Po místní informační hysterii o střetu dobra a zla při tzv. oranžové revoluci na Ukrajině roku 2004 je už naštěstí dávno veta. Tehdejší barvotiskovou prezentaci postupně převrstvily nekonečné finanční a politické machinace nebo vyslovená neschopnost nových elit kolem tandemu Tymošenková – Juščenko.

Přesto můžeme dosud vysledovat jakési rezonance starší demagogie či nemístného zjednodušování až na úroveň prezentace složitých poměrů coby konfliktu „proruských sil s prozápadními a prodemokratickými“. Hodně silně třeba loni v lednu při 2. plynové válce mezi Kyjevem a Moskvou. Naposledy pak v příslušném předvolebním zpravodajství televize veřejné služby. Z páně redaktorských trpných (i poněkud trapných) povzdechů, že pryč je definitivně revoluce. De facto nejspíš sentimentální vzpomínka na naši sametovou anebo pozdější televizní, starou jen nějakých deset let. Přitom agónie idealismu a ukrajinská „blbá nálada“ dorazila paradoxně takřka ruku v ruce s tehdejší porážkou Janukoviče, jehož modrá barva nyní triumfuje.

Ale o to nám teď příliš nejde. Ukrajinské prezidentské volby jsou rozhodně – bez ohledu na posun ke skutečně demokratickým procedurám, bez ohledu na následné spory anebo soudy o poctivost skrutinia – jednou z vln moderního amerického radaru,sledujícího profesionální úroveň naší mediální krajiny.

Za šest let se sice mohlo mnohé změnit k lepšímu také u naší veřejnoprávní televize, ale bohužel ne vše tomu skutečně přisvědčuje. Stále se objevují situace, které kupříkladu připomínají neobjektivní výklad války NATO se Srby o Kosovo. Zkrátka momenty, kdy je největší komerční konkurence ČT (svého času přímo profesionálně ostouzená intelektuály) poněkud objektivnější než stále nezralé, do minulosti zahleděné Kavčí hory. Inu, jednou budem´ dál. A třeba přijde i Balkán.

Vyšlo v deníku E15