1946 byl jmenován profesorem.

V letech 1957-1970 byl přednostou psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy, v jejímž čele vystřídal profesora Zdeňka Myslivečka (1881-1974). Na klinice založil mimo jiné i výzkumnou laboratoř, kterou vedl prakticky až do své smrti. Proslulé byly také jeho veřejné přednášky, které se těšily nesmírné pozornosti. Byl mimo jiné skvělý vypravěč a nebál se říkat, co si opravdu myslel. Kupodivu mu to procházelo. Ono se také s profesorem Vondráčkem pustit do vědecké disputace by asi nebylo jen tak.

Nezapomenutelné jsou jeho citáty nepostrádající břitký humor a současně úžasné životní postřehy. (Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim! K narozeninám je ustáleným zvykem přát si především zdraví. Myslím si, že je lepší být mírně churav a šťasten, než být zdráv a nešťasten).

Kdyby se pan profesor dal výhradně na literární dráhu, asi by bezkonkurenčně uspěl. Malé pomníčky postavil monografiemi svým učitelům, které vydal vždy v době jejich odchodu z tohoto světa. Tak úžasně poutavě a s nadhledem vypráví o profesoru MUDr. Antonínu Heverochovi (1869-1927), dále pak o profesoru MUDr. Emanuelovi Formánkovi (1869-1929) a v neposlední řadě o profesoru MUDr. Ladislavu Syllabovi (1868-1930). Velice svérázné názory vyslovil v knihách souvisejících s jeho profesí psychiatra. Knihu „O psychiatrii, psychiatrech a blázincích“ napsal jako třicetiletý, o jedenáct let později posbíral své fejetony do knihy „Čtení o zdraví a nemocech“.

Velmi zajímavé jsou jeho vzpomínkové knihy Lékař vzpomíná, Lékař dále vzpomíná a Konec vzpomínaní, zahrnující dobu z let 1895-1945. Posléze již vzpomínat moc nechtěl, ačkoli v době jistého politického uvolnění vydává krásné svědectví o jedné z jeho profesí „Fantastické a magické z hlediska psychiatrie“ a současně různé mýty vysvětluje a některé boří. Tuto knihu napsal spolu se svým vrstevníkem JUDr. Františkem Holubem (1894-1965). Jinak psal také vyložené odborné texty - do konce života napsal celkem asi 350 studií.

Odešel a schází nám již od 10. května 1978.

Příště: profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček