Už jsme si zvykli na to, že se téměř denně setkáváme s informacemi o pokroku v medicínských technologiích. Přesto jsem si zhruba před týdnem s velkým zaujetím přečetl zprávu o úspěchu lékařů z Fakultní nemocnice v Plzni, kteří při záchraně pacienta v kritickém stavu způsobeném srdečním selháním poprvé u nás použili nový přístroj Impella, pro který si lékaři vymysleli zvláštní název „částečné srdce“.

Tato speciální „pumpa“ šetrně vpravená do těla pacienta katetrem přes třísla dokáže nahradit více než polovinu srdečního výkonu potřebného k životu a umožňuje tak překonat nemocným kritické období nemoci. Úžasné, obdivuhodné!!!

Naštěstí je nás většina, kteří takto sofistikovanou technickou vymoženost nebudeme nikdy potřebovat. Zaplať Pán Bůh! Ale i my, zatím zdraví, můžeme lékaře a jejich vybavení někdy velice potřebovat. Například když se nám stane úraz.

A ten se stal mé partnerce Lidušce, která při vyhýbání se kočárku na jednom z poděbradských chodníků šlápla na uvolněný kámen, ztratila rovnováhu a upadla. Hrozně!

Vždyť to znáte, ženy neumějí příliš dobře padat. A když už je jim téměř šedesát, tak je to ještě horší. Po převozu do jedné středočeské nemocnice jí rentgenem zjistili spirální zlomeninu pažní kosti. Vzali ji na sádrovnu, natáhli na ní speciální elastické „tričko“ velikostí tak o tři čísla menší, než by měla mít, a ještě nějaký další fixační návlek. Pak jí kolem celého těla vytvořili krunýř z klasické sádry. Poraněnou ruku jí připevnili v poloze na břiše.

Zůstala v nemocnici. Při následném kontrolním rentgenu bylo zjištěno, že zlomená pažní kost je fixována ve správné poloze, a není tedy nutné ji operativně zajišťovat šrouby.

Zhruba po týdnu byla propuštěna do domácího léčení. Ale necítila se vůbec dobře. Hlavním problémem však nebyla bolest zlomeniny, ale téměř nesnesitelný tlak „elastického trička“. Každý z nás ví, jak nepříjemná je jen silnější guma v ponožce a jakou rýhu dokáže na noze vytlačit. A teď si představte, že vám taková věc trvale a nesmírně silně mačká břicho.

Za pár dní přibyl další problém. Ostré okraje sádrového krunýře jí začaly zraňovat kůži, a tak se inkriminovaná místa, kterých stále přibývá, improvizovaně podkládají vatou a dalšími měkkými předměty, které však zase zvyšují tlak na okolní tkáň.

Teď k tomu přibyly záněty kůže, která není odvětrávána. Z nemocnice jsme si včera odvezli tampóny a dezinfekční roztok, kterým máme postižená místa – bohužel velmi nepřístupná – potírat. V tomto sádrovém mučivém vězení musí Liduška vydržet ještě minimálně týden.

Liduška viditelně trpí a mně to láme srdce. Ale obávám se, že kdyby se mi moje srdce opravdu „zlomilo“, že mně čeští kardiochirurgové téměř bezbolestně a s úžasnou erudicí pomohou.

A tak se rouhám, když při pohledu na trpící Lidušku se zlomenou rukou v duchu uvažuji o tom, jestli by pro nás oba nakonec nebylo lepší, kdyby dostala „jen“ lehčí infarkt.