Vynález z invenční dílny Herberta G. Wellse funguje skvěle, zatím jen do minulosti. Pokud jde o dopředný směr, pořád platí postřeh Nielse Bohra, že předvídání je obtížné, zvláště pak jde-li o budoucnost. Zpětný pohled je stále přesnější a plastičtější, až máme pocit zpřítomnění. Dvě takové exkurze mě oslovily minulý týden, slovní i vizuální.

V jedné hrálo slovo menší význam než obraz. Jde o hypotézu, že Británii spojovala s kontinentální Evropou skalní šíje, přes niž se valily spousty vody uvolňované z tajících ledovců. Někdy před 430 tisíci lety šíje povolila a vody se valily s rostoucí prudkostí. Po dalších 150 tisícovkách let se zhroutily i zbytky šíje, následovala povodeň či spíš potopa a La Manche nabyl své současné tvářnosti.

Ještě emotivnější exkurz zprostředkoval Vladimír Socha na svém Dinosaurusblogu. Už nevypracoval jen nějakou vizi časově rozprostřenou na statisíce let. Líčí místy vteřinu po vteřině, ale zcela jistě po minutách a hodinách, jak to na Zemi vypadalo, když do ní praštil desetikilometrový asteroid Chicxulub. To je ten, který před 66 miliony let dopadl na povrch planety a způsobil spoušť s fatálními důsledky pro druhohorní faunu. Socha líčí cosi jako výbuch jaderné bomby posledního soudu, líčí dopad projektilu, který prorazil pevnou kůru zeměkoule a probil se až k hranicím žhavého jádra. Líčení je to věrohodné a děsivé a bezděky jsem se pak díval k nebi, jestli tam neobjevím onen „malý bod na obloze“. Ten se zjevil jedné noci jako tečka mezi tečkami, rostl, pak jasem předčil Večernici a v okamžicích, kdy zářil silněji než Slunce, si už razil cestu atmosférou. Co by se stalo, kdyby Zemi nenapálil napřímo, ale jaksi šikmo, kdyby zemskou kůru roztrhl? Mohl ovlivnit i zemskou rotaci – pak bychom tady ani nemuseli být. Nepochybuji, že se časem dočkáme i odpovědí na takové otázky. Věda zkoumá minulost se stále větší přesností, jako kdyby si ke zkoumání minulosti vytvářela něco jako dalekohled kombinovaný s mikroskopem.

Stále přesněji pitvá i historickou minulost. Čtu o průzkumu pohřebiště se stopami potravy – dešifrujeme jídelníček našich předků. Jinde, v Abúsíru, neúnavně pracuje tým našich egyptologů a vynáší na světlo artefakty skryté po tisíce let. Ty se ukládají v klimatizovaných místnostech muzejních institucí poté, co byly zdokumentovány a katalogizovány a předloženy vědecké komunitě k vyhodnocení.

Pak přijde další fáze, dojde k převratu a instituce budou vypáleny a obsah částečně zničen, částečně rozkraden, jako se to stalo v Bagdádu, kdy byl konečně svržen tamní diktátor. Čas poplyne dál, nánosy prachu zakryjí vše dosud objevené, zapomenuty budou spojnice kontinentu s Británií a zahlazeny stopy po dopadu Chicxulubu. Přijde nová doba ledová.

To už je vize do budoucna a s ní vám přeji příjemné a veselé Velikonoce.

LN, 10.4.2017