Migrační pakt OSN káže plusy a vynechává minusy

Kdybyste náhodou zapomněli, že 10. prosinec je Dnem lidských práv (10. prosince 1948 přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN), může se připomenout sám. V roce 1988 návštěvou francouzského prezidenta Mitterranda, jeho snídaní s československými disidenty a jedinou povolenou demonstrací za Husákovy éry. Letos se v marockém Marrákeši přijímá migrační pakt OSN. Ten dokument je ve svém textu běžnou globální dohodou, která nic přelomového neotvírá a k ničemu výslovně nezavazuje. Přesto ilustruje současnou dobu lépe než leckterá prohlášení lídrů velmocí.

Proč se k němu nepřipojí řada států včetně USA, Austrálie, Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, Rakouska či Izraele? Proč se kvůli němu rozložila vláda Belgie? (Po odchodu Nové vlámské aliance bude pokračovat jako menšinová.) Proč se v Kanadě poprali jeho příznivci a odpůrci? To jsou otázky, na které nelze prefabrikovaně odpovědět, že pakt odmítají vlády xenofobní, postkomunistické či populistické.

Kdyby se psal rok 2008, pakt by asi prošel v klidu. Ale letos už drhne. Snad i proto, že po migrační kalamitě z roku 2015, otevření hranic Německa a heslu „Zvládneme to“ se víc hledá ďábel v detailech. Tehdy patřilo k bontonu psát jen o uprchlících, ne o migrantech. Teď je k dispozici software dokládající, že až 70 procent těch lidí o sobě lhalo. Detail? Pakt OSN posiluje dojem, že migrace je lidské právo. „Migrace je a bude,“ říká pro Spiegel Online iniciátor paktu, dánský diplomat Lykketoft, a těžko to popřít. Ale máme se spokojit s odevzdaným konstatováním? S tím, že migrace přináší jen plusy a žádné minusy? Raději připomeňme, že Všeobecná deklarace uznává právo opustit jakoukoliv zemi, ale neuznává právo do jakékoliv země přijít a být uvítán.

LN, 10.12.2018