Minulost jsou slova a budoucnost obrazy. Tato kategorická věta mě vyvedla z míry. Co to znamená, když v mé duši je to opačně?

Nejstarší obraz z mé minulosti je nejspíš z jara roku 1944 a vypadá jako od Kamila Lhotáka. Vidím na něm kovovou tříkolku se zvonkem od firmy Heko s.r.o., s červeným, kůží potaženým a dobře tvarovaným sedlem, vedle které stojí zářivě nablýskané černé holínky. Sedím na bobku na pískovišti a hraji si s autíčkem zn. Mercedes. Pohledem sjedu z holínek na maminku a v jejích tmavých očích vidím hrůzu a děs. Křečovitě si tiskne kabelku k hrudi a mlčí. Zvednu oči, nad černými holínkami vidím černou uniformu a brigadýrkou s lebkou. Neznámý blonďatý muž se na mě přívětivě usmívá. V zátylku ještě dnes cítím ustrašený matčin pohled, který ostře kontrastuje s milým úsměvem muže v černém. Nejdál ve mně je uložen obraz spojený s nepochopitelnou svíravou úzkostí.

Druhý obraz je z roku 1945: Hořící Gröbeho vila v Praze na Vinohradech. Šedovlasý štíhlý a vysoký děda, v obleku, mě u okna na půdě drží v náručí, abych lépe viděl. Dnes mi zpětně připomíná Vitoria De Sicu. Zbytek rodiny odešel do krytu. Vidím anglická letadla a slyším pískání bomb, které vypadají jako padající tužky. Děda se usmívá. Jeho padnoucí a nažehlený oblek, čistá košile a motýlek ostře kontrastují s pohledem na hořící dům. Druhý obrázek voní dědou a tu vůni si dodnes umím vybavit: byla jarní, svěží s odérem mandlí.

Třetí vzpomínka je z téhož roku: Vystrašený otec dorazil na naši chatu v Lukách pod Medníkem. Měl rozervané kalhoty a odřenou ruku. Mlčel. Těhotná maminka se ho na nic neodvážila zeptat. Nalil si trochu vody, pohladil mě a zase mlčel. Po chvíli řekl: Na Pankráci hnali ženy a děti před tanky a u Jílového mně Rusové ukradli hodinky. Každý z nich měl na rukou alespoň patery. V těchto dvou letech jsem si poprvé uvědomil, že i dospělí se mohou bát.

Tříkolka, holínky a úzkost. Oheň, pískot bomb a úsměv. Ticho a hnané ženy a děti, vyjukaný otec s roztrženou nohavicí, Rusové s vyhrnutými rukávy, kteří mají ruce až po lokty plné hodinek. Na těchto obrazech stojí můj život. Těmito vzpomínkami ho poměřuji, protože jsou tak hluboko, že se jich nemohu zbavit. Mám je srolované na dně duše. Vše, co nemá srovnatelnou intenzitu, propadá sítem mého mozku do kanálu zapomnění: Muži v černém vyvraždili část mé rodiny, u Gröbeho vily téhož dne při bombardování zahynula teta a vojáci s hodinkami přemalovali dvě třetiny mého života.

Jediné vysvětlení, které pro mou obrácenost mám, je, že slova jsou pro mé vzpomínky příliš veselá. Nepatřičně veselá. Nedostatečná. Písmena se mým vzpomínkám vzpírají a stále přede mnou utíkají. K psaní se nutím, protože nejstarší obrazy mě bolí či alespoń svrbí. Nopak čtení je pro mne stále jistou formou štěstí asi proto, že dobré texty jsou nedostižné a člověk z nich cítí úžas z uhranutí. Taková je moje duševní geologie.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus