29.4.2017 | Svátek má Robert






HISTORIE: František Josef I. a jeho doba si zaslouží naši pozornost

24.11.2016

21. listopadu uplynulo 100 let od chvíle, kdy skonal císař František Josef I. V anketách o nejvýznamnějších panovnících a hlavách našeho státu pravidelně v odpovědích našich současníků soupeří Karel IV. s T.G. Masarykem, zatímco František Josef I. se v paměti současné generace zachoval pouze jako starý pán s licousy, na jehož obraz kálely mouchy, a tak jej hostinský Palivec odklidil na půdu a šeredně to jako velezradu odskákal. Vedle této švejkovské literární epizody možná „stařičký mocnář“ vytane ještě v paměti nepočetným znalcům historie snad jako „starý Procházka“. Tuto posměšnou přezdívku prý císař získal podle rozšířené legendy při své návštěvě Prahy roku 1901 díky popisku na novinové fotografii „Procházka na mostě“. Zkrátka díky Jaroslavu Haškovi, protirakouské prvorepublikové propagandě a tradici, mohutně přiživené komunistickým obdobím, máme sklon dívat se na Františka Josefa I, jako na lehce retardovaný symbol zpuchřelého Rakouska, „žaláře národů“, jímž není třeba se zabývat, natož si připomínat jeho výročí.

A přitom to byl on, kdo vládl naší zemi nejdéle v její historii – celých 68 let – a české země a český národ prodělaly v tomto období největší a neúžasnější civilizační metamorfózu svých tisíciletých dějin. Z agrární provincie se staly vyspělou moderní průmyslovou zemí a Češi z národa kočích a služek vyspělým, vzdělaným a sebevědomým národem v ničem nezaostávajícím za Západní Evropou. Zvykli jsme si zásluhu o tento spektakulární historický úspěch připisovat všem možným faktorům – od neviditelné ruky trhu prosazující kapitalismus a spontánní ekonomický a z něj plynoucí společenský pokrok po národní buditele, obrozence a vlastence. Monarchii a jejího nevyššího reprezentanta císaře jsme si zvykli vidět jako brzdu, překážku či dokonce nepřítele toho všeho.

Jsem přesvědčen, že to není hodnocení spravedlivé, že poměrům v monarchii v 19. století vděčíme za mnoho dobrého a stojí za to to nejen vědět, ale také si to přiznat. A jsem rovněž přesvědčen, že necharismatická, byť fotogenická postava starého císaře si zasluhuje rovněž objektivnější pohled, který nás může dovést k jeho uznání.

Osobnost Františka Josefa I. nemůže nadchnout nikoho, komu imponují revoluční a pokrokářské vize a charismatičtí vůdci s ambicí měnit svět. Císař byl toho pravým opakem – od mládí důsledným konzervativcem, legitimistou přesvědčeným o svém oprávnění vládnout z Boží milosti, který celý svůj život marně bojoval s přízraky revoluce, liberalismu a hrozbou rozpadu tradičního řádu. Takových bylo v jeho době mnoho. František Josef I. však nebyl výjimečný v tom, že by snad ve svém snažení vítězil. Pozornost si zaslouží způsob, jakým svůj boj prohrával.

Svůj stát držel dlouhá desetiletí své vlády pohromadě díky neokázalé, svědomité a úporné úřednické svědomitosti, svému stylu vládnutí jako plnění vyšší povinnosti, s níž přijímal porážky a neúspěchy a sžíval se s nezbytností změn a novot, které si sice nepřál, ale nakonec s nechutí akceptoval. Jeho zatvrzelý konzervatismus a odpor ke změnám a liberálním reformám bývá uváděn jako jedna z příčin toho, že se monarchie přežila. Stojí však za to klást si otázku, zda právě tento konzervatismus neudržel monarchii pohromadě tak dlouho, až do velké války. Zásadním změnám a modernizaci císař nezabránil, ale dokázal se s nimi smířit a vstřebat je. Tento mírný pokrok v mezích zákona, nad nímž bděl nejvyšší úředník říše – císař, přispěl k přeměně c.k. monarchie v unikátní útvar, v němž se prolínal feudální středověk a moderní doba, množství rozdílných národů, kultur a náboženství, západ a východ, Evropa i Orient, vysoká mnohonárodní kultura a vyspělá věda metropolí s negramotností na jihu a východě, moderní a výkonný průmysl českých zemí s krajní zaostalostí balkánského a karpatského venkova.

Celý tento složitý konglomerát držely pohromadě tři instituce – armáda, výkonná byrokracie a symbol jednoty císař.

Svou vládu zahájil v roce 1848 osmnáctiletý císař jako reprezentant protirevoluční reakce a obnovitel absolutismu, jenž o rok později utopil v krvi maďarskou revoluci. Na konci jeho vlády byla jeho říše liberální konstituční monarchií s všeobecným volebním právem, rozvinutými občanskými svobodami a pevnými základy politické demokracie. S nenáviděnými Maďary se dokázal po dvaceti letech dohodnout na dualismu. Monarchie Františka Josefa přes své relikty feudalismu přinesla svým národům civilizovanou vládu, jaké se většině těchto zemí po rozpadu soustátí nedostalo bezmála dodnes.

Přestože téměř všechny války, které vedl, prohrál, byla i na konci vlády Františka Josefa I. habsburská říše jednou z respektovaných tradičních evropských velmocí. Společenský vývoj však nevyhnutelně vyvolával síly, které konzervatismus a lpění na řádu věcí nemohly zastavit. Fenoménem 19. století se stal nacionalismus a habsburská říše byla místem mnohonásobného střetu soupeřících nacionalismů jejích početných národů. Je třeba říci, že Habsburkové a František Josef v jejich čele byli odpůrci nacionalismu. Císař se sice považoval za německého monarchu a němčinu prosazoval jako nezbytný jednotící element, zásadní pro armádu i administrativu, ale národní šovinismus odmítal. Cítil, že právě ten velkoněmecký byl pro jeho říši smrtícím nebezpečím. Od sjednocení Německa Bismarckem snili rakouští němečtí nacionálové o spojení s hohenzollernskou říší a Habsburky považovali za překážku, ochránce Slovanů a nakonec za zrádce německé věci. Císař se jich obával, ustupoval jim, stejně jako arogantním Maďarům, ale tím si jenom odcizil kdysi loajální Čechy a Jihoslovany. Jediným národem, který se nakonec cítil pod jeho vládou nejlépe, byli haličští Poláci, jejichž národ v sousedním Rusku a Německu čelil ve srovnání s Rakousko-Uherskem tvrdému útlaku.

U nás se stále traduje obraz starého Rakouska jako žaláře národů, ale ve srovnání s režimy, jež u nás vládly velkou část XX. století to byl právní stát, jehož slavný civilní kodex ve zkratce zvaný ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch) z roku 1811 u nás platil až do šedesátých let XX. století a opisoval z něj ještě v současnosti tým profesora Eliáše při přípravě nového občanského zákoníku.

Snad žádný stát v moderních dějinách nebyl tolik ztotožněn se svým panovníkem, jako habsburská monarchie s Františkem Josefem I. Na počátku XX. století nebyl v celé říši prakticky nikdo, kdy by pamatoval jiného panovníka. Císař se zdál být věčný a jeho odchod si nikdo nedokázal představit.

Osobně to byl člověk zcela podřízený naplňování představy o císařském majestátu, skromný ve svých potřebách i způsobu života, ale fanaticky vyžadující dodržování dvorních tradic a pravidel. Dlouhá desetiletí fungoval jako první úředník říše vyřizující od časných ranních hodin spisy a přijímající při audiencích poddané obracející se suplikami na svého císaře, a sám osobně rozhodoval o řešení jejich případů. Miloval armádu, do pozdního věku se účastnil vojenských manévrů, i když o změně, kterou moderní vojenství na konci jeho vlády prodělávalo, neměl tušení. Měnící se svět pádil kolem něj, jeho proměny s neochotou a odporem přijímal tuše, že prudké změny jeho říši zničí. Tak se nakonec také stalo.

Jeho soukromý život nebyl šťastný. Manželku, císařovnu Alžbětu zvanou Sisi, kterou hluboce miloval, ale nechápal, zavraždil anarchista, bratra Maxmiliána, krátkou chvíli mexického císaře, popravili mexičtí republikáni, nervově labilní syn korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu. S novým následníkem trůnu impulzívním a netrpělivým synovcem Ferdinandem d ́Este si hluboce nerozuměl a navzájem si ztrpčovali život. Ze všech sil ke konci bránil starý svět před změnami, ale vypuknutí světové války a podřízení silnějšímu vilémovskému Německu starý muž zabránit nedokázal.

Přízeň Čechů, kteří v souladu s Palackým byli tradičně prodynastičtí, František Josef prohospodařil ústupky německým nacionálům ve všech zásadních chvílích, jako byly fundamentálky, punktace, otázka korunovace atd. Hovořil dobře česky, ale český nacionalismus mu byl protivný. Přesto neváhal být jedním z největších přispěvatelů na výstavbu Národního divadla, o čemž se při oslavování hesla „Národ sobě“ ve „zlaté kapličce“ příliš nemluví.

Majestát fotogenického vznešeného „stařičkého mocnáře“, na jehož uctívání byly zvyklé celé generace, nepochybně inspiroval i tvůrce načí poválečné nové republiky, T.G. Masaryka především. Četné fotografie TGM – důstojného starého pána s bílými vousy v jakési uniformě a na koni – nedávají pochyb odkud čerpal prezident Osvoboditel inspiraci a na jaké pevné stereotypy navazoval. Téměř posvátná autorita hlavy českého státu, která přežívá u značné části obyvatelstva dosud, má nepochybně své nejhlubší kořeny v majestátu Františka Josefa.

Ohlédneme-li se dnes, v roce stého výročí úmrtí za místem Františka Josefa I. v dějinách, můžeme jej vidět jako státníka, který se spíše než velkými historickými činy zapsal do historie vytrvalostí a délkou svého panování, které se stalo symbolem jedné výjimečné epochy. Epochy v níž vznikl fenomén střední Evropy, jejího specifického kulturního prostředí a atmosféry, kterou tak mistrně vyjádřil Robert Musil, ale i řada dalších. Smrt Františka Josefa uprostřed hrůz světové války před sto lety jako by byla definitivní tečkou za koncem jistot 19. století, předzvěstí pádu třistaleté monarchie a nástupu sil, které světu přinesly Evropě utrpení nikdy předtím netušené.

Rakousko-Uhersko a jeho císař nakonec skončily nenáviděny a odmítnuty prakticky všemi svými národy a zapadány prachem historie zůstaly polozapomenuty naší moderní dobou. Troufám si tvrdit, že trochu nespravedlivě. V mnoha ohledech to byla doba velká a šťastná a myslím, že právě z dnešní perspektivy to můžeme ocenit.

Echo24, 21.11.2016

Institut VK



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


J. Lancik
17:45
24.11.2016

A. Alda
15:54
24.11.2016

B. Brousková
17:18
24.11.2016

K. Křivan
17:59
24.11.2016

L. Písařík
15:46
24.11.2016

P. Götze
RE
14:23
24.11.2016

M. Hoblík
11:41
24.11.2016

T. Kočí
12:37
24.11.2016

T. Kočí
12:39
24.11.2016

J. Lancik
16:15
24.11.2016

B. Brousková
17:25
24.11.2016

J. Řezák
10:57
24.11.2016

A. Alda
11:31
24.11.2016

J. Řezák
11:52
24.11.2016

J. Hanzal
12:58
24.11.2016

B. Brousková
17:38
24.11.2016

J. Řezák
17:58
24.11.2016

E. Prášek
13:07
24.11.2016

B. Brousková
18:24
24.11.2016

V. Čermák 913
13:20
24.11.2016

J. Lancik
16:33
24.11.2016

J. Plíva
10:52
24.11.2016

M. Drašner
10:43
24.11.2016

J. Lancik
16:45
24.11.2016

J. Sova
9:41
24.11.2016

J. Sova
9:48
24.11.2016

M. Drašner
10:48
24.11.2016

L. Písařík
15:52
24.11.2016

J. Sova
9:55
24.11.2016

A. Alda
10:34
24.11.2016

Š. Hašek
20:53
24.11.2016

J. Sova
10:53
24.11.2016

A. Alda
9:27
24.11.2016

Š. Hašek
20:44
24.11.2016

J. Krejčí 336
8:18
24.11.2016

M. Prokop
9:10
24.11.2016

P. Sulc
2:16
24.11.2016

J. Jurax
22:33
24.11.2016

S. Kalužík
1:47
24.11.2016

V. Kraus
10:56
24.11.2016

počet příspěvků: 42, poslední 24.11.2016 10:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.