Severní Irsko dobře ilustruje rozdíl v roli NATO a EU

Nemá teď velký smysl hrát si na proroka. Hádat, jestli premiérka Mayová po svém pondělním projevu uspěje, či neuspěje na cestě Británie z EU. Ve hře je příliš zatím neznámých veličin. Ale některé věci se odhalují samy, kolaterálně, jak se s oblibou říká. Leccos napovídají dva případy aut s výbušninami v Severním Irsku během tří dnů. Samozřejmě že je to věc vyšetřování tamní policie, a dokud ta něco nezjistí, nelze dělat kauzální závěry. Ale atmosféra vypovídá o něčem obecnějším.

Říká se, že Evropská unie zajistila mír v Evropě. Proti tomu se namítá, že je to blud: mír zajistily porážka nacismu a vznik NATO. Široce vzato na tom dost je. Ale právě takové konkrétní případy jako Severní Irsko (plus „rakouské“ Jižní Tyrolsko v Itálii, Baskicko ve Španělsku i Francii, „maďarské“ jižní Slovensko atd.) ukazují zásadní roli EU.

Co se týče Severoatlantické aliance, irský ostrov je už 70 let rozdělen na neutrální Irskou republiku a Severní Irsko patřící k Británii i NATO, aniž by to někomu vadilo. S EU je to jinak. Do roku 1973 byly Irsko i Británie mimo EU, potom společně v EU a teprve nyní má na ostrově vzniknout hranice mezi Unií a Neunií. Neposiluje to argument o bezpečnostním riziku EU? Nikoliv. Kdo říká, že za mír vděčíme především či výhradně NATO, měl by odpovědět na tyto otázky: Jak to, že NATO roku 1969 nezabránilo vzniku Troubles, třicetiletého krveprolití v Severním Irsku? Jak to, že mír přinesla až Velkopáteční dohoda z roku 1998, dohodnutá ve spolupráci dvou členských zemí EU? Jak to, že nervozitu tam vrací až hrozba rozdělení ostrova mezi Unii a Neunii?

LN, 23.1.2019