Druhá neřest je lhát,
první je zadlužit se.
Benjamin Franklin

Nevěřil jsem svým očím. To není možné, v životě jsem si žádné peníze nepůjčil, řídím se varováním svého otce: dluhy jsou oprátka na krku.

Někdo to špatně spočítal, utěšoval jsem se, když jsem běžel k Davidovi, abych se mu svěřil. David je ekonom a můj finanční poradce.

- Zrovna jsem se dočetl, že když se celosvětový dluh rozdělí mezi obyvatele Země, tak prý by každý človíček, včetně kojenců, měl splatit 21.714 dolarů, řekl jsem mu. To musí být omyl.

Místo stěn v Davidově bytě jsou papíry naskládané na sobě až do stropu. Kdyby nebylo zemské tíže, určitě by je ukládal i tam. David se otočil sáhl za sebe, vytáhl po paměti pár listů, podíval se na ně a přivřel oči. V duchu počítal.

- Je a není, odpověděl, když otevřel oči. Když vezme za základ odhad celosvětového dluhu 152 bilionů dolarů, tak je to správné. Ale kdybychom vzali realističtější číslo kolem 200 bilionů, je to mnohem víc. Vezmi dále v úvahu, že nejméně tři miliardy lidí žijí na jednom či dvou dolarech denně. Čili téměř polovina obyvatel naší planety by nemohla přispět na splacení dlužných bilionů ani centíkem. Nemůžeme je tudíž mezi možné splátce počítat. To znamená, že bychom my mohovitější museli sáhnout ještě hlouběji do kapsy.

- Ale jak já k tomu přijdu! bránil jsem se. Když na něco nemám, tak to nekoupím!

- Klid a zhluboka dýchat, řekl David. Mohu tě ujistit, že nikdo, ani vlády, natož ty, zkrátka nikdo světový dluh splácet nebude, alespoň ne regulérně. A to ze zcela jednoduchého důvodu: je příliš velký, než aby byl splatitelný obvyklým způsobem. Je to největší dluhová bublina v historii. Naši finanční kouzelníci a bankéři, co se považují za vládce vesmíru, musí neustále vymýšlet nové fígle, aby dluh rostl rychleji nežli globální hrubý domácí produkt. Protože kdyby by se růst zastavil, bublina praskne a zničí celý světový finanční systém. Ten je dnes jako náklaďák s nitroglycerinem na silnici plné lavorů. Spíš dřív než později drcne o ten nesprávný v nesprávném okamžiku a bumbuchbác. Všichni budeme na nule.

- Propáníčka, nestraš!

- Samozřejmě vždycky jsou koumáci, co dokážou na každé krizi vydělat. Rychle se dá zbohatnout jen v chudých zemích nebo v těžkých časech. Ale my ostatní na tom budeme x-krát hůř než v roce 2008.

- Cožpak jsme se nepoučili?

- Naši vládci vesmíru zametli chyby, co napáchali, pod koberec. Místo poučení zapnuli mašinu na výrobu dluhu na plné pecky. Říkají tomu quantitative easing...

- Prosím, přelož mi to.

- Zjednodušeně řečeno centrální banky posílají bankéřům po internetu úvěr, a ti jej pak nalévají do ekonomiky, za což si samozřejmě strhnou procentíčka úroků. Je to jejich kasa cink. Vše se děje virtuálně.

- Tomu nerozumím. Chceš říct, že ve skutečnosti jim žádné skutečné peníze nepošlou?

- Nač? Čím platíš? Kartičkou. Vítej ve virtuálním světě.

Mlčel jsem. Snažil jsem se pochopit smysl toho, co jsem se od Davida dozvěděl.

- To je ale zlodějna, řekl by můj táta, pronesl jsem nahlas myšlenku, která mi běžela hlavou.

- Dnes je jiná doba, připomněl mi David.

- Pověz mi, komu za tohle nadělení máme poděkovat, zeptal jsem se.

- Bez Wall Streetu a americké Federální banky by náš choulostivý finanční systém nebyl a nefungoval, řekl David. Pokud jsi měl na mysli finanční past, je to složitější. Jisté je, že v posledních deseti letech nejvíc zatížili celosvětovou dluhovou bilanci Číňané, a to zhruba o 24 bilionů dolarů. Američané a my, Evropané, dohromady stejnou, bratrsky rozdělenou částkou, každý dvanáct bilionů...

- Stop! Docela dobře si umím představit milion. To je šest nul. Kolik jich má bilion?

- Rád posloužím, řekl David. Chvíli čmáral na papír a pak mi jej podal.

Podíval jsem na cifru a zatočila se mi hlava, když jsem uviděl

1 000 000 000 000.

- Potřebuji se napít, hlesl jsem.

- Ty nuly ti stejně asi moc neřeknou, usmál se David. Pokusím se ti to přiblížit. Představ si, že bys mohl splácet bilion jedním dolarem každou minutu. Víš, jak dlouho by ti to trvalo? Třicet dva tisíc roků!

- To chce panáka, zachraptěl jsem, Nemáš krapet koňaku?