Quentin Tarantino si u diváků získal mimořádný kredit díky morytátu Pulp Fiction - Historky z podsvětí (1994). Pověst zlobivého, leč zázračného chlapce si udržuje dodnes, i když nejširší diváckou obec poté bezvýhradně uspokojil asi jen jednou - dvoudílným thrillerem Kill Bill (2003-04). V případě Jackie Brownové (1997) a Grindhouse: Auta zabijáka (2007) divize Tarantinových fanoušků ovládlo spíš rozčarování. Nejednoznačné je i přijetí Hanebných panchartů: pro někoho jsou sebestředným výstřelkem, pro jiného naopak režisérovým zatím nejlepším dílem.

Každopádně potvrzují, že Tarantino rád experimentuje s proměnami vypravěčského rytmu a zálibně ulpívá na dlouhých scénách, které nepopisují, jak někdo někoho rozstřílí na maděru, zato však nenapodobitelně jiskří dialogy plnými popkulturních odkazů a oslňují precizní prací s hereckými představiteli. Nepomůže ani to, že potom někdo někoho rozstřílí na maděru.

Tarantino rád dráždí - a film od filmu stupňuje svou zajímavost. Svůj nový, vynikající a znepokojivý film, nosil pod srdcem víc než deset let. Nenechte se ovšem zmást reklamní kampaní, která film provází: nejde o válečný krvák vyšperkovaný kusy rozstřílených těl, ale o drama, odehrávající se většinou v interiérech - a výhradně za bojovými liniemi. K "drsnému válečnému nářezu" ironicky odkazuje pouze nacistický propagandistický film Pýcha národa, kolem jehož premiéry se točí celé vyprávění. Filmeček, mající povzbudit na sklonku války demoralizované německé vojáky, líčí "skutečný" masakr, jehož se na útočící přesile dopustil vojín Fredrick Zoller (Daniel Brühl) - válečný hrdina, filmový fanoušek a posléze herec, který v Pýše národa ztělesňuje sám sebe.

Konspirace a společenská hra

Tarantino si pozornost většinového publika udržuje tím, že je stále ještě nadstandardně "divný" i "vtipný" - což platí i u Panchartů. Povrchnímu čtenáři jeho filmů ovšem snadno unikne, že něco vnímá skutečně smrtelně vážně - totiž samotnou kinematografii. Právě o ní vypovídá nejzřetelněji příběh o dvojité "židovské" pomstě, za kterou se ve filmu vydávají mimoděk současně židovská dívka Šošana Dreyfusová (Mélanie Laurentová), vydávající se pod novou identitou za majitelku pařížského kina, i titulní parta amerických vojáků, děsících svými "indiánskými" kousky nacisty v obsazené Francii.

Vyprávění je členěné do pětice kapitol, jejichž chronologii rozbíjejí jen drobné flashbacky. Nejdůležitěji pro ty, kteří Tarantina vnímají jako aktivního cinefila, je zjevně čtvrtá kapitola nazvaná "Operace kino". Její podstatná část se odehrává ve sklepním lokálu hostince La Louisiane ve vesničce Nadine poblíž Paříže, kde se má odehrát konspirační schůzka Panchartů, nacistické filmové hvězdy Bridget von Hammersmark (Diane Kruegerová), která je současně britskou špionkou, a anglického poručíka Hicoxe (Michael Fassbender), který byl před válkou filmovým kritikem.

V hospodě, která měla být zcela nacistůprostá, nemilou shodou okolností popíjí parta německých vojáků, bavících se znalostní společenskou hrou, při které má vybraný hráč uhodnout prostřednictvím otázek kladených spoluhráčům slavnou osobnost, kterou ztělesňuje. (Papír se jménem osobnosti má připevněný na čele, takže na něj - na rozdíl od ostatních - nevidí.) V hospodě se tak sejdou King Kong, Beethoven, Vinnetou, herečka Pola Negri, spisovatel Wallace či režisér Pabst.

Způsob, jakým Tarantino s postavami po dlouhé a spletité dialogové scéně ve vyostřeném konfliktu posléze naloží, nesvědčí jen o jeho sympatiích pro klasické německé režiséry a případně i antipatii k filmovým kritikům. Dokazuje i jeho odvahu hrát si na vysoké úrovni, kterou sám stanovil, a od diváků očekávat, že se připojí.

Tarantino totiž vyprávění pojímá jako procházku jakousi paralelní historií, pevně zakotvenou především v kinematografiích Německa, Francie a USA - a to nejen dobových (např. "horské" filmy s Leni Riefenstahlovou), ale i novějších (třeba spaghetti westerny Sergia Leoneho či francouzská nová vlna).

Pancharti tak připomínají Babylon, v němž se nestřetávají různé jazyky, ale přátelsky se tu setkávají filmy. Spíš než v dalším snímku typu Valkýry se ocitáme v jakési "superhistorické" filmové koláži, která nás současně nepřestává atakovat svou ahistoričností (ať už ve zmíněných odkazech na filmy, které v době vyprávění ještě nebyly natočena, nebo třeba v použité hudbě). Naštěstí vás ale pobaví, i když nejste chodící filmovou encyklopedií.

Větší úctu než Tarantinova posedlost filmovými dějinami si zaslouží jeho vlastní práce s nejrůznějšími historizujícími prvky - třeba s postavou smyšlené filmové hvězdy Bridget von Hammersmark, již režisér opatřil profesionálním životopisem i plnohodnotným image (jejž postavě vdechla Diane Kruegerová, která tak znovu potvrzuje, že Tarantino dokáže vyprovokovat k zajímavému výkonu i velmi průměrné herce).

Ve filmu najdeme i plno "skutečných" postav, které těm vymyšleným dodávají na věrohodnosti, ať už jde o Adolfa Hitlera, Hermanna Göringa či Martina Bormanna. Mihnou se tu Winston Churchill (který se dozví, že Goebbels při organizování nového německého filmu připomíná spíš Davida O. Selznicka než Louise B. Mayera).

Fiktivní hrdinové, které Tarantino stvořil, jsou nejen zajímaví (jako u tohoto režiséra vždycky), ale lze se s nimi i na základě jejich životního příběhu ztotožnit. Nejdůležitější je v tomto směru Šošana v podání málo známé Francouzky Mélanie Laurentové, kterou režisér fetišizuje se stejnou něhou a vášní, jako herečky v Jackii Brownové, Kill Bill nebo Autu zabijákovi.

Pro Tarantina je ovšem příznačné, že si oblíbíte i hrdinčina protivníka - je jím lakonicky sadistický, elegantní, požitkářský nacistický "lovec židů", plukovník Hans Landa (Christoph Waltz), u kterého musíte chtě nechtě obdivovat jeho pracovní metody, připomínající Sherlocka Holmese (ke kterému odkazuje i svou dýmkou).

Pokud si v Panchartech nějaké postavy oblíbíte, musíte počítat s tím, že ne všechny se dožijí velkolepého finále, situovaného samozřejmě do kina během projekce (včetně klíčového prostoru promítací kabiny, kde režisér nabídne zaujatý výklad dobové promítací techniky). Tarantinova vypravěčská strategie, pohrávající si s vašimi sympatiemi vůči hrdinům, je přitom sice překvapující, ale ve smyslu chladného panchartovského cynismu průzračně logická.

Můžete být přesvědčeni, že na sebe s režisérem pomrkáváte za zády ostatních, naivnějších diváků: v této složité a zábavné hře se ovšem dostaví tolik různých překvapení, že nikdy nemůžete zvítězit.

Zhanobení štrúdlu

Hanebný pancharti jsou příběhem o dvojí pomstě: ta první je melodramatická a osobní a její hybatelkou je Šošana. Ta druhá se s ní protne až ve finále, je "nadosobní" a dirigovaná spojeneckým vedením. Stojí za to se zastavit u jejích vykonavatelů - titulních Hanebných panchartů čili zvláštní jednotky amerických židovských vojáků, která šíří zkázu za německými liniemi. Vede je poručík Aldo "Apač" Raine, původně buranský jižanský pašerák - a pokud očekáváte, že Brad Pitt se v té roli nebude jen pitvořit, ale i hrát, jste na omylu.

Pokud jsem se zmínila o mrazivém panchartovském cynismu, který zastřešuje celé vyprávění, jeho hlavním nositelem je ovšem právě Aldo, postava jako ukradená z westernu Sama Peckinpaha - tvrdá, sarkastická a nesentimentální. Nepřátelům, které nechává přežít, vyrývá do čela hákový kříž, a jeho muži zabité Němce skalpují jako indiáni. Explicitně předváděné praktiky Panchartů mohou znechutit citlivější (např. ženské) diváky, ale je třeba si uvědomit, že takové schválnosti k Tarantinovi patřily a patří - stejně jako skutečnost, že nečekaně vybuchující brutalita není v divákových očích nijak výrazně logicky ospravedlněna nebo mravně vyargumentována.

Pokud jde o rovnováhu zločinu a trestu, již by se pokoušel vzbudit každý "normální" válečný film, Tarantino si s ní záměrně nedělá hlavu: jediným zřejmým nacistickým zvěrstvem, jež divák vidí ve filmu, je vyvraždění Šošaniny rodiny (působivé spíš díky děsivé pomalosti, s jakou je Landa připravuje, než díky samotné exekuci). Sám lovec židů Landa se později definitivně demaskuje jako vyšinutá zrůda spíš tím, že uhasí cigaretu do šlehačky nae svém nedojedeném přepychovém štrúdlu.

Velkolepé vyvrcholení filmu (jež je současně ranou pod pár jakékoli historické věrnosti) pak svou okázalou brutalitou odpovídá právě tomuto zhanobení oblíbené cukrovinky: obojí naplňuje divákovo potěšení z toho, že přihlíží "nesprávným" věcem. Na konci Panchartů se u vás ovšem přesto - nebo právě proto - dostaví pocit, že spravedlnosti bylo přece jenom učiněno zadost. Jak a jestli vůbec - to bude cestou z kina vyžadovat ještě trochu přemýšlení.

Tarantinova nová pochoutka tak není pro každého - tenhle režisér ale publikum přece nikdy nehladil po srsti. Třeba si štrúdl s cigaretovým nedopalkem ještě oblíbíte!

Inglourius Basterds
USA 2009, české titulky, 153 min.
Scénář a režie: Quentin Tarantino
Kamera: Robert Richardson
Hrají: Brad Pitt (Aldo Raine), Mélanie Laurentová (Šošana Dreyfusová/Emmanuelle Mimieuxová), Christoph Waltz (plukovník Hans Landa), Eli Roth (seržant Donny Donowitz), Michael Fassbender (Archie Hicox), Diane Krugerová (Bridget von Hammersmark), Daniel Brühl (Fredrick Zoller), Till Schweiger (Hugo Stiglitz), Sylvester Groth (Goebbels), Martin Wuttke (Hitler), Mike Myers (generál Fenech), Julie Dreyfusová (Francesca Mondinoová), Alexander Fehling (Wilhelm), Rod Taylor (Churchill)
Premiéra v ČR: 27. srpna 2009

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com