26.4.2024 | Svátek má Oto


FEJETON: Spiklenecké teorie

20.4.2015

Skoro celý týden jsem po večerech louskala tlustou knihu tolik nabitou spikleneckými teoriemi, že mě to přimělo se nad nimi zamyslet.

Ve druhé polovině devadesátých let jsem moc ráda čítala autory, jako byli John le Carré nebo Frederick Forsyth. I v jejich knihách mají velevýznamnou roli tajné služby, všelijaké neviditelné nitky a spiknutí, jenže... Bylo to skvělé, možná proto, že se zabývají jinými zeměmi než Československem a Českou republikou, spíš ale tím, že jsou to zdatnější autoři. Určitě také mají lepší smysl pro rozsah knihy a nepotřebují tak okázale vystavovat vlastní znechucení a vlastní důležitost.

Tak tedy spiklenecké teorie, jejich meze a úskalí. Spiklenecké teorie jsou zajisté zábavné a zajímavé, zvlášť jsou-li průběžně kořeněny „odbornými termíny“, tedy pojmy z hantýrky tajných služeb (jen tak na okraj: docela bych uvítala, kdyby překladatelé věděli, že anglosaský „agent“ se česky překládá jako „příslušník“ té či oné služby, slovo „agent“ má v českých souvislostech jiný význam) a popisem jejich práce.

Má to ovšem háček.

Drtivá většina těch teorií jsou opravdu jen teorie, pracovní hypotézy – což jejich tvůrci dobře vědí. Čtenář (v případě knihy, kterou jsem se prokousávala, také hlavní hrdina a možná i autor) však má sklon přijímat každou z těch hypotéz za bernou minci a naznačené souvislosti jako faktické. Dostává se tak do pozice oběti propagandy: když se někdo s někým znal, znamená to, že spolupracovali, a to – jak jinak? – na něčem podezřelém, řízeném z jakýchsi tajemných a temných centrál.

Ještě horší je, že se hltač spikleneckých teorií do naznačovaných fantazií vžije natolik, že začne na ulici nenápadně kontrolovat, zda není sledován, z každé „podezřelé“ náhody vyvozuje, že centrály „po něm jdou“. Řekla bych, že tím zahání a potlačuje pocit vlastní nedůležitosti: před jeho očima se odehrává spiknutí (nejlépe celosvětové, řízené nejspíš z Washingtonu a z Moskvy) – a on že by byl tak nedůležitý, že by nehrál žádnou roli?

Potud by tedy milostný poměr se spikleneckými teoriemi mohl hrát pozitivní terapeutickou roli. Bohužel to tím nekončívá: jak v postiženém čtenáři či „badateli“ narůstá pocit vlastní důležitosti, zatouží také odhalit něco, co ještě nikdo neodhalil, nejlépe na místech co nejvyšších. A nastupuje to, co by se měly snažit vymýtit už střední školy: zobecňování jednotlivostí, svévolné zdůrazňování jednoho a potlačování jiného, a hlavně neschopnost rozlišit, co je a není fakt a co je a není důležité.

Teoreticky by to mělo skončit tak, že se dotyčný zavře doma, opevní okna a dveře a odpojí internet, aby se k němu prostřednictvím virů centrály nedostaly. Bohužel to většinou končívá spíš psaním.

LN, 17.4.2015