16.12.2018 | Svátek má Albína


GLOSA: Smutné výročí

26.2.2018

Je 23. února, a tak nemohu opomenout, že právě toho dne začala v roce 1944 na Stalinův rozkaz deportace Čečenců. Operace až neuvěřitelného rozsahu: tisíce příslušníků politické policie NKVD mělo naložit do dobytčích vagonů celý čečenský národ, který byl poté vyvezen do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a na Sibiř. Podle ruských archivů bylo vyvezeno téměř šest set tisíc lidí a dvě stě tisíc z nich cestu nepřežilo. Velká část jejich domů byla vypálena, se zemí byly srovnány celé vesnice. Kdo nemohl být deportován – třeba kvůli těžké nemoci – byl na místě zastřelen. Život ve vyhnanství byl krušný: nejenže téměř neexistovala rodina, která by někoho neztratila při deportaci anebo těsně po ní, ale po příjezdu byli z vyhnanců občané druhé kategorie, nemohli dostat slušnou práci, zbývala jen fyzická dřina. Nátlak na rusifikaci byl úporný.

Čečenci nebyli jediným národem, kterého se chtěl Stalin tímto způsobem zbavit: podobný osud postihl Inguše, Krymské Tatary, Meschetské Turky i další severokavkazské národy. Údajným důvodem bylo, že jejich příslušníci za války kolaborovali s Němci. Skutečnost byla jiná. Na území, kde byla v roce 1936 zřízena Čečensko-Ingušská autonomní republika, narážely sovětské úřady na trvalé potíže, na rozhodný odpor proti kolektivizaci, moc musela dokonce nasadit dělostřelectvo a letadla. A za války skutečně vzniklo několik povstaleckých skupin, které chtěly autonomní republiku osvobodit z područí Moskvy, ty ovšem s Němci neměly nic společného.

Ve skutečnosti se chtěl v případě Čečenců Stalin zbavit nepoddajného národa, s nímž nebylo valné pořízení. Samozřejmě se podařilo najít řadu kolaborantů včetně vysokých představitelů čečenského národa, ti si však nedokázali v čečenské společnosti získat patřičné zázemí, touha po svobodě a nezávislosti byla silnější.

Po roce 1956 se sice Čečenci směli vracet domů na severní Kavkaz, ale návrat býval neveselý: pokud jejich dům ještě stál, bydlel v něm někdo jiný a nehodlal ho opustit. V republice rozhodovali v převážně většině Rusové, tlak na rusifikaci polevil jen mírně. Nebylo tudíž divu, že Čečenci v uvolňujících se poměrech druhé poloviny 80. let toužili po samostatnosti. Jak to dopadlo, máme ještě v paměti. Dnes už vzpomínky na deportaci většinou překryly kruté vzpomínky na obě čečenské války – a čečenský prezident Ramzan Kadyrov je věrným stoupencem Vladimira Putina na severním Kavkaze. Je zemi krutým panovníkem – ale co bublá pod povrchem, jak reagují a budou reagovat bojovní Čečenci, to se ještě uvidí. Každopádně do země proudí emisaři bojechtivého islamismu a často docházejí sluchu.

LN, 23.2.2018



Diskuse


K. Pavlik
19:53
26.2.2018

D. Polanský
14:11
26.2.2018

F. Navr8til
10:44
26.2.2018

M. Pesat
10:06
26.2.2018

J. Mrázek
9:57
26.2.2018

J. Fridrich
9:04
26.2.2018

Š. Hašek
9:57
26.2.2018

J. Fridrich
10:39
26.2.2018

J. Lancik
21:01
26.2.2018

počet příspěvků: 9, poslední 26.2.2018 09:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.