18.11.2017 | Svátek má Romana


HISTORIE: K výročí reformace

31.10.2017

Dne 31. října je jedno opravdu kulaté výročí. O pět set let dříve, tedy 31. října 1517, zveřejnil Luther 95 tezí, a toto datum je považováno za počátek reformace. Tento den je rovněž označován za „Den reformace“ a mnohé protestantské církve si o tomto dni tuto dějinnou událost připomínají.

Jak to tak s dějinnými událostmi bývá, jde o pohled hodně zjednodušený. Zatímco v Německu se za počátek reformace považuje až veřejné vystoupení Martina Luthera, český církevní historik Amedeo Molnár (1923-1990) razil rozlišení mezi tzv. „první reformací“ (Valdenští, Hus a jeho předchůdci, Jednota bratrská) a „druhou reformací“ (Luther, Zwingli, Calvin). Molnárův pohled považuji za oprávněný.

První reformace ovšem neměla na římskokatolickou církev výrazný očistný vliv. Ač Hus odsuzoval pohoršlivé odpustky a simonii (kupčení s církevními úřady), ve většině evropských zemí tato nemravná praxe pokračovala s neztenčenou měrou. V době, kdy Luther veřejně vystoupil, rozhodně bylo co reformovat.

Jak tomu je u většiny historických jevů, i reformace je jev víceznačný a mnohovrstevný.

Lutherova reformace znamenala znovuobjevení základních biblických pravd – spasení z milosti (sola gratia – pouhou milostí), poznání, že všechny podstatné věci od Boha přijímáme vírou, nikoli vnějšími prostředky (sola fide – pouze vírou), a že rozhodující slovo by mělo mít Písmo svaté (sola scriptura – pouhým Písmem).

Krokem zpět (ve srovnání s první reformací) bylo přijetí politické zásady cuius regio, eius religio (o náboženském vyznání rozhoduje vladař). To bylo pragmatické rozhodnutí, které umožnilo ukončit náboženské války. Katastrofální důsledky měla tato zásada pro pobělohorské Čechy – před Bílou horou tvořili katolíci asi deset procent populace, po Bílé hoře bylo katolictví jediným povoleným náboženstvím.

Důraz na Písmo vedl k rozkvětu zejména severu Evropy, kde reformace převážila. Ačkoli národy katolického jihu – především Španělé, Portugalci – měli přístup ke zlatu a stříbru Nového světa, začaly zaostávat za zeměmi, v nichž panovaly méně příznivé klimatické podmínky a které byly až do reformace méně rozvinuté.

Nicméně druhá reformace měla silný očistný vliv právě na římskokatolickou církev. Zatímco papežové v době reformace a ve staletích před ní byli nezřídka především politici či dokonce válečníci, sto let po Lutherově vystoupení byla situace zcela odlišná. V církvi se prosadilo mnohem více kázně a opět v ní šlo o náboženské otázky, nikoli pouze o moc.

Velký posud nastal zejména ve dvacátém století. Už během devatenáctého století zvítězila na protestantských universitách liberální teologie a „biblická kritika“, a učení profesoři se předháněli ve vyznáních, čemu nevěří. Církve, které byly teoreticky založeny na zásadě sola scriptura, Písmo opouštěly, a filosoficky a politicky přejímaly spíše osvícenskou agendu, než aby hlásaly a žily biblické křesťanství. Hráz tomuto neblahému vývoji postavilo až letniční hnutí, které se zrodilo na počátku dvacátého století v Kalifornii, ale které se rychle šířilo po celém světě.

V katolické církvi nastal vývoj do značné míry opačný. Zatímco ve středověku tato církev bránila laikům, aby četli Bibli v rodných jazycích, ve dvacátém století se přístup k Písmu změnil a nápor osvícenství a liberalismu katolickou církev poškodil mnohem méně než církve protestantské. Kromě toho se katolické církvi podařilo integrovat charismatické hnutí, které je v určitém smyslu pokračováním hnutí letničního. Zatímco v dobách velkých reformátorů to byli protestanté, kdo (znovu)objevoval a hájil základní pravdy křesťanské víry, v druhé polovině dvacátého století to byli spíše katolíci, kdo tyto pravdy dál pevně držel.

V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé. S „klasickými“ protestanty se již počítat nedá – ti většinou přejali agendu sekulárního humanismu. Jak to dopadne s katolíky, není rozhodnuto. Útoky zvenčí se jí snad podaří ustát; otázka je, zda sekulární humanismus a liberalismus nepronikne přímo do nitra církve. Čím si můžeme být jisti, je, že zde vždy zůstane „věrný zbytek“, který přečká všechna pronásledování.



Utýrala holčičku v pěstounské péči. Musíme teď zpřísnit zákony?
Utýrala holčičku v pěstounské péči. Musíme teď zpřísnit zákony?

Tragický případ z minulého týdne nejspíš pohne českými zákony o pěstounské péči.

Diskuse


J. Jukl
22:15
31.10.2017

J. Schwarz
21:52
31.10.2017

A. Alda
10:31
1.11.2017

R. Morava
18:37
31.10.2017

J. Babicka
18:20
31.10.2017

J. Sova
18:44
31.10.2017

R. Morava
18:46
31.10.2017

V. Čermák 376
19:02
31.10.2017

J. Babicka
22:19
31.10.2017

M. Pivoda
15:49
31.10.2017

J. Babicka
18:23
31.10.2017

A. Alda
15:27
31.10.2017

M. Pivoda
10:49
31.10.2017

J. Sova
11:20
31.10.2017

R. Morava
18:45
31.10.2017

M. Pivoda
19:30
31.10.2017

R. Morava
20:12
31.10.2017

J. Sova
10:15
31.10.2017

J. Zaoralek
10:26
31.10.2017

R. Morava
19:54
31.10.2017

D. Polanský
9:31
31.10.2017

P. Zinga
8:09
31.10.2017

M. Krátký
8:34
31.10.2017

J. Sova
8:54
31.10.2017

D. Drápal
9:06
31.10.2017

J. Sova
9:48
31.10.2017

J. Babicka
18:35
31.10.2017

R. Morava
21:09
31.10.2017

J. Sova
9:59
31.10.2017

J. Zaoralek
10:15
31.10.2017

M. Krátký
2:34
31.10.2017

M. Krátký
8:32
31.10.2017

počet příspěvků: 33, poslední 1.11.2017 10:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.