8.12.2016 | Svátek má Květoslava






FINANCE: Když daně škodily zdraví

26.12.2015

aneb Daně z krbů a oken v historii

Jak říká Ron Swanson – fiktivní to televizní postava ze seriálu Parks & Recreation: „Je jenom jedno sprosté slovo – daně“.

Dovolte, abych v tomto svátečním čase publikoval trochu odlehčený příspěvek, který doplní o nový pohled mediální odlesk diskuzí o daňové zátěži, která se aktuálně vede v našem parlamentu. Jsme doslova denně bombardováni novinkami o elektronické evidenci tržeb či o kontrolním hlášení k dani z přidané hodnoty. Z jedné strany zní argumenty, že se jedná o nástroje, které povedou k větší daňové zodpovědnosti, zlepší výběr daní a přispějí ke kultivaci podnikatelského prostředí – z druhé strany pak se stejnou vervou slyšíme řečníky horovat o tom, že se jedná o bezprecedentní útok na naše občanské svobody a o budování represivního státu ve formě velkého bratra.

Netroufám si věc rozhodnout a nemohu nabídnout svůj odborný názor na daně – co ale mohu, je nabídnout ohlédnutí a povídání „z trochu jiného soudku“.

Představte si, že bývaly doby a z pohledu historie lidstva zase ne až tak vzdálené, kdy se považovalo za nemístné ukládat přímé daně z příjmů. Zjednodušeně můžeme říci, že otázka vlastního příjmu jednotlivce byla společností – v podstatě napříč Evropou, považována za věc ryze soukromou. Stát neměl mít podle většinového názoru svůj „daňový nos“ ve věcech příjmů jednotlivce.

Daň z příjmu, jak jí známe dnes, je vlastně nejvyšším dosud vyvinutým evolučním stupněm zdanění příjmů fyzických osob – tedy nás všech. Pokud pomineme daně odváděné ve formě podílů z výnosu polí či hospodářství v naturáliích, byla středověká Evropa a s ní i svět zvyklá především na majetkové daně a různé typy daní z hlavy či pozemkových daní. Novověká Evropa svůj systém daní rozvíjela mnohem razantněji.

Jakýmsi prototypem, a berte to, prosím, v nejvyšší míře zjednodušení, daně z příjmů, byť se vlastně jednalo o daň majetkovou, se stala především daň krbu – také se jí říkalo daň z komínu. Její filosofie vycházela z toho, že zatímco „hlavy“ se mění a jejich počet je nestálý – zvlášť v prostředí středověké Evropy, počet krbů a komínů je relativně stálý.

Daň z krbů je stará – pod pojmem kapnikon jí znali a vybírali již Byzantinci a je zmíněna nejpozději za vlády císaře Nikefora I., který vládnul v letech 802 až 811, ovšem je pravděpodobně ještě mnohem starší. V kontinentální Evropě se začala tato daň rozšiřovat ve Francii ve 14. století, po obnovení monarchie i v Anglii a ještě mnohem déle se udržela i v Irsku.

Daň z krbu byla v různých zemích koncipována různě, s různým počtem výjimek a osvobození, všude však přinášela obdobné výzvy při vyměřování a kontrole. Jednak bylo třeba ze strany výběrčích – ať už to byli tzv. „komínkáři“ („chimney men“), speciálně určení výběrčí, či později soukromé subjekty, kterým byla tato pravomoc propůjčena státem projít novým výcvikem a naučit je nová pravidla výpočtu a výběru.

Myšlenka stojící za uvalením daně z krbu byla ve své podstatě jednoduchá – jak již bylo řečeno, krb vlastně nelze tak jednoduše přenést, zároveň je třeba obydlí jeho prostřednictvím vytápět, zároveň se však vycházelo z jisté formy progrese – čím bohatší poplatník = tím větší obydlí = více krbů = vyšší daň. Zjevná nevýhoda pak spočívala v tom, že komíny je sice možné poměrně jednoduše přepočítat, k faktickému posouzení a překontrolování odváděné daně byla potřeba kontrola krbů a ohnišť – tedy kontrola obydlí plátce daně. V Anglii byla v roce 1689 tato daň zrušena – mimo jiné s odůvodněním, že je nejen nesolidární vůči chudým, ale představuje zásadní zásah do ochrany soukromí ze strany státních orgánů.

Čistá daň z příjmů byla ještě i v té době společensky neakceptovatelná, proto byl v Anglii v roce 1696 učiněn jakýsi vývojový mezistupeň spojující daně majetkové a z příjmů ve formě daně z oken. Daň z oken byla zavedena králem Vilémem III. a v Anglii přetrvala, byť byla původně koncipována pouze jako dočasné řešení aktuálního nedostatku finančních zdrojů, v různých formách až do roku 1851 (ve Francii na příklad obdobná daň fungovala od roku 1798 do roku 1926).

Ptáte se, proč právě okna? Vlastně se odpověď dá najít už ve výše zmíněném historickém vývoji – na počítání a kontrolu oken nebylo nutné vstupovat do obydlí plátce daně, dalo se provést poměrně rychle a platila obdobná úměra, která tuto majetkovou daň přimykala i k příjmům plátce: čím bohatší poplatník = tím větší obydlí = více oken = vyšší daň.

V původní anglické koncepci se počítalo s tím, že každá domácnost „do 10 oken“ zaplatí ročně 2 šilinky, domácnost s obydlím o počtu oken mezi 10 a 20 zaplatí 4, resp. 6 šilinků a s další, vyšší sazbou pro počet oken nad 21. Postupně docházelo k modifikacím této daně, byla vlastně vyčleněna nejnižší sazba, která se stala daní z vlastnictví nemovitosti – stavby. Postupně pak byl celý systém přepracováván i co do jednotlivých sazeb – od roku 1709 tak bylo II. daňové pásmo až od 20 oken, v roce 1747 byla zavedena sazba pro počet oken mezi 9 až 14 a v roce 1766 byl zvláštní sazba stanovena pro 7 až 10 oken.

Další změny přicházely postupně v letech 1792, 1797, 1802, 1803, aby nejkomplexnější úprava nabyla platnosti v roce 1808. Ta počítala s jen těžko uvěřitelným sazebníkem pro obydlí do 6 oken, do 7 oken, do 8 oken, do 9 oken, do 10 oken, do 40 oken, do 100 oken, do 109 oken a do 180 oken.

Ptáte se, k čemu je toto vyjmenování? Inu, lidskou přirozeností je zřejmě i snaha vyhnout se placení daní – málokterá daň uložená obyvatelstvu měla takové sociální, kulturní a architektonické dopady, jako právě daň z oken. Nejenže vedla v prvních 50 letech své existence k různým formám „likvidace“ stávajících oken (ostatně podobně „daňově „optimalizovány“ (ničeny) byly dříve i krby a komíny) – od zabednění po prosté zakrytí, nebo k tomu, že se obytné místnosti vydávaly za sklady, jejichž okna nebyly předmětem daně.

Je statisticky dokázáno, že tato daň měla zásadní vliv i na budování staveb nových, počet a umístění jejich oken. Tak jako třeba Holandsko a především Amsterodam dodnes ukazuje světu své „úzké domy“ – které vznikaly i díky tomu, že obydlí byla daněna podle své šířky – tedy domy s vysokými, úzkými okny, mají domy v Anglii oken mnohem méně a bývají o to větší.

Daň z oken byla postupně označována jako „daň ze světla“ nebo „daň z čerstvého vzduchu“ a jednoznačně měla dopady i na zdravotní stav obyvatelstva – tato daň tedy škodila zdraví, a to doslova a do písmene. Nakonec i s nástupem přímého zdanění příjmů byla natolik nepopulární, že byla v roce 1851 v Británii zrušena. Ve Francii tamní L’impôt sur les portes et fenetres vydržela, jak bylo již řečeno ještě déle, obdobně i ve Španělsku, kde byla až do roku 1910.

Daň z oken bývá často i v odborné literatuře zmiňována jako příklad neefektivního zdanění, či nadměrného zatížení. Naproti tomu však stojí fakt, že po dobu prvních pár desítek let své existence se jednalo o poměrně zásadní daňové výnosy a že její koncepce byla formulována se zjevným pokrokem vůči dříve užívaným způsobům výpočtu daní.

Naše společnost je již zvyklá na to, že sdílíme se státem informace o svých příjmech, stejně tak si podnikatelé zvyknou na další povinnosti, které na ně stát naloží – zbytek asi posoudí jen historie. Naším úkolem je spíše si dávat pozor na to, zda nedaníme světlo a vzduch.

Ústav práva a právní vědy



Diskuse


počet příspěvků: 14, poslední 27.12.2015 05:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.