19.2.2019 | Svátek má Patrik


HISTORIE: Poslední dny Inků

9.11.2015

aneb Podobnost čistě náhodná

V sobotu 16. listopadu 1532 zajal Francisco Pizarro inckého krále Atahualpu. Tím byl odstartován konec incké civilizace, jejíž poslední vládce byl popraven o čtyřicet let později.

Kdo byli conquistadoři?

Naprostá většina Španělů necestovala do Ameriky z pověření krále, ale jako soukromé osoby. Muži se zúčastňovali dobyvatelských výprav s vidinou zbohatnutí, což znamenalo, že doufali v objevení velké populace domorodců, o jejichž bohatství by je mohli obrat a z jejichž práce by žili. Velitelé většiny dobyvatelských výprav od dvacátých let šestnáctého století vytvářeli společnosti a podepisovali smlouvy, které byly řádně notářsky ověřeny. Na rozdíl od společností zabývajících se službami anebo výrobou zboží zde bylo od samého počátku jasné, že ekonomický růst těchto společností byl založen na vraždění, mučení a drancování. Conquistadoři tedy nebyli vojenskými vyslanci placenými králem – jednoduše řečeno šlo o ozbrojené podnikatele.

Requeirimiento – “právní” základ pro budoucí činy

Brzy po objevení Nového světa se rozšíříly zprávy o tom, jak brutálně se chovali Španělé vůči domorodcům. V roce 1513 vznikl dokument, jenž měl být od té doby vždy před uskutečněním záboru přečtený všem, kterých se týkal. Tento dokument vstoupil ve známost jako Requeirimiento, „Požadavek“. Ve stručnosti řečeno, tento dokument vysvětloval nově objeveným národům, že když (křesťanský) Bůh stvořil svět, předal svému vyslanci na zemi, jímž je papež, právo vládnout. Papež v roce 1493 ustanovil, že španělský král získá veškeré země ležící na západ od 46. poledníku. Proto jsou tedy nově objevené národy povinny podrobit se a za svého vládce přijmout španělské krále. Pokud i po přečtení tohoto dokumentu domorodci odmítli poslušnost, pak proti nim mohla a měla být použita veškerá síla, jež by je buď donutila se podřídit, anebo je vyhladila z povrchu země.

Jak postupoval Pizarro?

Pizarro se svými muži přesně dodržoval stanovený postup při dobyvatelských výpravách. Zaprvé, bylo třeba najít důkazy o existenci domorodé říše, dostatečné obydlené (Incká říše měla v té době dvakrát více obyvatel než celé Španělsko), aby poskytla masu vazalů, kteří byli zvyklí pracovat na šlechtu.

Zadruhé, bylo třeba splnit několik právních podmínek, což znamenalo získat svolení od španělského krále. Jako třetí v řadě byl nějaký právní důvod, záminka. V Atahualpově případě šlo o přečtení Requeirimienta a jeho práv. Atahualpa se z něj měl dozvědět, že má právo podřídit se nové vládě a že když on nebo kdokoli jiný bude vzdorovat, bude usmrcen. Je pravděpodobné, že toto vše se k Atahualpovi dostalo ve značně pozměněné podobě. Když se Atahualpa odmítl podřídit Španělům a hodil na zem černou věc (bibli), jež na listech měla různé klikyháky, jimž on nerozuměl, podle španělského práva 16. století okamžitě přišel o veškerá práva k Incké říši.

Čtvrtým krokem byl samotný dobyvatelský akt, jenž byl často doprovázen velkou dávkou teroru a „bleskovou válkou“. Záměrně se vyvolávaly útoky domorodců, aby byl důvod terorizovat místní obyvatelstvo a tím je donutit k poslušnosti. Jako trest za odbojnost a odpor Španělé často domorodcům usekávali paže a mnoho náčelníků zaživa upálili. Pizarro španělskému teroru v Novém světě nasadil novou laťku – za pouhých několik hodin zlikvidoval na sedm tisíc domorodých válečníků.

Díky zajetí inckého vládce Atahualphy doufal Pizarro, že bude mít moc, ochromí inckou armádu, zabrání protiútoku a zmocní se vlády nad celou říší. Aby toho všeho dosáhl, musel se svým zajatcem vybudovat nějaký vztah. Incký vládce musel pochopit, co vlastně Pizarro chce. Výměnou za Atahualpův život chtěl Pizarro absolutní moc. Jestliže získá moc nad špičkami společnosti, získá zemi, práci, zlato, stříbro, ženy – vše, co tato na první pohled bohatá země může nabídnout. Pokud by se Pizarrovi a jeho mužům podařilo udržet získanou pozici, pak by mohli hodně vytěžit z práce poddaných a začít konečně žít v přepychu, neboť právě pro to riskovali holé životy.

Dobývání Nového světa bylo o hledání způsobu, jak obejít jedno ze základních životních pravidel – totiž to, že lidé, aby mohli žít, musí také pracovat. V Peru (a vlastně i jinde v Americe( Španělé nehledali úrodnou půdu, kterou by mohli obdělávat. Hledali způsob, jak se manuální práci vyhnout.

K tomu potřebovali najít dostatečně velký počet lidí, kteří by vykonávali veškerou práci a zajistili by jim tak vše, co je nutné k životu: jídlo, ošacení, bydlení a v ideálním případě stálý zdroj bohatství. Dobyvatelské výpravy tedy měly velmi málo společného s dobrodružstvím. Spíše šlo o skupiny mužů, kteří byli ochotni udělat cokoli, aby se vyhnuli nutnosti vydělávat si na živobytí. Vzato do důsledků, dobývání Peru vlastně bylo hledáním pohodlné penze.

Jak je možné, že Španělé uspěli?

Španělé měli samozřejmě především vojenskou převahu. Asi největší výhodou byli koně – zvířata, jež mohla vézt plně ozbrojené vojáky a stále byla schopna předhonit i ty nejrychlejší běžce. V domorodcích vzbuzovali nejen strach, ale také umožňovali Španělům používat dlouhá kopí s kovovými hroty či s brutální přesností využívat mečů při útocích shora. Pizarrovi vojáci navíc také znali střelný prach a měli několik děl a hákovnic.

Pokud jde o ochranu, Španělé často používali ocelové přilby, brnění a drátěné košile. Pěšáci navíc ještě měli escudos, což byly dřevěné štíty o průměru dvou stop. Jezdci používali agardas, větší štíty z dvojité kůže natažené v dřevěném rámu. Dokonce i koně byli chráněni bavlněnými přehozy, díky kterým bylo těžké je zranit nebo zabít. Španělský rytíř, ozbrojený a na koni, představoval vrchol evropské smrtící technologie. Jen podobně ozbrojený rytíř, voják pálící z hákovnice na malou vzdálenost či zdatný voják s kopím měl šanci odrazit jízdní útok.

Kromě zbraní měli Španělé ještě další výhody: znali písmo, a proto si mezi sebou mohli posílat podrobné informace; měli lodě a přístup k mezinárodnímu obchodu, díky němuž se mohli pravidelně zásobovat zbraněmi, koňmi i muži. Měli zkušenosti z úspěšných bitev s podobně vyzbrojenými Maury, jež se po staletí odehrávaly na Pyrenejském poloostrově.

Španělé také strávili více než třicet let dobyvatelskými výpravami v Karibiku, Mexiku, ale i jinde v obou Amerikách. A navíc Hernando Cortés nedávno dobyl Aztéckou říši v Mexiku. Pizarro už tedy věděl, jak může ke své výhodě využít politické rozdělení a jak začlenit spolupracující domorodce do vlastních řad.

Další mocnou zbraní, ač naprosto bezděčnou, přesto důležitou, byly pravděpodobně pravé neštovice. Epidemie vypukla těsně před třetí a poslední Pizarrovou cestou do Peru. Nejenomže zabila inckého krále Huyana Capaca, navíc ještě odstartovala brutální a zničující občanskou válku, jež říši rozdělila na dvě části.

Co proti tomu měli Inkové?

Výzbroj Inků se skládala z mědi, bronzu a kamene. Zbraně byly určené především pro boj muže proti muži s podobně ozbrojenými pěšáky a jednalo se o různé druhy palic - určených k rozbíjení lidských lebek, ale naprosto nepoužitelných na španělské ocelové přílbice. Stejným způsobem také Inkové používali bojové sekery s ostřím z mědi, bronzu nebo kamene. Ale ani ty nebyly dostatečně ostré na to, aby způsobily vážná poranění končetin.

Vedle různých palic Inkové také používali kopí s měděnými či bronzovými špičkami a ostrými dřevěnými výčnělky. Rovněž používali šipky s dřevěnými nebo bronzovými špičkami. Jednou z jejich nejnebezpečnějších zbraní – alespoň z pohledu Španělů – byly incké bolas, warak’a. Šlo o kameny, většinou velikosti vejce, upevněné řemeny. Bojovník je roztočil a silou vrhnul na protivníka. Byly natolik přesné a silné, že dokázaly i přerazit meč. A pokud neměli Španělé přilby, vrhané kameny byly smrtelné. Další zbraní, kterou Inkové někdy používali, i když jen zřídka, byly luky a šípy, ale ani ony nebyly schopny proniknout skrz španělské brnění.

Ačkoli měli velkou početní převahu, potýkali se s celou řadou nevýhod: neznali písmo, pouze kipu, což jim ve srovnání se Španěli umožňovalo vyměňovat si méně informací. Rovněž tak měli jen malé povědomí o světě za hranicemi své říše, tudíž ani netušili nic o dobytí Mexika, Střední Ameriky a karibské oblasti. Nevěděli nic o historii Evropy a zbytku světa. Mezi další nevýhody patřilo například to, že Inkové nikdy neútočili v noci a pokud padl jejich panovník či generál, armáda se často prakticky rozpadla.

Největší vojenské úspěchy zaznamenali Inkové během povstání v roce 1536, a to zejména díky přepadům ze zálohy, kdy pokaždé značná početní přesila Inků uzavřela oddíl španělských vojáků v nějaké horské soutěsce – čímž se mimo jiné eliminovala hlavní španělská vojenská výhoda, tj. koně – a pak je v podstatě ukamenovala.

Přesto nejvíce Španělů najednou padlo až v roce 1538, kdy se v bratrovražedném boji střetla armáda pod vedením Hernanda Pizarra s armádou Diega de Almagro, bývalého Pizarrova společníka, který posléze obsadil hlavní město Cuzco, aby získal větší podíl na kořisti.

Kdo s čím zachází, tím také schází

Incká říše byla založena na jednom základním předpokladu, jenž byl v případě nutnosti upevňován armádou vojáků třímajících zakrvavené palice. Šlo totiž o to, že veškerá země a přírodní bohatství patřily státu, jenž byl řízen inckým králem. Jeho božské právo na toto vše pocházelo přímo od Slunce. O století později francouzský král Ludvík XIV. prohlásí, že „stát jsem já“.

Jestliže stát vlastnil veškerou ornou půdu, tak tím, že dovolil poddaným na této půdě hospodařit, se tito poddaní stali jeho dlužníky a mohl požadovat placení daní, která se odváděla formou práce. Každý mužský představitel rodiny musel mezi pětadvaceti a padesáti lety věku platit daně. Vláda požadovala, aby každý muž pro stát či církev pracoval dva až tři měsíce. Kromě obdělávání půdy mohl stavět cesty či budovy, tkát, být poslem (chaski), nosit královská nosítka, válčit nebo cokoli jiného, co bylo zrovna třeba. Inkové tuto daň ve formě práce nazvali mit’a, což znamenalo „oplatit“. Tyto dva nebo tři měsíce nemusel však mužský představitel rodiny pracovat sám – mohl svou daňovou povinnost přenést i na ostatní členy své rodiny.

Vláda zaměstnávala spoustu účetních a úředníků, kteří si o obyvatelích říše vedli důkladné záznamy – o jejich narození, smrti, svatbě a manželství, věku, zaplacených daních i o dluzích. Genialita Inků – stejně jako Římanů – spočívala v jejich naprosto výjimečných organizačních schopnostech. Vládnoucí vrstva byla poměrně malá (odhaduje se, že Inků nebylo ani sto tisíc a ovládali až 10 miliónů poddaných), dokázala však ovládnout zbytek společnosti, jež na ni pracovala, a to přesto, že obyvatelstvo říše hovořilo více než 700 místními jazyky a žilo v jedné z nejdrsnějších a nejrůznorodějších oblastí světa.

V incké civilizaci existoval velmi silný princip reciprocity – pokud někdo něco přijal od druhého, musel se podřídit. Po svém zajetí uzavřel král Atahualpa dohodu s Franciscem Pizarrem, že výměnou za svůj život naplní místnost v chrámu zlatem a stříbrem až po čáru hodně nad výšku své postavy. Atahualpa svojí část dohody splnil, ale propuštění se nedočkal – brzy po odvezení pokladu byl na základě nepotvrzeného obvinění popraven. Aby se alespoň vyhnul smrti upálením, nechal se těsně před smrtí pokřtít. Španělé nedodrželi vlastně žádný ze slibů, které inckým panovníkům dali. Titu Cosi, poslední faktický incký král, později prohlásil, že pokud Španělé něco dostanou, vede to jen k tomu, že chtějí ještě víc.

Poučení pro nás

Předchozí text vznikl jako výběr citací či faktů z knihy Poslední dny Inků od Kima MacQuarrie, v překladu Marcely Tesařové.

15. října začal 1437. rok islámského kalendáře za ne nepodobných okolností pádu incké civilizace – myslím, že přinejmenším pozorování, že i my čelíme invazi velkého počtu ničeho se neštítících dobrodruhů přesvědčených o vlastní nadřazenosti, kteří hledají hlavně jak se vyhnout práci, je trefné.

Jako Inkové, i my máme řadu nevýhod – na rozdíl od technologické zaostalosti a nedostatku informací je to především myšlenková a ideová vyprahlost, absence sjednocujícího prvku a v neposlední řadě velká míra přerozdělování, která je podhoubím pro korupci a jiné formy parazitování na společnosti. Myslím, že šance vrátit se ke křesťanství už je pryč a nová „náboženství“, jako u nás marxismus-leninismus, tento marasmus jenom prohlubují. Tato cesta byla nastolena už někdy během 18. století a zvěrstva, kterých se křesťané dopouštěli, jako je i podrobení amerických původních obyvatel, byla jedním z hnacích důvodů této změny.

Pokud však chceme zachovat alespoň něco dobrého z našich krví zaplacených zkušeností – např. nechovat se k jiným jako Španelé při dobývání Peru – měli bychom co nejdříve něco začít dělat. Pro začátek by nebylo špatné začít věci nazývat pravými jmény a také nebýt tak snadnou kořistí, tj. vrátit stát do rukou daňových poplatníků, kteří pak sami rozhodnou, jak s ním naloží, koho budou či nebudou mezi sebe a svoje děti chtít pozvat a jaká pravidla chování budou po příchozích, ale i sami mezi sebou tvrdě vyžadovat. Pokud u nás i za těchto podmínek zvítězí ideologicky islám, nechť je mu to přáno.



VALENTÝN: Jednoduché čokoládové bonbony
VALENTÝN: Jednoduché čokoládové bonbony

Výborné čokoládové bonbony, které můžete na Valentýna vytvořit ve tvaru srdíček.

Diskuse


L. David
22:18
9.11.2015

V. Podracký
19:34
9.11.2015

J. Machotka
20:20
9.11.2015

M. Pivoda
18:11
9.11.2015

J. Machotka
20:00
9.11.2015

M. Pivoda
20:12
9.11.2015

J. Machotka
20:23
9.11.2015

M. Pivoda
20:40
9.11.2015

M. Koutný
8:43
9.11.2015

P. Vaňura
10:59
9.11.2015

J. Machotka
11:23
9.11.2015

P. Dvořák
4:30
9.11.2015

počet příspěvků: 12, poslední 9.11.2015 10:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.