Tuhle jsem si přečetl názory jednoho soudruha na jednom blogu, že u nás v Čechách (zřejmě i na Moravě a ve Slezsku) se podnikání nevyplácí. A že v něm mají hlavní slovo hlavně podvodníci a všelijací vykukové. A že by bylo třeba menší firmy znárodnit, aby nebyli naši poctiví řemeslníci okrádáni tím, že jsme nastolili kapitalismus. Hned jsem si vybavil příběh mého přítele Jirky a mého známého podvodníka a vykuka Bambase. To bylo tak:

Jirka Zedník byl (a je) doslova tím, o kom se říká, že má zlaté ručičky. Za totality vlezl po šichtě do domácích montérek a někdy před půlnocí se odštrachal do postele. Jirka byl totiž machr na auta. A všichni jsme za ním jezdili se svými ojetinami. Byl kámoš, machr a někdy se spokojil i s pouhou flaškou. Měl strašnou radost, když dával ty naše rachotiny do provozu. Všechno pochopitelně načerno. Po pádu komunismu mu všichni prorokovali velkou budoucnost. Půjčil si peníze, přistavěl dílnu, přijal pár „kluků“ a provozoval opravárenství ve velkém. Stále nebylo většího machra v širokém okolí. Nádvoří dílen bylo plné aut. Jirka dělal od časného rána opět do půlnoci, jak byl zvyklý. Jeho žena opustila výhodné místo ve mzdové účtárně a pomáhala ve firmě jako účetní a zásobovačka. Jirka byl na nejlepší cestě se stát milionářem. Nakonec zkrachoval. „Kluci“ se flákali, dělali nekvalitně a kradli. Jirka si neuměl říci o slušné peníze. Stále byl hodný. Stále mu tím pádem někdo dlužil. A stále machr, ale jeho práce nemohla velkoryse rozjetou opravárenskou dílnu zachránit.

Když stál před problémem, že prodá barák, aby splatil dluhy, vynořil se podvodník Bambas. Už kdysi na šachtě jsme ho považovali za blbce. Byl líný, podváděl a nikdo se s ním moc nebavil. Vždycky říkal, že se nenarodil proto, aby se dřel. Jenže sem tam musel a svůj odpor dával okatě najevo. Jenže do práce chodil, absenci neměl, takže se bralo jako hotové, že Bambas je podvodník, kterému se nechce dělat.

Tenhle Bambas Jirku přesvědčil, aby barák neprodával. Převzal celou Jirkovu dílnu i se všemi závazky. Přijal jiné pracovníky, nedal jim pokoj a neustále je kontroloval a popoháněl. Nastavil jiné, avšak nikoli nejvyšší ceny. Udělal reklamu. Sjednával, zařizoval, řídil, telefonoval, ale makat, makat to ne. Makal zase Jirka a Bambas na něm „ vydělával“. Jenže splatil Jirkovy dluhy, přistavěl další dílnu a firma jede jako po másle. Jirka bere pěkné peníze, které mu vyplácí ten blbec Bambas. Jenže Bambas, když nemusel tak zvaně makat, ale mohl řídit, organizovat, reprezentovat, vymýšlet… byl (a je) ve svém živlu.

A Jirka také – dělá to, co umí, a nestará se, kdy se mají objednat náhradní díly. Když něco potřebuje, řekne to Bambasovi. A tak to dodnes jede docela dobře. Všichni jsou spokojeni, jen lidé v okolí stále říkají, že Jirku ten Bambas pěkně okrádá. A že by se s tím mělo něco udělat, nejlépe znárodnit, aby nebyli naši lidé okrádáni, jak napsal ten soudruh na onom blogu. Kdyby se znárodňovalo jako kdysi, tak by Bambas šel maximálně za ponk, napřed možná za katr. Z dílny by bylo družstvo, které by vedl zasloužilý člen znárodňující strany, původem holič. Jirka by dostával diplomy, Bambase by po návratu z kriminálu někde možná trpěli. A my bychom si museli najít zase nějakého machra, který by to dělal načerno. A lidé v okolí by říkali, že konečně přišla spravedlnost i pro dělníky a volili by stranu, která tuto spravedlnost zajistila. Už vám to dochází?