30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






FILM: Philomena aneb O lži v umění

19.4.2014

Titulek je formulován v mírně platonickém stylu a myslím, že i alfabeta by mu slušela: Φιλουμενα ή περί ψεύδους έν τέχνή. Nejde ale tentokrát o otázku filosofickou, nýbrž převážně praktickou. Jak divák pozná, kdy je filmový scénář ještě "založen na skutečné události" a kdy je už vycucaný z prstu?

Spotřebitel je dnes v mnoha ohledech chráněn před podvodem. Chci-li si koupit svou oblíbenou tabulku s nápisem "hořká čokoláda", vím, že musí obsahovat nejméně 35 % kakaové sušiny a skutečné kakaové máslo. Výrobce může vydělávat i na obarvené směsi lecitinu, cukru a palmového tuku, ale nesmí to pojmenovat čokoláda. Stejně tak majonéza musí obsahovat minimálně dva žloutky na kilogram, aby se tak mohla jmenovat – i toto téměř nepostřehnutelné množství se zdá některým nepoctivcům zbytečně vysoké. Marmeládu vyvařenou z oslazené vody a želatiny nekoupíte, ovocnou pomazánku ovšem ano. Tam, kde není pevně stanoven minimální podíl podstatné složky, třeba u kečupu, můžete alespoň sami podle složení uvážit, zda pro vás není 10 % rajčat málo.

V tomto srovnání je filmový divák vůči filmařům bezbranný jak nahý v trní a spoléhá se jenom na jejich prohlášení. Když mu v kině řeknou, že film je založen na skutečné události, bere to tak, že co na plátně uvidí, se odehrálo vše do posledního puntíku. Nemělo by se i filmové zboží regulovat? Kolik "pravdivé složky" musí takový film mít, aby se o něm mohlo tvrdit, že má námětem skutečnou událost? Padesát procent, třicet, deset, pět? Kdo ví?

V únoru vstoupil do našich kin nový americký film, provázený pověstmi o neproměněných oskarových nominacích. Příliš se u nás neprosadil, poslouží ale jako výborný model, na němž lze demonstrovat, "jak se dělá film", řečeno slovy Karla Čapka. Snímek se jmenuje Philomena a jde o dojemný příběh stejnojmenné irské ženy, která v mládí dala své nemanželské dítě řádovým sestrám k adopci a po půlstoletí se začala zajímat o to, jak se synkovi daří. Získá ke spolupráci nezaměstnaného novináře, spolu odcestují do Spojených států, kam byl chlapec předán, aby nakonec zjistili, že je dávno mrtev a byl pod svým adoptivním jménem pohřben v opatství, kde se narodil. Filmaři za cenu četných zkreslení stvořili obraz hamižných jeptišek kradoucích děti a prodávajících je bohatým Američanům, navíc z ošklivé republikánské strany. Nepopírám ani v nejmenším právo tvůrce vytvořit si libovolný příběh, dát mu vyznění zcela podle svého gusta a takto jej šířit, ale neměl by v žádném případě tvrdit, že to, co si vymyslel, je pravdivé, jak to soustavně dělají tvůrci Philomeny.

Ve Spojených státech nebyl film přijat zcela bez polemiky, během níž se skutečnost od výmyslu z velké části oddělila. Nic z toho ale u nás není známo, reklamní kampaň, založená na údajné pravdivosti, neměla žádnou hráz. Dobře to dokumentují ohlasy diváků, zaznamenané v diskusních příspěvcích Česko-Slovenské filmové databáze. Diskuse na CSFD jsou asi nejlepším odrazem "hlasu lidu" o tom kterém filmu. Je vidět, že tvůrci byli úspěšní a podařilo se divákům vštípit silný a stejně tak i jednoznačný dojem. Ale konfrontujeme-li divácké dojmy se skutečností, vidíme, do jaké míry jsou plodem manipulace.

Pútavý príbeh (neuveriteľné, že ho napísal sám život), ktorý široko presahuje svoju hlavnú tému - nájdenie násilne odobratého syna. (black8, 6. 3. 2014)

Věřím tomu, že když mámě někdo vyrve dítě a PRODÁ ho do jiný rodiny, tak to prostě zasáhne každou alespoň trošku empatickou bytost. Myslel jsem si, že tohle byla výsada nácků a ono vida, ona tohle dělala ještě církev. Dialogy byly napsány pěkně což o to, když mluvili tedy přesněji řečeno lhali ty jeptišky, tak jsem byl nasranej jak datel co nemá do čeho klovat. (Enšpígl, 28. 2. 2014)

Hlavní hrdince Philomeně Leeové, předobrazu filmové Philomeny, zemřela matka, když jí bylo šest let. Měla ještě tři bratry a dvě sestry. Vdovec na výchovu dětí zřejmě nestačil a když roku 1952 jako osmnáctiletá po náhodné známosti otěhotněla, odvedl dceru do opatství Sean Ross, k Sestrám Nejsvětějšího srdce Ježíšova a Mariina, které se ne svévolně, nýbrž z pověření a pod dohledem irských úřadů staraly o problematickou opuštěnou mládež, svobodné matky a jejich děti. Nebyla to zotavovna, pracovat se muselo, kdo by děvčata živil? Stát kryl náklady jenom u chovanek, které sem přikázal. Nešlo ale ani o vězení, ani o otroctví. "Sestry nám daly dobré vzdělání a některé byly i milé", vzpomíná skutečná Philomena.

Filmy podle skutečné události mám rád a tento je velmi dobře natočený. Říkal jsem si, že je celkem děsivé, co někdy s lidmi udělá náboženství. (..Lucas.., 5. 3. 2014)

Když vám sebere ošklivé zakonzervované komando Batmanů dítě, nikdy z toho není veselá záležitost. (kubilov, 1. 3.)

Právě roku 1952 byla v Irsku uzákoněna možnost adopce. Svobodná matka neměla tehdy nikde snadné postavení. O ženy se měl starat otec nebo manžel, nikoli stát, ten začal v Irsku osamocené matky podporovat až roku 1972. Irsko bylo vždy chudé a konsumní ráj nepanoval v první půli 50. let nikde v Evropě. Sama žena se o obživu postarat nedokázala, s dítětem se práce i manžel těžko hledali. Proto dala dvaadvacetiletá Philomena souhlas k adopci: "Tímto se navždy vzdávám všech nároků na své dítě Anthonyho Leea a předávám jej sestře Barboře, představené opatství Sean Ross v Roscrea, hrabství Tipperery, Irsko. Účelem tohoto dokumentu je zmocnit sestru Barboru, aby připravila mé dítě k adopci jakoukoli vhodnou a řádnou osobou, v rámci státu či mimo něj. Nikdy se v budoucnu nepokusím ho spatřit, setkat se s ním či na něho vznést nárok. Podepsáno a odpřisáhnuto řečenou Philomenou Leeovou jako její svobodný úkon a čin dnes 27. června 1955."

Byla to v Irsku běžná praxe: ještě roku 1967 bylo z 1.540 nemanželských dětí předáno k adopci 1.490, kláštery samozřejmě nebyly jedinými zprostředkovateli. Tlak nepříznivých okolností na rozhodnutí tu jistě byl, mnoho jiných možností se nenabízelo, vlastně žádná. I nálada ve společnosti nutila neprovdané matky vzdát se dítěte, tak jako dnes je první volbou "nechat si to vzít", nicméně s následkem nesrovnatelně tragičtějším a naprosto nevratným na rozdíl od adopce. Tím nechci říci, že vzdát se dítěte je jednoduché. Kdo má děti, jistě se dovede do bolesti mladé ženy vcítit, v tom film jistě nepřehání. Nešlo však o přímé donucení, krádež či únos. Neříká snad ve filmu sama herečka, zosobňující Philomenu "Nikdo mě nenutil, byla to má svobodná vůle"? Na tato slova však diváci pod vlivem emocionální masáže záhy zapomenou.

Obzvlášť když církev místo pomoci jenom využívala sociálně slabé ke svému obohacování. Film ´Philomena´ vypráví o další praktice irské církve a tou byly nucené adopce. Dívky, které se uchýlily pro pomoc do kláštera k řádovým sestrám, nebo je tam odložila jejich rodina, jako ve Philomenině případě, byly donuceny se vzdát svých dětí, i když si je původně chtěly ponechat. Musely podepsat doklad, že své děti nebudou hledat ani je kontaktovat. Děti byly dány k adopci za peníze. Těmito nucenými adopcemi si církev dobře přilepšovala. (farfalla, 10. 2. 2014)

Martin Sixsmith, onen pomocník při pátrání a zároveň autor knižní předlohy k filmu, tvrdil v tisku, že byly děti "ať už se souhlasem jejich matek či bez něj prodávány nejvyšší nabídce." Důkaz pochopitelně nemá. V knize samé je opatrnější, píše o "přijetí dobrovolného daru". Jeho výši odhaduje na 2.000 dolarů za dvě děti, Anthonyho a děvčátko Mary. Pozoruhodný rozdíl v terminologii mezi aukcí a darem, navíc neuvádí, na základě čeho provedl odhad. Proti tomu stojí tvrzení opatství, že kongregace za zprostředkování adopcí nikdy neúčtovala jakýkoli poplatek a nepřijala žádné peníze. Nic jiného v prohlášení vlastně stát nemohlo: adopce za poplatek odporuje všem zákonným normám a mezinárodním dohodám. A když je řeč o penězích: autoři filmu se nestydí "přilepšovat si" na nepravdách a výmyslech?

,,Tisíce dalších adoptovaných irských dětí a "poskvrněných" matek se snaží vzájemně najít..." (Fr 26. 2. 2014)

Že se matkám nesdělovala totožnost adoptivních rodičů bylo zcela běžné, zásadní anonymita osvojitelů v případě tzv. "právně volných dětí" se dosud dodržuje u nás, v Rakousku a jistě i jinde. Anonymitu zakotvila na mezinárodní úrovni i Evropská úmluva o osvojení dětí z roku 1967. A k těm tisícům: malý Tony Lee přejmenovaný po adopci na Michaela Hesse, samozřejmě nebyl sám. V Irsku nakonec žilo přes 40.000 adoptovaných dětí, do Spojených států jich byly předány zhruba 2.000, zcela legálně, žádné únosy ani pašování. Sestry neměly na zprostředkování adopcí monopol, jen asi čtvrtina celkového počtu padá na jejich vrub. Dokumenty o adopci nebyly záměrně ničeny, jak se naznačuje: kolem 1.500 složek leží dosud v Národním archivu v Dublinu.

Dívky musely žít v krutých podmínkách, některé i desítky let, a jejich psychika zůstala už navždy poznamenaní příkořím. Irská společnost se o těchto praktikách církve dozvěděla poměrně nedávno a snaží se prostřednictvím filmů s tímto společenským břemenem vyrovnat. (farfalla, 10. 2. 2014)

Jak uvedu níže, průměrná délka pobytu chovanek činila 7 měsíců. Philomena nebyla v klášteře internována, po dosažení plnoletosti mohla teoreticky kdykoli odejít, kdyby ovšem měla kam. Klášter byl skutečně jejím nouzovým útočištěm. Ve chvíli, kdy předala dítě, postavila se na vlastní nohy. Sestry jí nevyhodily z kláštera na dlažbu, opatřily jí místo v chlapecké škole v Liverpoolu. V Británii už zůstala, vdala se a nakonec pracovala jako ošetřovatelka v psychiatrické léčebně.

Philomena musela prokázat velkou loajálnost a odvahu, když odpustila jeptišce, která se jejímu synovi o ní vůbec nezmínila. Já bych jí tohle nikdy neodpustila. (Streeper, 1. 3. 2014)

[Film] jen mělce, smířlivě a šeptavě obviňující alibistickou klášterní svévoli, až tyranii ve jménu Boha. Ještěže poslední minuty na konci cesty (domácí video, konfrontace s jeptiškami) zaryly v emocích trochu hlouběji. (VanTom, 4. 4. 2014)

Současně se však na povrch pod tím vším dere mrazivé drama o bezohlednosti a teroru jeptišek, které nám církev prezentuje jako ty nejhodnější a nejobětavější lidské bytosti pod sluncem. Nejmrazivějšími scénami přitom pro mě nebylo samotné odebírání dětí, ale scéna u zpovědi a pak setkání se starou Hildegardou. Při pohledu na její zažranou nenávist, mi doslova naskočila husí kůže. (Nash 26. 2. 2014)

Který film se obejde bez padoucha? Zde hrají jeho úlohu v míře více než dostatečné řádové sestry, jednotlivě i korporativně. Scény, kdy se mladý muž a jeho matka nezávisle na sobě vyptávají v klášteře, aniž by sestry prolomily hráz anonymity mezi nimi, působí soustrast – u nás by zjištění pravých rodičů bylo pro Michaela-Anthonyho otázkou nahlédnutí do příslušné matriky narozených. V Irsku vykonává tuto funkci Oifig An Ard-Chláraitheora (General Register Office), shromažďující údaje od roku 1864 a zasílající oprávněným zájemcům duplikáty matričních záznamů. On-line přístup k údajům prostřednictvím webu rootsireland.ie je ovšem dosud neúplný, pro obec Roscrea byly zatím zpřístupněny jen záznamy do roku 1880, tak jsem se nemohl přesvědčit, zda je v zápisu o Anthonyho narození 5. 7. 1952 poznámka o adopci připojena.

Vysloveně vymyšlená je naproti tomu mrazivě působivá závěrečná rozepře mezi Hildegardou a Sixsmithem, kde se nepříjemná řeholnice chvástá svou mravní dokonalostí. Skutečně žijící Hildegarda McNultyová zemřela tak jako Anthony-Michael roku 1995. Ve skutečnosti se s novinářem nesetkala a nemohla setkat, když on začal své pátrání až devět let po její smrti. Poněvadž patří tato scéna ke klíčovým ve vyznění filmu, obrátily se sestry na filmovou společnost s dotazem, co to má znamenat? Dozvěděly se, že k zařazení scény vedla "dramatická licence". Takto se tvoří filmy "podle skutečné události"!

Příběh silný, do jisté míry skandální a je dobře, že se o něm veřejnost třeba i tímto způsobem dozví, ale v tomto případě by mi víc seděl asi formát dokumentu, než hraného filmu. (dwbmb, 1. 3. 2014)

Jak je z předchozího patrné, kdyby byl příběh natočen ve formě dokumentu, ale skutečného dokumentu, ztratil by mnoho na své působivosti. Byl by nijak výjimečným příběhem ženy, ve které půl století hlodá vzpomínka na syna, až se před Vánoci 2001, povzbuzená sklenkou sherry, svěří své dceři Jane Libbertonové s tajemstvím. Roku 2004 přišel na pomoc Sixsmith a začal pátrat v USA, sám. Ano, sám. Philomena před natočením filmu nikdy nevstoupila na půdu Ameriky, takže celé jejich společné cestování ve snaze vystopovat jehlu v kupce sena, celá ústřední část filmu, je také pouhá "dramatic license". Sama Philomena, dnes osmdesátiletá, se ve filmovém příběhu podle vlastních slov nepoznala. Celý film navíc hodnotí situaci v Irsku padesátých let podle dnešních měřítek – to by se dokumentu také stát nemělo. Ani dnes a u nás není těhotenství osmnáctileté dcery bez nadějného partnera ničím, čím se rodina ráda pochlubí. Ale jsme mnohem soucitnější než Irčané před desítkami let: nedáváme nechtěné děti k adopci. Máme sociální dávky, které ženám zajistí skromnou existenci. A když děvče nechce přežívat na dávkách? Zajde si na potrat a problém je "vyřešen". Jen žádné barbarské adopce...

A ještě slůvko k případné dokumentární věrohodnosti: Sixsmithova knižní předloha sice přináší řadu tvrzení, ale ani jednu poznámku či odkaz, dle nichž by si mohl člověk tvrzení ověřit. Chci být alespoň o fous pilnější než on: shrnutí polemiky o filmu včetně odkazů na původní zdroje naleznete zde, další podrobnosti zde (po zadání hesla "Philomena" do vyhledávacího rámečku)

Nikdy nepochopím některá ta katolická dogmata, která lidem zakazovala používat mozek či city, ale pouze stanovila, co je správné a co už ne. Ačkoliv jsem hodně tolerantní, zastávám názor, že je velká spousta věcí, ve kterých církev napáchala daleko větší zlo, než lidé, kteří se k bohu nikdy neobraceli. A tato situace je typickým příkladem. (katchi, 23. 3. 2014)

Každopádně mě vždy vytočí ti katolická banda a jejich pokřivený pohled na morálku. (david666, 4. 4. 2014)

Katolické přesvědčení samozřejmě stanovuje, co je správné a co ne, tak jako každý soubor mravních zásad, lhostejno, zda náboženský či světský. Mimomanželský styk je hříšný jednoznačně. K úplnému vysvětlení událostí to však nepostačuje, ani když si přičtete přirozené rozhořčení rodiče, že jeho dcera byla tak, ehm, neprozíravá, že se zapomněla s nějakým floutkem, který práskl do bot, místo aby se k věci postavil čelem. Kdyby totiž adoptivní praxe vycházela čistě z katolické věrouky, proč by se nerozšířila po velké části Evropy? Proč tomu tak nebylo u nás, v Rakousku, v Itálii? Je zajímavé, že dnes, kdy se tak rozmáhá státem vynucené odebírání dětí rodičům (poohlédněte se po tom, co znamená pojem "juvenilní justice" či "family courts"), vidíme v čele protestantské země se silným socialistickým vlivem, především Norsko a Velkou Británii. V Británii jde údajně o 6.500 dětí, které již stát rodičům odňal a předal do profesionální pěstounské péče, z důvodů leckdy velmi pochybných. Ale jistě, to dělají pokrokové státní úřady pro blaho dětí, ne ta katolické banda...

A neodpustím si poznámku: světská dogmata a světská morálka svým nositelům očividně dovoluje vydávat výmysly za pravdu a bezostyšně lhát o skutečně žijících osobách. Ten blažený pocit, že jsme lepší než oni, za to opravdu stojí, že ano? A není to jediný případ – jako by si v tom někdo přímo liboval...

Už když na začátku zasvítí logo "Weinstein", je vám jasné, na jakou tóninu se pro následující film naladit. (MartinezZ 25. 2. 2014)

Hřebíček na hlavičku! Bratři Harvey a Bob Weinsteinovi, obrazně i doslova těžké váhy v americkém filmu, spoluzakladatelé společností Miramax Films a The Weinstein Company. Jejich příjmení si herečka Judi Denchová, filmová představitelka Philomeny a její vrstevnice, nechala před slavnostním převzetím ceny BAFTA napsat inkoustem tam, kde záda už ztrácejí své poctivé jméno. Když se podíváme na filmy, s nimiž měli Weinsteinové co do činění, vidíme tam některé pozoruhodné kousky: Priest (1994), příběh tří mravně či duševně zkažených kněží bez paprsku světla; Dogma (1999), v němž Bůh najímá vrahy na uprchlé anděly, Kristus je zesměšňován a Panna Marie s Josefem pracují na potratové klinice; 40 Days and 40 Nights (2002, 40 dnů a 40 nocí), tzv. komedie pro dospívající, lechtivé trapno ironisující pohlavní zdrženlivost; a dva příspěvky k vánočním svátkům, Bad Santa (2003, Santa je úchyl!) a Black Christmas (2006, Černé Vánoce), z nichž první představuje titulní postavu jako sprosťáka, ožralu, sexuálního neukojence atd., zatímco druhá je obyčejným horrorem z rodu tzv. sériových vyvražďovaček.

Naposledy jsem si z Weinsteinovic dárečků nechal The Magdalene Sisters (2002, Padlé ženy), poněvadž má thema velmi příbuzné. Film byl sice promítán pod nálepkou "poloviční fikce", avšak řada přispěvatelů CSFD ho přijala doslova a v souvislosti s Philomenou na něj poukazuje:

Film ´The Magdalene Sisters´ vypráví o mladých dívkách, které z různých důvodů skončily v prádelnách organizovaných katolickou církví při kostelech v Irsku. (farfalla, 10. 2. 2014)

Plusem [Philomeny] je určitě příběh samotný, který je podle skutečné události, ale například Padlé ženy se mně dostaly pod kůži rozhodně víc a tam se také čerpalo ze zkušeností žen, které v těchto klášterech žily. (Emma53, 23. 2. 2014)

Koho by zajímala tato problematika a má silný žaludek, tak doporučuji film Padlé ženy. (morgos, 22. 3. 2014)

Chýbalo mi poriadne vykreslenie mníšok ako zosobnenie zla a ohavnosti, asi tak ako sa to podarilo v Magdelene Sisters. (B-Boy1, 26. 2. 2014)

Podmínkám ve všech deseti církevních prádelnách (existovaly i světské), kde bylo za 74 let existence samostatného Irska zaměstnáno celkem 10.000 většinou problémových dívek, věnovaly irské úřady od doby natočení filmu dvě vyšetřovací zprávy, zvané zjednodušeně podle předsedů komisí Ryan Report (2009) a McAleese Report (2013). První se věnovala sexuálnímu a fysickému zneužívání v církevních ústavech pro mládež a vycházela z výslechu 1.090 svědků, druhá se specialisovala přímo na v Magdalenské prádelny a vypovídalo v ní 118 svědků. Obraz podaný filmem, představující desítky tisíc téměř doživotně uvězněných dívek, vykonávajících otrockou práci, podrobených dennímu mučení, bití a znásilňování, byl oběma zprávami zcela popřen. A to se zabíhalo do detailů: za otročinu je pokládána práce vstoje a přísná disciplina, k vězení jsou ubytovny přirovnány v případě nedostatečně vytopených pokojů, mezi pohlavně zneužité je započten každý, kdo musel vyslechnout neslušná slova. Jen čtvrtina chovanek byla v prádelnách internována z rozhodnutí a pod inspekčním dozorem státních úřadů, ostatní zde pobývaly na žádost rodiny či z vlastní vůle po průměrnou dobu 7 měsíců. 73 % jich nezůstalo déle, než dva roky. Není divu, že ti, kdo léta mluvili o "irském holocaustu" či "irském gulagu" nikdy zprávy nevzali na vědomí a pokračují v dosavadní "osvětové činnosti".

A zase: i v jiných zemích existovaly církevní domovy pro zanedbanou mládež, u nás též byla řada sirotčinců provozovaných řeholními řády. Proč se o nich nemluví s pohoršením, když má být jediným viníkem církev? Zřejmě proto, že se ještě nenašel nikdo, kdo by Dona Bosca vykreslil coby vtěleného ďábla a salesiánské útulky jako něco mezi peklem a Dachau.

Irský jeptišky byly opravdu zlý. […] Film určitě není proti náboženství, jelikož sama Philomena věří v Boha i přes to, co jí ty jeptišky provedly. (morgos, 22. 3. 2014)

Bůh odpouští, řádové sestry nikoliv. Ve jménu Krista si černoprdelníci ospravedlní veškeré hnusné činy, to je stará vesta. (rt12, 13. 3. 2014)

Nenápadný příběh, který ovšem svým obsahem vyráží dech a člověka potvrzuje v tom, že katolická církev je/byla pořádná banda. (hazaba, 19. 3. 2014)

Neuvěřitelný film, nikdy jsem neměl církev rád a po tomto filmu ji nemám rád ještě víc, protože je to HNUS! (valasek.m, 4. 3. 2014)

Prvně citovaný diskutér se mýlí, film je tendenčně zaměřen proti náboženství a mnozí si na něm v souladu se záměry tvůrců ochotně upevňují své předsudky, jak dokazuje těch pár vybraných příkladů. Koneckonců, i Sixsmithova postava sama vykřikuje "Zasraní katolíci!" (a to jsem ještě zvolil nejslušnější překlad). Filmaři očividně sázejí na jistotu, že je katolíci ani nepodříznou, ani je nebudou vláčet po soudech. Ve kterém filmu by scénárista nechal herce pokřikovat o zasraných muslimech či židech? Který režisér by to natočil, který herec by to zahrál? Proč vlastně ještě nikdo na plátno nepřevedl "Satanské verše", Oskaři se už nemohou dočkat? Že by si Salman Rushdie tak draze cenil svá práva na zfilmování?

Vybranými citáty jsem nechtěl diváky pranýřovat, chtěl jsem jenom ukázat, jak na nezasvěceného člověka film působí. Obyčejný divák nemusí znát nic z toho, co jsem tu napsal. Musím však upozornit i na vyslovené profesní selhání filmové kritičky Aleny Almy Prokopové, která na serveru Lidovky.cz uveřejnila článek "Philomena: o ženské důstojnosti a zlých jeptiškách". Podává film stejně jako výše citovaní diváci, naštěstí s výjimkou nadávek. Jak snadná by se zdála práce takového kritika! Zadarmo se podívá na film, podklady přijaté od promotérů přepíše do článku, vyinkasuje honorář a může se vrátit k pěstování chřestu a výrobě korálků, poněvadž kritickou prací se asi uživit nemůže. Není divu, když ji tak odbývá. Že by se alespoň pokusil seznámit s pravou povahou oněch "skutečných událostí", které neustále zdůrazňuje, o tom nemůže být řeči. Já, kdybych takto lehkovážně přistoupil k recensi publikace z mého oboru, nebyl bych recensent, nýbrž flink.

O tom, jestli se vše odehrálo skutečně tak, jak sledujeme, samozřejmě nevím, ale docela bych tomu i věřil, že se točilo na základě faktů. (wick, 13. 3. 2014)

Jeden jediný z přibližně stovky diskusních účastníků alespoň na okamžik a nesměle zapochyboval, zda ho někdo nešálí, ale rychle kapituloval: je to přece podle skutečné události. Nezapomeňme, že podle skutečných událostí se povětšinou natáčel i režimně-propagandistický seriál o majoru Zemanovi. A kdo by se odvážil tvrdit, že je v něm realita minulosti zobrazena věrně a nezkresleně? Proto bych rád na konec zopakoval a zdůraznil svou úvodní thesi: Každý ať si točí co chce a o čem chce, ale pokud tvrdí, že je příběh pravdivý, neměl by být v podstatných bodech zkreslen, navíc v očividné snaze uškodit. Aby nebyla v takovém filmu smíchána skutečnost s výmysly sice nominálně v poměru 1 : 1, zato stejným způsobem, jako slavičí maso s koňským ve slavičí paštice – na jednoho slavíka jeden kůň. A aby se divák nemusel nejistě ptát, zda mu někdo nevtlouká klíny do hlavy.

Nejhorší jsou BB - bigotní blbci. Historie stará jen 60 let, věřit se nechce. (barteca, 24. 2. 2014)
Tak. Věřit se nechce. Ale stejně se tomu věří.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici



Diskuse


D. Kolben-Kolář
23:40
21.4.2014

D. Kolben-Kolář
23:42
21.4.2014

P. Moravčík
10:01
20.4.2014

A. Prokopová
18:02
19.4.2014

M. Koutný
19:36
19.4.2014

počet příspěvků: 5, poslední 21.4.2014 11:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.