Čítám rád týdeník Reflex, když mi jej někdo ze staré vlasti přiveze, někdy ale střelí tak drobátko vedle. V letošním osmnáctém čísle jsem našel článek oslavující českého letce Jana Feráka, hrdinu španělské občanské války (1936-1939)... k tomu bych měl co připodotknout. Bojovalť onen znamenitý muž v řadách republikánské armády, přičemž slovo republikánský, jak čas šel, se čím dál určitěji dalo nahradit adjektivem komunistický, což aspoň pro mě není zrovna doporučením; užil jsem si toho od komunistů dost, než jsem před nimi utekl za kopečky. Ale zpátky k té občanské válce.

Děly se tehdy krutosti a šerednosti – jako už vůbec občanské války bývají krutější i záštiplnější než války regulérní – přičemž si jak Francovi nacionalisté, tak narudlí republikáni nezůstávali navzájem nic dlužni. Nacionalisté vraždili levičáky, kde je dopadli, rudí na oplátku pravičáky, s obzvláštní zálibou kněze a řeholníky(ce). Své levicové smýšlení si tak odskákal proslulý básník Frederico de Garcia Lorca, z druhé strany zase významý publicista Ramiro de Maeztu, vypustivší svou reakční duši u zdi hřbitova Aravaca poblíž Madridu, to vše dle motta – píšeš, jak se nám nelíbí... ke zdi s tebou, holomku! A takových příkladů více.

Pravdou jest, že Francovy nacionalisty podporovalo zbraněmi a zčásti i přímými vojenskými zásahy nacistické Německo, a ještě intenzivněji fašistická Itálie. Nicméně, ani v tomto ohledu si obě strany konfliktu nemají co vyčítat: republikáni – lze-li je v pokročilejším stadiu bojů ještě tak nazývat – se těšili přízni a podpoře sovětského Ruska; a jestli se na frankistické straně pletli do bojů Němci a Taliáni, na opačné straně to byly mnohem početnější Sověty organizované, silně zkomunizované tzv. Internacionální brigády. Navíc byly vyšší i nižší velící orgány republikánské armády prostoupeny sovětskými poradci a komisaři, až mohlo být na pováženou, kdo tady vůbec velí, zda španělští, řekněme, vlastenci zvláštního ražení, nebo Stalinovi pohůnci. Nejsme-li názoru – i tací se najdou – že komunismus je něco mnohem fajnovějšího než nacismus, potažmo fašismus a jeho zločiny omluvitelnější, vychází nám z toho rovnice – jeden byl za osm, druhý za deset bez dvou.

To ovšem pouze, jde-li o průběh té tříleté rvačky. Máme-li na mysli výsledek, vypadá věc jinak a ne úplně... ale nebudu předbíhat. Její vítěz, generál Francisco Franco de Bahamonde, zavedl diktaturu jedné strany a jedné (své vlastní) osoby, pravda. Zatočil dosti nevybíravě s představiteli poražené strany, také pravda. Nezaložil ale diktátorskou dynastii, jak je tomu například v Sýrii nebo v Severní Koreji, ani neusiloval o věčnou vládu jedné (falangistické) partaje, nýbrž stanovil svým nástupcem Juana Carlose z rodu Bourbon-Anjou. Španělsko se tak stalo konstituční monarchií na základě pluralitní demkracie, a po překonání počáteční nedůvěry plnohodnotným členem NATO i Evropské unie. Obraťme nyní list a zkusme si představit, jak to mohlo vypadat, kdyby v té pranici bývala zvítězila strana pokroku a socialismu nad mrzkými monarchofašisty: Z východní strany by Evropu vzala do kleští Stalinova rudá tyranie, ze strany západní táž nebo podobná tyranie pod Stalinovým pantoflem, gulagy a kolchozy zde, gulagy a kolchozy onde, estébáci, kádrováci, a samozřejmě bída a nedostatek všeho s výjimkou oslavných hesel... buďme rádi že to dopadlo, jak to dopadlo, drazí krajané. Leda by se někomu po kolchozech a kádrovácích stýskalo; to je ovšem dobrá rada drahá.

Abychom vše nějak shrnuli: je nemoudré stavět v historizujících úvahách na jednu stranu hrdiny neposkvrněného jména a cti, na druhou všeho opovržení hodné padouchy. Tak černobílý dějepis není; vždy je obojí v nějakém poměru namícháno, ctný hrdina i padouch. A nezáleží příliš na tom, zač kdo bojoval a jakými skutky se proslavil, nýbrž v co jeho úsilí vyústilo a jak všechno nakonec dopadlo. Dnes, po osmdesáti letech od těch španělských tahanic můžeme konstatovat, že to nedopadlo úplně nejlíp, snadno to ale mohlo dopadnout po čertech hůř. Trvalo to, ale nakonec se země česká kádrováků a estébáků zbavila, jakkoli se následky těch temných čtyřiceti let za ní povlekou ještě asi dlouho... to naprosto nebylo zaručené. Za všechny rohy historie nahlédnouti jest nesnadno, nicméně je podobno pravdě, že kdyby se bývalo prosadilo, zač bojoval český letec a hrdina španělské občanské války Jan Ferák, vyhrabávali bychom se z louží času ještě obtížněji a dnešek by byl... neodvažuji se odhadnout jaký, ale lepší, spořádanější etc. asi stěží.

Praví se ve zmiňovaném článku: od samého začátku bylo zřejmé, že ve Španělsku nepůjde o konflikt lokální, ale naopak. Trochu nemotorně formulováno, jinak ale pravda pravdoucí: šlo o mnoho, ne-li o všechno. Podobají se dějiny vážkám, jež se v každé situaci mohou vychýlit na tu i na onu stranu, k svobodě a prosperitě, nebo k živoření v ideologickém chomoutu; a jde-li o materiální stránku věci, ke zmatkům, kdy není k dostání ani toaletní papír, jak my starší ještě máme v dobré paměti. Dost možná byl španělský konflikt jednou z takových vážek; i buďme rádi, že se zhouply, kam se zhouply, třebaže bychom si přáli – i když také asi jak kdo – zhoupnutí výraznější a jednoznačnější. Ostatně jak tak koukám, chystají se vážky dějin zase k jednomu zhoupnutí, a sakramentskému; a záleží velice na tom, jak se k němu postavíme. To by ale byl námět jiného povídání.

Co pak se Jana Feráka týče, dozvídáme se na závěr článku, že navrátiv se z té španělské mely, záhy odchází do SSSR. Čímž, řekl bych, jest profil hrdinův dokreslen. Byl to bezpochyby muž statečný, nikoli však právě z těch, jimž je vhodno stavět pomníky, byť i novinářské. Nebo se tak jeví aspoň mně; užilť jsem si, jak již naznačeno, s komunisty všelijakého kádrování, estébáckých výslechů a k lopatě vyhazování, jen kriminál se mi vyhnul, ale bylo to o fous. Kdo si v prostředí těch chmurných desítiletí dokázal vést šikovněji, do ničeho se nepletl, hubičku držel, na schůze a do průvodů chodil, mávátky mával a kdovíco ještě k tomu, může na to nahlížet jinak; nedomnívám se však, že mu v té při náleží hlavní slovo.

Jelikož si dovedu představit některé reakce na tyto řádky, nepište mi, prosím, že váš strejček (dědeček atp.) taky byl v těch Internacionálních brigádách, a přitom to byl slušný člověk a myslel to dobře. Tomu rád věřím. Slušnost je krásná vlastnost, nechrání však před pošetilostí; a všechny významnější průšvihy už od dob husitských začínaly tím, že někdo myslel něco dobře.

Hannover, 26. května 2017