Čekala jsem začátkem týdne na někoho před obrovským Kauflandem v Michli a zažila jsem zajímavé, i když ne právě příjemné setkání. Jak jsem tam tak postávala, přišla ke mně nějaká paní, zeptala se, zda jsem ta a ta, a když jsem se přiznala ke své totožnosti, položila mi otázku: „A nestydíte se dneska?“ Chvilku jsem zpytovala svědomí, a pak jsem řekla, že ne. Za co bych se měla stydět? Prý za to, jak to tady dneska vypadá.

Po pravdě řečeno se občas stydím za to, jak to tady dneska vypadá, třeba v době aféry s vířivkou nebo při informaci o střelbě na autogramiádě jsem se styděla dost, i když ne zrovna za sebe. Mám hodně přátel v zahraničí a není snadné vždycky všechno obrátit v žert. Přátelé se mi sice neposmívají, neboť vědí, že u nich to taky občas bývá všelijaké, ale já mám pošetilou touhu, aby moje země nevypadala jako rejdiště podvodníků a darebáků.

Ta paní to ale myslela jinak, myslela to úplně osobně: „No, jestli se nestydíte za to, co jste slibovala na těch náměstích.“ Ujišťovala jsem ji, že jsem jaktěživa na žádném náměstí nevystupovala, natož abych něco slibovala, ale myslím, že mi moc nevěřila. Rozhodně zklamaně pravila: „Teď se všichni vymlouváte, že tam nikdo z vás nebyl.“

Pak mi vysvětlila, jak se to má se světem. Ona byla tehdy v roce 1989 taky pro tu změnu, ale bylo to špatně. Obyčejným lidem jde o to, aby měli kde bydlet, aby měli práci a byli zdraví, a kdo sedí nahoře, je jim úplně jedno, i kdyby to měli být „malinký zelený mužíčci“. Trochu jsem se zalekla: jednak jsem měla pocit, že obyčejným lidem -aspoň těm, kteří chodí k volbám -není jedno, kdo „sedí nahoře“, a jednak jsem z těch slov přímo slyšela prohlášení Jiřího Paroubka, že kdyby tu přistáli Marťani, bude vládnout s Marťany.

Je to taková normalizační mentalita, podle které dřív bylo líp. Nu, jak komu. Když někdo dneska přijde o práci (myslím kvůli zaměstnavateli, ne když ho vyhodí, protože třeba kradl), může si jít hledat jinou. Když o ni někdo přišel za komunismu, bylo to nejspíš z politických důvodů a měl utrum. Chápu, že nezaměstnanost je problém, ale umělá zaměstnanost je taky problém: sice není cítit hned, ale dovedla země sovětského bloku na pokraj krachu (samozřejmě nejen umělá zaměstnanost, problémů bylo víc). O zavřených hranicích, politickém pronásledování, všeobecné lži a předstírání ani mluvit nebudu, dost pochybuji, že by to mohlo přesvědčit lidi, kteří budou ochotně žít pod vládou malinkých zelených mužíčků. Ale docela by mě zajímalo, proč si dnešní milovníci normalizace nepřipomenou tehdejší výlohy, fronty a věčný nedostatek kdečeho.

Co vlastně tehdy bylo lepší? Byli jsme mladší, nic nás nebolelo, a měli jsme jistotu - tedy někteří měli jistotu. Že si to mnozí z nás na těch náměstích v listopadu 1989 představovali jinak, to je jistě pravda: představovali jsme si přece něco, co nikdo z nás neznal. Existují ale měřitelné veličiny - průměrná spotřeba, průměrná délka života a podobně. Podle těch jsme na tom líp. Marťani by to asi zařídit neuměli.

LN, 17.10.2008