22.10.2018 | Svátek má Sabina


HISTORIE: Malý krámek a staré okno

2.4.2016

Je v Praze nějaký obchod, v kterém se prodává stejný sortiment zboží jako v roce 1942? Celou tu dobu až dodnes? Ano, je. Je to malý krámek v domě č. 13 na konci Zenklovy třídy na stanici metra Palmovka. Krámek s botami. A vstoupil do historie našeho odboje. Snad někomu napoví dřívější pojmenování Zenklovy třídy, za komunistů třídy Rudé armády, v době německého protektorátu Kirchmayerovy třídy. Je to klikatá třída vinoucí se z Kobylis do staré Libně. V její části, na křižovatce s ulicí v Holešovičkách byl dne 27. 5. 1942 spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora a generála policie obergruppenführera SS Reinharda Heydricha. A co s tím má dělat náš malý krámek? U této Baťovy prodejny bot si Kubiš opřel své zakrvácené kolo, s kterým k němu dojel z místa atentátu. A pro kolo si pak přišla čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Nejmladší ze statečných účastníků protinacistického odboje...

Když Jozef Gabčík a Jan Kubiš přijeli na kolech na osudnou křižovatku, kde z Kirchmayerovy třídy (dnes Zenklovy), ostře odbočuje ulice v Holešovičkách a pouze jednomu z nich se podařilo na kole i odjet. Zatímco Gabčík pronásledovaný Heydrichovým řidičem Kleinem utíkal nahoru do ulice Kolínské (dnes Gabčíkovy), tak Kubiš stačil nasednout na kolo a zraněný v obličeji ujížděl dolů do Libně. Musel výstřelem z pistole varovat několik horlivců, kteří ho chtěli zastavit, vyhnout se i hozené konvi pod kolo a dnes již nelze říci, nakolik tito Češi věděli co se stalo nebo byli jen dezorientovaní z výbuchu a střelby mezi Kleinem a Gabčíkem. Podařilo se mu krvácejícímu v obličeji dojet až k malému krámku u závor, kde kolo odstavil. Jen kousek odtud bydlela rodina železničáře Václva Nováka, který se svojí manželkou jako členové sokolské organizace, patřili k pomocníkům atentátníků. Na domě č. 351/3, kde Novákovi žili, byla po válce odhalena pamětní deska věnovaná této rodině. Dům však musel ustoupit výstavbě metra a deska tak musela být přesunuta na vedlejší dům č. 375/5. Ulice s tímto domem se nachází v blízkosti Palmovky a dnes nese název Novákových. Protože se zpráva shora od místa atentátu valila jako lavina, dostala se brzo k paní Novákové, která se vracela domů z nákupu, kde na ni čekal zakrvácený Kubiš. Od něj se dozvěděla, že kolo zůstalo u malého krámku a tak rychle posílá malou dceru Jindřišku, aby kolo přivezla. Odtud se kolo dostane k dalším pomocníkům, Piskáčkům, jejichž syn Mirek kolo rozebere a rozřeže. Již večer však Gestapo po celé Libni rozjíždí pátrání. Jindřišky odvádějící zakrvácené Kubišovo kolo, si všimla jedna žena, Jindřiška však na její zvídavé otázky mlčela. Nemlčí ale ona všímavá žena, když tuto klíčovou informaci předává Gestapu.

Gestapo následně shromáždí dívky z Libně a Vysočan - včetně Jindřišky. Protože ji maminka odvedla včas ke kadeřníkovi, který ji zkrátil vlasy a udělal jiný účes, svědkyně ji nepoznaly. Měla štěstí, gestapáci výběr dívek stále zužovali, dívky se před svědkyní udavačkou musely s kolem procházet a ani účast ve „finále“ nepomohla k její jednoznačné identifikaci. Tak se zachránila. Ale jen na pár dnů. Gabčík to měl ještě dramatičtější. Popisovala to černým písmem na červeném podkladě vyhláška s nadpisem: ATENTÁT na zastupujícího protektora. 10 milionů korun odměny za předmětné údaje, které povedou k dopadení pachatelů. V ní se uvádělo mimo jiné...Po atentátu prchal jeden pachatel Kirchmayerovou třídou a ulicí Na kolínské do ulice Na Zápalčí do řeznického obchodu Františka Braunera č. 22. V roce 1981 jsem si se svojí první videokamerou toto místo dokumentoval. V krámě byly ještě stěny bíle vykachlíčkované a dokonce tam v nich byly ještě háky, na které se kdysi věšelo maso. Dnešní podoba je však již jiná. A přece nějaké původní stopy ještě zůstaly. Když totiž Gabčík doběhl ke krámu, stál před ním řezník Brauner a vyhlížel, co to tak hrozně bouchlo. Gabčík nevěda, že Brauner je kolaborant, od něj jako od Čecha očekával pomoc a proto se skryl v jeho krámě. Ten však upozornil Heydrichova řidiče Kleina běžícího za Gabčíkem a tak mezi oběma vypukla přestřelka. Klein se kryl za sloupkem na rohu obou ulic, na kterém dodnes najdete stopy Gabčíkových kulek. Jedna však Kleina zasáhla do nohy, takže zůstal ležet, předal pistoli Braunerovi s výzvou, aby pokračoval v pronásledování. Ten však jen popoběhl, s pistolí zacházet neuměl a Gabčík mohl seběhnout dolů k Trojskému mostu, později Mostu Barikádníků. Klein přežil válku a stal se pamětníkem atentátu.

Bohužel jsem již nestačil natočit místo atentátu v původní podobě z roku 1942. Ta přetrvala jen do doby výstavby pražské magistrály. Malý krámek ale na místě velkých změn zůstal. Zmizely železniční závory, přibyl východ z metra, ale z pohledu od krámku vzhůru Kirchmayerovou třídou, se dnešní pohled příliš od tehdejšího neliší. Jenže tehdy, jak to zpívá Jan Vyčítal:: „Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá, Mercedes se blíží od Břežan...“ Ten mercedes, který způsobil smrt celé rodině Novákových. Celé? Václav Novák měl s manželkou čtyři dcery: Aničku, Slávku, Jindřišku a nejstarší Marii. Anička, jak vypráví Miroslav Ivanov ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“, přeložené do mnoha jazyků, vypráví: „ pracovala u Staroměstského náměstí, jak jsou Železný dveře, v závodě, kde se vyráběly prošívané deky. Byla to moc hezká holka s pěknou postavou. Chodila s mládencem a chystali svatbu. Slávinka šila na libeňském náměstí u dámský krejčový. No a Jindřiška právě končila školu a měla se tam po prázdninách také učit krejčovou. Syn Vašek dělal někde na nádraží černé řemeslo. Ale dcera Marie, o které v domě nikdo nevěděl, se již v místě předchozího bydliště v Podmoklech vdala za Němce, který potom sloužil u SS. “

Členy rodiny Novákových zatýkalo Gestapo postupně, nejdříve odvedli mezi 16 a 17 hodnou paní Novákovou, syna Vaška a Slávku. Když poté přišla Jindřiška domů, našla byt plný gestapáků. Musela zůstat doma než přijde otec a sestra. Gestapo vpustilo každého do domu, jen ven nikdo nesměl. Václav Novák přišel z práce navečer a poslední se vracela Anička. Do domu plného lidí, kteří jej nesměli opustit a podle kterých: „Se vracela vesele, na hlavě měla široký bílý klobouk, nový, slaměný se stuhou. “ Pak Gestapo odjelo a Novákovi už nikdo nikdy neviděl. Ani sestra Marie z Podmokel. Dne 23. 10. 1941 přijeli členové rodiny do Mauthausenu spolu s ostatními pomocníky parašutistů a již druhého dne od půl deváté ráno předstupovalo postupně všech 257 nových příchozích k měření výšky v rámci „vstupní lékařské prohlídky“. V bunkru hrála hudba, u stolu seděli gestapáci a pili kafe. Výšku těla však nebylo třeba zaznamenat, tělo se hned zhroutilo po výstřelu do týla z malorážní pistole zezadu z otvoru ve zdi za měřidlem. První se zhroutila MUDr. Milada Frantová, která Kubišovi ošetřila zraněné oko. Měření výšky skončilo ve tři čtvrti na šest. Samozřejmě s polední přestávkou. Gestapáci se museli naobědvat. Zbytek pomocníků do 291 skončil ve dvou vlnách stejně nebo v plynu. Píšeme pomocníků, správně bychom měli psát – vlastenců. Jen k paní Novákové bylo osud o trochu šetrnější. Do Mauthausenu ji přivezli již pomatenou. Jít na smrt s manželem, synem a třemi dcerami...a nechat Němcům dceru z Podmokel, je hodno shakespearovského citátu. Takový, který by vystihl tragedii této ženy, jsem nenašel. Tak jsem si jeden maličko upravil: „Vedl ji sloužící anděl, její sestra. “

Staré okno

Kolikrát jsem kolem něho projel. Obvykle dvaadvacítkou nebo dvacítkou z Klárova na Malostranské náměstí, kde jsem obvykle vystoupil a kousek popošel k Okresnímu soudu pro Prahu západ. Tramvaje zahýbají z Klárova kolem starého nárožního domu č. 526/2 do ulice Letenská a první okno v ní po pravé straně v přízemí je němý svědek odvahy, vlastenectví a tragedie, které doprovázely heydrichiádu. Okno je špaletové, s dělenou tabulí, jaká nacházíme ve starých domech. Okno, které pamatuje...

Kubiš s Gabčíkem byli vojáci, kteří svědomitě plnili rozkazy. Jen s jedním měli lidské problémy. Styk s domácími lidmi měli udržovat jen v nejnutnější míře, ale byli mladí a mladé a hezké byly i ženy, se kterými se setkávali. Za půl roku od svého seskoku na Nový rok 1942 do atentátu, navázali několik známostí. Gabčíkovou přítelkyní byla Anna Malinová, o dva roky mladší než Gabčík, která bydlela s tříletou dcerkou v malém pavlačovém bytečku. Pracovala v jedné továrničce na Smíchově, kde pracovala také Ludmila Kovárníková. I ta měla dcerku v obdobném věku, neboť její manžel byl od roku 1940 za sabotáž ve vězení. Když se k ní přistěhovala její mladší sestra Marie, odstěhovali se do Magdeburské ulice (dnešní Letenské) nad kterou se tyčí Hrad – tehdy sídlo pyšného protektora. A tento byt v nárožním domě s prvním oknem do ulice v přízemí, měl vstoupit do dějin našeho protinacistického odboje. Dodejme ještě, že Marie Kovárníková se stala intimní přítelkyní Kubiše. Vynechme nyní jiné ženy, se kterými oba parašutisti navázali intimní vztahy, nebo se dokonce zasnoubili, jako např. Gabčík s Liběnou Fafkovou – byli tedy profesionálními svůdci? Nikoliv, byli mladí a věděli, že nemusí dlouho žít. Bohužel, dlouho nežili ani jejich přítelkyně. Všechny skončily v Mauthausenu. Nyní nás zajímají jen sestry Ludmila a Marie Kovárníková a jejich okno, u kterého stačilo jen zaklepat...

Skupina Anthropoid, krycí jméno pro paradesantní výsadek Kubiše a Gabčíka, držela svůj úkol v tajnosti. Jediným, kdo o něm od počátku věděl, byl příslušník sokolské odbojové organizace Jindra, učitel Jan Zelenka-Hajský, který se stal hlavním ubytovatelem parašutistů. Zelenka se snažil najít někoho, kdo by mu mohl opatřit informace o denním programu Heydricha. Počátkem roku 1942 potkal svého bývalého žáka z obecné školy Františka Šafaříka, který byl nyní zaměstnán jako truhlář u Hospodářské správy Pražského hradu. Zelenka zařídil jeho schůzku s oběma parašutisty, kteří mu řekli, co by je zajímalo. Denní program Heydricha, jeho pohyby po Praze, kdo všechno s ním jezdí atd. Tyto zprávy, které Šafařík původně nosil Zelenkovi až do jeho poštovní schránky v Biskupské ulici na Žižkově, jej časově zatěžovaly a proto Zelenka zařídil bližší „schránku“, u které stačilo jen zaklepat. Ano, tušíte dobře – na staré okno na nároží ulice Letenské a Klárova. Po zaklepání jej Marie nebo Ludmila otevřela a převzala obálku s informacemi. Protože Heydrich bydlel od velikonoc v Panenských Břežanech a Anthropoid plánoval zaútočit na Heydricha někde na trase z nich do Hradu, byly Šafaříkovy informace o to cennější. Někdy infomace předával přímo Kubiš, který do Letenské pravidelně docházel za Marií. Jak ve své zprávě napsal vedoucí komise vyšetřující atentát Heinz Pannwitz: „Jednoho dne se u ní objevil údajný Kubišův strýc Hajský (Zelenka) a vysvětlil jí, že dítě nemůže donosit, protože s ní její přítel nemůže během války uzavřít sňatek. Nemá si prý dělat starosti, neboť jí ve vhodný čas zajistí nezbytnou pomoc. K tomu však již nedošlo...

Na okno klepal ještě jiný posel z Hradu. Josef Novotný, hodinář s krámkem v Karmelitské ulici, který v nepřítomnosti Heydricha natahoval v jeho kanceláři na Hradě starožitné hodiny. Toho zajistil Vaněk (Jindra), hlava sokolské organizace pomáhající Anthropoidu, který se stal smutnou postavou celé akce a jako zrádce přežil. I Novotný přinášel cenné informace o protektorově pohybu. Oba hradní informátoři přežili, nikdo je neprozradil. Nevěděli o sobě a proto také nezávisle jeden na druhém zjistili, že v sobotu 23. května 1942 odletí Heydrich do Berlína k Hitlerovi a že je nejisté, zdali se vrátí v souvislosti s jeho eventuelním dalším působením ve Francii. O datu atentátu tak bylo rozhodnuto a tím také o osudu Novákových a všech osob v tomto článku uvedených, jakož i mnoha dalších, kteří se pak setkali v Mauthausenu.

Na historickém místě u okna v Letenské ulici je dnes možno posedět. V bývalém bytě sester Kovárníkových je dnes „Café Klárov“. Můžete si objednat čaj a kávu a zavzpomínat na ty, jejichž hrdinství popírá obvyklé klišé, že Češi za protektorátu proti nacistům nic nedělali. Není to pravda, heydrichiáda a její oběti mezi které patřili nejen přímí pomocníci Kubiše a Gabčíka, ale i jejich příbuzní včetně čtrnáctileté Jindřišky Novákové, byla ojedinělým jevem i v dalších zemích obsazených nacisty. Pro všechny popravené jsem také hledal citát ze Shakespeara. Ten, který jsem našel, je ještě příhodnější než shora uvedený: „Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a trestat provinilé ještě zbývá... “ Jen žal Julie a Romea, pro které tento verš Shakespeare napsal, můžeme nahradit žalem všech, které tato tragedie postihla.



Diskuse


R. Čermák
21:12
3.4.2016

T. Krystlík
11:10
3.4.2016

I. Hil
11:14
3.4.2016

B. Brousková
13:30
3.4.2016

R. Szewczyk
hm
8:39
3.4.2016

I. Hil
9:36
3.4.2016

J. Jurax
1:09
4.4.2016

T. Kočí
11:29
2.4.2016

I. Fencl
8:21
2.4.2016

J. Krejčí 336
8:16
2.4.2016

Z. Lapil
11:44
2.4.2016

B. Volarik
7:48
2.4.2016

T. Vodvářka
8:04
2.4.2016

R. Szewczyk
4:27
2.4.2016

P. Kmoníček
8:37
2.4.2016

B. Hamáček
9:25
2.4.2016

J. Lepka
10:05
2.4.2016

J. Farda
11:54
2.4.2016

J. Svoboda
18:59
2.4.2016

I. Hil
9:32
3.4.2016

počet příspěvků: 22, poslední 4.4.2016 01:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.