Svět je jen vosk, na nějž náš duch jako dědečkovo pečetidlo vtiskává svou stopu. Razidla v člověku sice nezůstávají, ale on díky nim je schopen, když dostane správný impuls, prožívat znovu chvíle, kdy se v něm obtiskla a vznikla matrice.

Není to tak dávno, kdy mi byly znovu čtyři nebo pět let, byl jsem s babičkou sám v Lukách pod Medníkem, kde jsem měl živou žábu, dvě veverky, černou a zrzavou, a krtka, kterého jsem však nikdy neviděl. Žil střídavě u nás a u sousedů. Soused, pan Kakos, který nosil režnou dlouhou modrou zástěru a slaměný klobouk, na něj často večer čekával na zahradě na kuchyňské židli, pil pivo, které měl v lahvi u nohy bíle natřené židle, kouřil fajfku a v ruce držel rýč, kterým ho chtěl zabít. Často jsem ho pozoroval a pokud vím, nikdy žádného krtka nezabil. Ptal jsem se babičky, jestli krtek o něm ví a jestli ho vidí. Odpověděla mi, že ne, že je slepý, ale že ho možná cítí a slyší. Bylo mi krtka líto a říkal jsem si, že jsem rád, že nejsem krtkem a že vidím.

Pod námi měly chatu dvě slečny, kterých jsem si začal ale všímat až mnohem později. To mi mohlo být tak třináct, čtrnáct, když mě požádaly, jestli bych jim neotrhal třešně, protože viděly, jak rád lezu po stromech. Tehdy jsem si je poprvé mohl prohlédnout zblízka a ještě z výšky, protože jejich chrupka byla hodně vysoká a nejlepší třešně měla až v horní korunce, kde jsem je kradl kosákům. Obě slečny mně připadaly ohromně staré, neforemné, jedna měla černý knír a navíc byly divně oblečené: nosily stará pánská oblečení, která byla o několik čísel větší. Jako k nim nepasovalo oslovení slečny, nepasovala jim ani nadměrná pánská saka. Tehdy jsem si asi poprvé řekl, že některým rozporům nikdy neporozumím.

V osmačtyřiceti letech jsem se vrátil z exilu a protože mě sestřenice v době, kdy jsem tu nežil, žalovala u soudu za to, že jsem jí jako nepřítel socialistického zřízení odmítl darovat chatu, o kterou se stará, a já se o ni několik let soudil, chtěl jsem na vlastní oči vidět, o co jsem přišel. Domeček ani zahradu jsem nepoznal a bylo zřejmé, že v Německu jsem dal za advokáta víc, než jakou cenu měla parcela i s tou zpustlou nemovitostí. V ten moment mně došlo, že jsem se nesoudil o skutečnost, ale pouze o svůj sen.

Ale přesto ta zkušenost stála za to. Kvůli cestě po tolika letech do Luk pod Medníkem jsem zjistil, že mně bylo současně pět, čtrnáct a osmačtyřicet let, že jsem schopne prožít několik stáří současně. A za to jsem i sestřenici, která mě žalovala, vděčný. Jinak bych totiž asi tuto zkušenost neudělal a nepřipomněl si, že jsem rád, že jsem přišel jen o jedno oko, že jsou věci, kterým nikdy neporozumím, a že bych měl dát pozor na to, abych dokázal rozlišovat mezi snem a skutečností. I když i tento text předvádí tím, že jsem zamlčel padesátá a sedmdesátá krutá léta, že se mi to dodnes příliš nevede: Je tomu tak proto, že požehnání má v nás vždycky přednost před prokletím.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus