26.4.2024 | Svátek má Oto


FEJETON: Úvaha časová

22.7.2015

Koncem června jsem měl kulaté narozeniny, tedy hodně kulaté, bylo mi sedmdesát a to už jdou stranou veškeré eufemismy a k ničemu jsou řečičky o dobrém vypadání, je to kmetský věk a to člověka napadají všelijaké myšlenky. Když jdu po ulici a vidím maminku s kočárkem, nahlédnu dovnitř a myslím si, človíčku, vždyť ty máš velmi vysokou šanci, že se podíváš do dvaadvacátého století.

Ona je ta dlouhověkost fenomen, o kterém se moc nemluví. Mladým je to fuk a staří raději myslí na něco jiného. Nicméně coby spisovateli sci-fi je mi dáno přemýšlení o variantách do popisu práce, a tak mě napadá, jak by to asi na světě chodilo, kdyby se lidé dožívali v průměru nikoli nějakých těch mizerných pětasedmdesáti, ale dejme tomu dvou set let.

Samozřejmě bych to bral všemi deseti. Předpokládalo by to skutečnou, nikoli zdvořilostní svěžest. Aby to mělo mít smysl a bylo to technicky realizovatelné, takto dlouhověký člověk by v mých sedmdesáti musel být stejně fyzicky vybavený jako dvacátník, třicátník, čtyřicátník. Fyzicky by mezi nimi nebyl rozdíl. A co psychicky?

Zde můj fabulační náběh ztrácí elán a začínám tápat.

Tvrdí se, že vysoký věk přináší výhodu zkušenosti. Jako většina obecně sdílených tvrzení je i toto jen kecmec lívanec. Doba se tak prudce mění, že je vám zkušenost z roku 2000 nebo dokonce z roku 1980 na dvě věci, jak se taky moc hezky říká. Zkušenost, toť srovnávání a k čemu je srovnávání, když to minulé je úplně jiné? Zkušenost je k ničemu, věřte mi, zkušenému.

Vyššímu věku nelze upřít schopnost rozvahy, to je doložitelný fakt. Člověk se už do všeho zas tak moc nehrne a kouká stát stranou od toho vířivého kolotoče doby. Ale zase, není to dáno tím, že ta zchátralá tělesná schránka není na kolotočování už moc vhodná? Kdyby se s naší tělesnou schránkou něco stalo a dožívali jsme se dvou set let a měli tělo i ducha dvacátníka, třicátníka atd., nebyl by tu jediný důvod, proč se do víru dějů nevrhnout. Kolikrát asi bychom prožili během toho dlouhého života touhu začít znovu. Ovšem že by mělo smysl začít se učit ve sto dvaceti letech japonsky a ve sto padesáti založit rodinu, už sedmou v pořadí!

To je vize radostná, když ji prožívám jako sedmdesátník a mohu si ji hýčkat, zatímco večer budu poslouchat suché popraskávání mých kloubů.

Méně radostně ji prožije dnešní dvacátník. Naštěstí pro něho je dohledná realizace nulově pravděpodobná, ale i samo pomyšlení by ho mělo zneklidnit. Jakou asi by měli mladí lidé šanci prorazit strukturou pevných vztahů, navázaných za desítky let statnými, zdravými, výkonnými a úspěšnými muži a ženami ve věku osmdesáti, sto padesáti, sto osmdesáti let!

Nezbylo by než zvládnout techniku mezivězdného pohonu a odletět k jiným planetám. A tam se usadit a doufat, že tak daleko drápy těch nechutně svěžích starců a stařen nedosáhnou.

LN, 20.7.2015