30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






FEJETON: O bílých pruzích a demokracii

23.4.2014

Když jsem se v létě roku 1978 ocitl v exilu, jeden známý, který se zrovna vrátil z Československa, mi řekl: "Totalitní režim se dá u vás poznat už cestou z letiště. Nemáte označené krajnice silnic bílými pruhy: Občan neví, kde jsou hranice území, za které ručí stát a odkud na sebe přebírá za vše odpovědnost řidič. To je ve fungující demokracii nepřípustné."

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co je demokracie v praxi: je to společenství plnoprávných občanů, které vykonává správu věcí veřejných, tedy i státních silnic. Chrání občany a neslouží hrstce mocných k manipulaci s nimi.

Došlo mi, že demokracie není pevně daný stav, ale nikdy nekončící proces, který je závislý na tradici. Jinak se chápe ve Velké Británii, kde ji lze datovat od mýtické Magny Charty z roku 1215, přes Francii, kde má kořeny ve Francouzské revoluci v roce 1789, či Německo a Rakousko, kam byla exportována po roce 1945, a třeba Španělsko, kde se zabydlela až po roce 1978. K nám dorazila ještě později: až po roce 1989. V Československu, Polsku a Maďarsku sice všichni pád bývalého režimu bouřlivě oslavili, ale nevěděli, co demokracie je. A to se v posledních letech začíná měnit: označení krajnic na dálnicích a silnicích končí někde v Polsku za Bialystokem a na Slovensku za Košicemi a naproti tomu bílé čáry a závory, které vedly napříč silnic tam, kde bývaly hranice států, zmizely .

Na neexistující hranice si stěžoval jen můj malý syn Ondřej, když jsme poprvé jeli lyžovat z Německa přes Rakousko do italských Alp, protože nás nikde nezastavili. Dřív totiž směl jezdit do Švédska za babičkou jen s maminkou, celou rodinu tam nikdy nepustili, a přejezdy hranic pro něj znamenaly něco jako bojovou hru: musel předstírat, že na zadním sedadle v autě spí a pod ním byly rukopisy, které se nedaly posílat poštou, protože by je celníci zabavili a nás za pašování rukopisů zakázaných autorů zavřeli. Na zpáteční cestě zase pod ním byly knihy, které se daly do tehdejšího Československa jen pašovat. Tomu už mí vnuci ani nevěří.

Jedna z definic Evropy říká, že je to území, kde kolují stejné myšlenky, tím, že padly hranice a dá se studovat na zahraničních univerzitách, tato myšlenka se naplňuje.

Když můj syn dnes jede z Berlína do Prahy, ani neví, kde byly hranice, a přibrzdí až u Ústí nad Labem, kde končí dálnice, a to jen proto, že místní občané a ekologové se bouří a vyžadují, aby tato nová a důležitá tepna nepoškodila České středohoří s dominantou Milešovky. I to je ale důsledek demokracie: stát od nich musí získat pozemky zákonnou cestou: už jim je nemůže ukrást a občan má právo bránit svou krajinu. Nezachází se s ním ani s krajinou jako s majetkem státu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



Diskuse


B. Rybák
13:31
24.4.2014

J. Gogo
18:28
23.4.2014

K. Hinz
9:16
23.4.2014

P. Čech
10:37
23.4.2014

J. Hejna
10:01
23.4.2014

P. Košíček
16:43
23.4.2014

počet příspěvků: 12, poslední 24.4.2014 08:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.