Prý na nějaké škole v pátek vyvedla paní učitelka děti na školní dvůr, dětičky vytvořili svými těly hezkou živou dvacítku a na pokyn zvesela zazvonily svazky klíčů. No to mě snad klepne. Kam to dospěje za dalších dvacet let? Budou i alegorické vozy? A mávátka?

Nemyslím, že nějaký ten pathos je vždycky na škodu. Možná jsme narozdíl od jiných národů civilní až moc. Pořád nám někdo vnucoval nějaké rituály, až jsme zavrhli všechny a umíme si z nich dělat jen srandu. Proto mám docela pochopení, když se některé tradice obnovují a nebo dokonce vznikají nové, když si umíme něco připomenout s patřičnou vážností. Ale proboha jen ne žádné karikatury.

Potřebujeme snad podobné nacvičené trapnosti a povinné uctívání slavných výročí frázemi a neupřímnými strojenými besídkami? Vždyť přece tomuhle jsme předevčírem s takovou radostí utekli!

Každý rok chodím 17. listopadu sám se svým klukem na Albertov, jako před dvaceti lety. Letos si spolu střihneme ještě Vyšehrad, jako před dvaceti lety. Pak dolů do Vyšehradské, kde nás před dvaceti lety zastavil kordon. A pak - narozdíl od doby před dvaceti lety - dojdu s klukem až na Národní. A myslím, že každý si to má také udělat podle svého. Já holt svého sedmnáctiletého kluka trochu znudím řečmi podobnými partyzánským bajkám, ale to holt my pamětníci děláme, je třeba mít s námi kousek trpělivosti.

Ale kdyby mu nějaká učitelka povídala, že má tvořit živé obrazy, a on se na to vykašlal, tuhle poznámku do žákovské bych mu oproti těm jiným asi odpustil

Převzato z blogu autora