Říkávalo se: „Proti gustu žádný dišputát!“ Kaplického knihovna je vzhledově velmi kontroverzní. Mně osobně připomíná něco, co z kolemjdoucího vypadlo koncem horním nebo snad dolním. Na druhou stranu, musím uznat, že křivky, do nichž je nevábný obsah zabalen respektují obecné požadavky estetiky. Chtělo by se mi zvolat: „Hle, zelené megah…! Ale krásné!“

Je zřejmé, že pohnutky pražských politiků jsou víceméně nízké. Snaží se vyvětřit, jak se jejich rozhodnutí podepíše na veřejném mínění a veřejné mínění na příštích volbách. Je pravděpodobné, že pohnutky arbitrů elegance, jako je Vávra, nebo jejich přitakávačů, jako je Neff, jsou vznešené. Mají pocit, že i naše generace se do obrazu Prahy musí zapsat nejméně tak, jako žižkovský vysílač. Chápu i umělce Kaplického, který sní svůj velký sen o vlastním zápisu do tváře jednoho z nejkrásnějších měst a teď mu chybí jen maličkost – Letná a příslušné miliardy. Problémem je to, že bůhvíkde a bůhvíproč tito lidé nabyli přesvědčení, že na uskutečnění vlastních představ za cizí peníze mají svaté právo a oni přízemní politici jim nemají co házet pod nohy klacky.

Ať si o politicích myslíme, co chceme, jsou to právě oni, kdo jsou za umístění veřejných prostředků zodpovědní a jsou zodpovědní právě svým voličům. A budou to oni, nikoli Kaplický, nikoli Vávra, nikoli Neff, kdo ve volbách nese kůži a živobytí na trh. Rozhořčení, kterým zastánci knihovny disponují a kterému se dostává tak široké publicity bych také chápal. Kdyby ovšem stáli na hromadě peněz z národní sbírky jako na Zlatou kapličku.