Dost často se v našich médiích píše o vzdělávání. Sem tam se debatuje o přemíře počtu vysokých škol, jejichž kvality nejsou nesporné. Jsou lidé, kteří pokrytecky lkají nad tím, že mnozí studenti si musejí při studiu ještě vydělávat. Běduje se nad úrovní maturit a zapomíná se, že mnozí z dnešních politiků získali své vzdělání v dobách, kdy byla vzdělanost tendenčně orientována.

Osobně bych uvítal, kdyby se v médiích objevila zpráva o tom, že se pan senátor Škromach v rámci přípravy na budoucí pozici ministra práce a sociálních věcí habilitoval na nějaké univerzitě pařížské. Nebo že pan poslanec Hašek pohrdnul titulem doktora práv na jisté slovenské vysokoškolské pobočce a vystudoval politologii v Berlíně zároveň spolu s předsedou Senátu Parlamentu České republiky. Totéž platí pochopitelně i pro naše pravicové politiky. Nic z toho se bohužel neděje. Proč asi? Inu, nepotřebují to. Podle toho také stav na politické scéně vypadá.

Zkusme si udělat srovnání s tím, jaké vzdělání získávali politikové před sto a více lety. Zejména ti, kteří pocházeli z chudobných poměrů, a přesto dosáhli vysokých postů vzdělanostních, ale i politických. Vybral jsem namátkou jen několik osobností z okruhu spolupracovníků budoucího prvního československého prezidenta, podporujících teorie Masarykova realismu, kteří získávali vzdělání v rámci monarchie rakousko – uherské, komunisty (a mnohými jejich dnešními příznivci) dodnes označované za "žalář národů".

Obdivuhodná je cesta za vzděláním u Aloise Rašína (1867 – 1923), prvního našeho ministra financí. Jeho tatínek František Rašín byl pekařem v Nechanicích. K živnosti měl i menší polnost, jinak by svých devět dětí neuživil. Syn Alois studoval celkem na třech gymnáziích. V Novém Bydžově, v Broumově a v Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891.

V té době byl již znám úřadům jako buřič. Jeho brožurka České státní právo vzbudila nevoli rakouských úřadů a nakonec byl v únoru 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory. Rozsudkem přišel také o titul doktora práv (takový byl tehdy jistě správný zákon-sic!) V listopadu 1895 byl Rašín amnestován a jednou z jeho první starostí bylo, aby mohl již podruhé absolvovat rigorosum a získat titul zpět. Když byl v roce 1915 s Karlem Kramářem a dalšími zatčen a v roce 1916 odsouzen k smrti, mohl si myslet, že je konec. O titul opět přišel. V červenci 1917 byl císařem Karlem I. amnestován a ihned, již po třetí v životě žádá o nové rigorosum a dne 22. září 1917 je mu znovu udělen titul doktora práv. Nehodlal se spoléhat na to, že trpěl. Respektoval zákon. I to odpovídalo jeho nesporně kvalitnímu vzdělání.

František Drtina (1861 - 1925) pocházel z rodiny malého rolníka. Přesto je jeho cesta za vzděláním úctyhodná. Od roku 1872 studoval na pražském Akademickém gymnáziu. Už zde nabyl rozsáhlé znalosti, zejména v jazykové oblasti (kromě klasických jazyků uměl již jako maturant i pět moderních evropských řečí). Po maturitě se zapsal na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde v letech 1880–1886 vystudoval klasickou filologii a filozofii. Poté studoval v Berlíně (1885–86), zde navštěvoval především seminář historika antické filozofie Eduarda Zellera. Po doktorátu z filozofie (1889) se vydal na dvouletou studijní cestu po západoevropských univerzitách. Posléze působil v Praze jako profesor na Akademickém gymnáziu a na gymnáziu smíchovském. V roce 1891 se na filozofické fakultě pražské univerzity habilitoval v oboru filozofie a v roce 1897 i pro pedagogiku. V roce 1899 byl jmenován mimořádným a 1903 řádným profesorem filozofie a pedagogiky. Ve školním roce 1905-1906 byl děkanem fakulty.

Josef Kaizl (1854 - 1901 ) pocházel z německo-české rodiny. Doma bylo celkem sedm dětí, takže se měl jeho tatínek, byť byl berním úředníkem, co ohánět. Školní docházku zahájil na německé škole v Rumburku, kam byl jeho otec roku 1858 služebně přeložen. Později studoval nejprve německy a česky na farní škole při Kostele Paní Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně. V roce 1863 začal studovat na malostranském gymnáziu. Již tehdy se poznal s okruhem vzdělanců kolem Vojtěcha Náprstka. Byl uveden do Amerického klubu dam, kde se začal učit anglicky. Na podzim roku 1868 začíná studovat na piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Zde se začíná učit polsky a rusky. V roce 1870 byl otec přeložen na pražský Smíchov a Kaizl opět nastupuje na malostranské gymnázium, o rok později zde skládá maturitu. Tedy v té době jako maturant umí dobře klasické jazyky latinu a řečtinu, mimo to také francouzsky, německy (maturitní jazyky), dále anglicky, rusky a polsky. Poté absolvoval práva na univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze (1871–1875, titul JUDr. v roce 1876). Univerzitou mu bylo doporučeno státní stipendium (sic!) k přípravě na docenturu.

Díky stipendiu pokračoval ve studiu ekonomie na univerzitě ve Štrasburku, kde studoval ekonomii pod vedením tehdejších evropských kapacit profesorů G. Schmollera a G. F. Knappa. Už jeho první spis, napsaný ve Štrasburku a vydaný 1879 v Lipsku (Der Kampf um die Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern 1799 – 1868) dosáhl ceny štrasburské univerzity. Jeho Finanční věda vyšla též německy a italsky.

V roce 1879 začal jako docent přednášet národohospodářství na Univerzitě Karlo-Ferdinandově. Přednášel zde česky a německy, mimo jiné zemědělskou politiku, národní hospodářství, rakouskou obchodní politiku od 18. století až po naše dny, nauku o mzdě a otázku dělnickou nebo teorii socialismu. V roce 1883 byl jmenován mimořádným profesorem české části pražské univerzity, roku 1888 řádným profesorem. V letech 1898-1899 byl ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina a v této funkci uskutečnil mnoho ze svých plánů prospívajících Rakousku i českému národu. Za jeho vlády se dostala do ministerstva financí řada kvalifikovaných českých úředníků, kteří pak po převratu v roce 1918 přišli vhod pro organizaci československého ministerstva financí. Měl významný podíl na zřízení české techniky v Brně.

Jaroslav Goll (1846-1929). Vystudoval mladoboleslavské gymnázium, maturitu složil v Praze v Klementinu. Doktorát složil ve 24 letech. Poté odjíždí na roční pobyt na universitu v německém Göttingenu, kde se pod vlivem učitele Georga Waitze naučil pozitivistickému rozboru pramenů a jejich kritice. V letech 1867 -1874 je velvyslancem USA v Berlíně vynikající americký historik, politik a filozof Georg Bancroft. V letech 1872–73 se stává jeho tajemníkem Jaroslav Goll. Jak se k němu dostal, můžeme jen tušit. Nesporně byl jazykově a odborně dokonale disponován. Tehdy se začal zajímat o evropskou historii, především pak o anglicko-francouzské vztahy za třicetileté války. V roce 1873 ještě absolvuje studijní cestu do Holandska a poté studuje v Londýně. V roce 1875 získává docenturu v oboru všeobecných dějin a v roce 1880 se stává profesorem. Má značný podíl na odhalení nepravosti Rukopisů.

Jan Gebauer (1838 - 1907) je jedním z nejlepších českých jazykovědců. Jeho příručka z roku 1902 (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), je vlastně předchůdcem dnešních Pravidel českého pravopisu. Pocházel z velice trudných finančních poměrů a po celou dobu jeho středoškolských a vysokoškolských studií velice trpěl nedostatkem financí. Přesto vystudoval. V roce 1872 získal doktorát a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a o rok později profesorem řádným. Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Konec konců první předseda vlády československé, Karel Kramář, byť pocházel z poměrů ekonomicky slušnějších, studoval nejprve na reálném gymnasiu v Praze na Malé Straně. Po dokončení právnických studií v Praze, studoval na pěti zahraničních univerzitách: vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži a Štrasburku. Krátce také studoval v Londýně.

Mohl bych uvést ještě desítky příkladů vynikajících českých lékařů, filozofů, spisovatelů, kněží a pedagogů, kteří pocházeli z nuzných poměrů a dosáhli vysoce kvalitního stupně vzdělanosti a nesporných úspěchů v životě politickém a společenském. V počátcích svých studií se živili převážně kondicemi či jinou prací, aby mohli vystudovat. Konec konců syn kočího, T. G. Masaryk na tom nebyl v začátcích své cesty za vzděláním nijak jinak.

Jak lze prokázat z výše uvedeného, většina vynikajících synů českého národa pocházela z velmi složitých ekonomických poměrů, leč jejich základním motivem byla touha po vzdělání, neboť tak nejlépe mohli prospět svému národu. Měli navíc štěstí v tom, že tehdejší vzdělávací ústavy byly na vysoce slušné úrovni a navíc byli natolik svobodni, že si mohli (a chtěli!) doplňovat vzdělání na nejlepších vzdělávacích učilištích evropských. Žádný žalář.

Motivem dnešních politiků touha po vzdělání bohužel není. Mají jiné tužby. Komu tím chtějí prospět, je nasnadě. Rozhodně nikoli svému národu. Vidíte. Od doby Masaryků, Drtinů, Kaizlů, Rašínů, Gollů, Kramářů, Gebauerů a dalších, uplynulo pouhých asi sto let. Všichni byli odborníky na svém místě a ještě navíc volenými poslanci. Ať již Zemského sněmu či Říšské rady. Kandidovali v době, kdy patřili zcela jednoznačně mezi vzdělanostní elitu země, nebo chcete-li, národa. Což u nás od doby, kdy jsme nabyli znovu svobody, bohužel neplatí.

Čím to je, že jsme se tak změnili?