Podle zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa byl zemřelý Fidel Castro „brutální diktátor“, zatímco šéf britských labouristů vidí v Castrovi hrdinu. To je základní dělení politiků na Západě.

Americký prezident Barack Obama sdělil, že jeho administrativa je na straně kubánského lidu. To je sice krásné, nicméně Castrův režim se především, tak jako ostatní bolševické vlády, oháněl a ohání „pracujícím“ lidem. Což není totéž jako Obamův „lid“.

Jeremy Corbyn , britský „první“ labourista, vidí zásluhu Castra v tom, že na Kubě zavládla sociální spravedlnost. Tuto „spravedlnost“ je však nutné srovnávat se sociální spravedlností, která u nás vládla před rokem 1989. Všichni jsme se najedli, oblékli, později si nakoupili i škodovky nebo trabanty, ale byli jsme stále, doslova dnes a denně, konfrontováni se společností nedostatku - tu nebylo to, tu nebylo ono. Však se také socialismu přezdívalo systém přerozdělování chudoby. Poslední příklad nám podává Venezuela pod vládou radikálních levičáků, která není schopná zajistit základní životní potřeby občanům svého státu a ti si s „laskavým“ svolením vládnoucí kliky mohou odjet jednou za čas nakoupit do „bohaté“ Kolumbie. Do té Kolumbie, která má za sebou padesát let gerilové války a která se tuto válku snaží ukončit dohodou s povstalci.

Západní levice, v níž Corbyn představuje to nejlevicovější, k čemu se západní socialisté dopracovali, je ostatně i matkou politického stylu, kterému se říká „korektnost“. Tento styl převzaly do své politické výbavy i středopravicové strany a důsledkem je pokles prestiže těchto stran ve světle nových či staronových problémů v Evropě i v USA. Potom stačí, aby zvolení diktátoři jako Vladimir Putin řekli něco veskrze neutrálního - podle Putina byl Castro reprezentantem „své doby“ - a hned se zdá jeho politika mnohem rozumnější než politika korektních politiků západní Evropy.

Nástup Castra k moci se kryje s mým raným dětstvím. Již od třetí třídy jsme byli masírováni komunistickým režimem o tom, že „Cuba - Sí, Yankee - No!“. Vyrůstal jsem v době, kdy se bolševismus a různá bolševiky podporovaná „národně osvobozovací hnutí“ roztahovala asi na dvou třetinách světa. Castrův spojenec Che Guevara nebyl sice původem Kubánec , ale obdržel kubánské občanství a začal působit na různých postech v nové Castrově vládě. Krátce po revoluci se nejdříve angažoval v masových popravách v havanské pevnosti La Cabaña. V této souvislosti je známý i jeho výrok: „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat“ (“Sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando...“) pronesený při projevu v OSN v New Yorku. Později se stal prezidentem kubánské národní banky a od roku 1961 řídil také ministerstvo průmyslu, během něhož se snažil dál propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti. V této funkci byl zastáncem tvrdé centralizace a rozpočtového financování ekonomiky (v době výkonu této funkce mu poradce dělal i československý ekonom Valtr Komárek). Byl jedním z hlavních nositelů problematické koncepce morálních, nikoliv finančních pracovních stimulů (tedy pracovat pro „potěšení“ z práce, nikoliv pro peníze), která způsobila značné potíže místní ekonomice. Za své působení byl kritizován již krátce po odchodu do Afriky i od svých současníků, včetně prezidenta Dorticóse v roce 1966.

Jenom málo lidí věřilo, že bolševik na většině jím ovládaných územích ztratí moc. Rozhodla ekonomická zaostalost SSSR, která vedla k destrukci tohoto soustátí a k pádu komunismu ve východní Evropě. Castrův režim přežil od roku 1989 přes dvacet pět hubených let a na Kubě již vládne 57 let. Tento režim vyhovuje samozřejmě Castrově rodině - po abdikaci Fidela se role vůdce ujal jeho bratr Raúl. Díky Castrovi utekly na Floridu desetitisíce Kubánců a právě oni slavili Castrovu smrt boucháním na hrnce.

Jestliže korektní západní levičáci jako Corbyn oslavují Castra jako hrdinu, oslavují přesně to, co jsme zažili i v Československu po nástupu bolševické moci - bezpráví, justiční vraždy a emigraci. Obama s bratry Castrovými zahájil „novou kapitolu“ ve vztazích mezi USA a Kubou. Není to však nic jiného než uznání Castrova režimu, aniž by za to USA získaly i jenom vágní příslib nějakých změn. Není ani náhodou, že nově zvolený americký prezident nazval Castra brutálním diktátorem. To prostě „korektní politik“ neřekne v Evropě ani náhodou.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz