O dohodě s teroristy se nemá hlasovat v referendu

Stoupenci přímé demokracie to poslední dobou schytávají a posiluje spíše názor, že referenda mají smysl jen ve Švýcarsku. Či prostě tam, kde se kultura lidových hlasování pěstuje desítky či stovky let. Další výstrahou je Kolumbie, kde vláda po půl století pralesní války prosadila mírovou dohodu s povstalci/teroristy (nehodící se škrtněte), leč voliči ji v referendu těsně odmítli.

Problém není v kolumbijské „nedemokracii“. Je v tom, že o zásadní věci hlasuje společnost emočně rozdělená zhruba půl na půl. Dohoda s povstalci/teroristy, kteří mají podporu nemalé části obyvatel, není téma ani pro hlas lidu, ani pro srovnávání se Švýcarskem. Je to něco, co nemůže vyhrát politickou soutěž krásy či morálních zásad. Je to experiment, který musí prosadit legitimní vláda. Jistě, žádná vláda nezaručí předem, že se ten experiment podaří. Ale pokud se opírá o mandát, může ho rozjet. O případném trestu za neúspěch pak rozhodnou další všeobecné volby. Příkladů je dost.

Svět si připomíná zesnulého Šimona Perese. Právě on jako člen izraelské vlády prosadil dohodu s povstalci/teroristy Jásira Arafata. Byl to riskantní experiment. Vedl k samosprávě pro Palestince, ale i k další vlně teroru a posléze k tomu, že Peres prohrál volby. A to půl roku po zavraždění Jicchaka Rabina, tedy v době, kdy měl mít emoce voličů na své straně. Idea „Beneluxu na Blízkém východě“ prostě nevyšla.

Příkladem úspěchu je dohoda o míru v Severním Irsku, kterou s povstalci/teroristy uzavřel kabinet Tonyho Blaira. Ani ta by nevyhrála soutěž krásy a morálních zásad. Když si královna Alžběta při návštěvě Belfastu potřásla rukou s Martinem McGuinnessem, místopředsedou tamní vlády, ale v mnohých očích stále teroristou IRA, byl z toho rozruch. Jenže experiment jako takový se podařil a Blair se jím může chlubit.

A zvlášť připomeňme Alžírsko. Před 25 lety tam džihádisté zahájili krveprolití, které dnes děsí celý svět. Stálo 100 tisíc mrtvých. Přesto pak prezident Buteflika prosadil Chartu míru a národního usmíření s islamisty (včetně amnestie pro ty, kteří nebyli odsouzeni za teror). Opět: žádné vítězství krásy či morálních zásad, ale přesto experiment, který se – ve srovnání s tím, co se teď děje v Sýrii a Iráku – jakž takž zdařil.

Legitimní vlády, jako je kolumbijská, mají mít šanci i na riskantní experimenty typu dohody s guerillou. Podléhají-li kontrole voličů, referenda nejsou zapotřebí.

LN, 4.10.2016