Měl bych ukončit psaní s protektorátními náměty? Už toho je dost, už vydaly na knížku nebo aspoň na půl knížky. Koho to zajímá? Koho to bude zajímat za pět, deset, dvacet let? Takové ty "Dopisy z Terezína", "Sardinky" nebo "Mouka". Nevzbuzují tyhle texty spíše odpor, zvláště u mladších čtenářů? Možná, že odpor není to správné slovo, spíše se jedná o lhostejnost založenou na jejich nezaviněné neznalosti. Jako kdyby sytým někdo nabízel jídelní lístek psaný čínsky. Když poslouchají předčítanou povídku, napsanou na téma z doby Protektorátu Čechy a Morava - a to ji čte školený a zkušený herec jako třeba pan Petr Šporcl z budějovického Jihočeského divadla, který má vskutku pro povídky s takovými náměty vhodný hlas, melancholický timbre, ovládá působivé změny rytmu, dovede se v přednesu odmlčet na sekundovou cézuru, aby zvýšil napětí - mladí posluchači (přišli dobrovolně, žádná povinná školní akce) zpočátku se tváří nevěřícně, jako kdyby si nebyli jisti, zda se dostavili na správné místo. Čím dál, tím víc se jim zdá povídka nesrozumitelná. Ne že by nerozuměli jednotlivým slovům nebo dokonce větám, to ne, ale po několika úvodních odstavcích, řekněme tak u třicátého pátého řádku mají pocit, že nemohou pochopit děj ani motivy jednajících postav. Vnímají samozřejmě líčení násilí, tyranizování, ponižování - na to jsou jako zkušení čtenáři fantazijních příběhů a otrlí diváci televizních hororů vybaveni docela uspokojivě. Současně si ale uvědomují, že jejich zkušenosti se nedají srovnávat s tím, o čem povídka je. U bystřejší části tohoto obecenstva dochází pak k podivnému psychologickému efektu: vzniká závist. Vnímají tento druh závisti jako nepříjemný, protivný až nesnesitelný pocit, jehož příčinu nelze nijak odstranit. Časy, kdy bylo opakovaně zapotřebí obětavosti, kdy jste museli čelit smrtonosnému nebezpečí nebo skutečné nouzi, časy vyžadující každodenní odvahu - nepředstíranou odvahu - jsou pryč. Dávno jsou pryč.
Dobře utajená závist se pak projeví navenek posměchem, pomluvou, překrucováním historických faktů, exhibicionistickými projevy a zdánlivě nesmyslným jednáním.
Našly by se i v přítomnosti chvíle, dokonce dny, týdny, měsíce, kdy by bylo zapotřebí opravdové statečnosti. Cožpak nejsme i u nás doma svědky neštěstí, požárů, záplav, tragédií a postižených lidí? Ano, najdou se jedinci, kteří v kritické chvíli obětavě jednají, zakročí, pomáhají... Zdá se mi ale, že tak dva ze sta. Těch devadesát osm unuděných, lhostejných, nevšímavých, uspěchaných mladých lidí si mezitím se smíchem povídá o adrenalinu, potom si zastrčí do uší sluchátka, na hlavu si natáhnou kapuci, ústa si zakryjí tlustou kostkovanou šálou - a odcházejí.
Ne, to je pitomost, vidíš to skrze zakyslý nálev svého věku, pošeptává mi můj Mefistofeles. Musí jich být víc, těch mladých poctivců, statečných, obětavých, vzdělaných všeobecně i ve svém oboru, těch ohleduplných a všímavých džentlmenů, čestných a pravdymilovných, dobrých synů a hodných dcer...
Tak jo, ještě jednou to zkusím a vydám se na průzkum. Mefisto, půjdeš se mnou!
© Petr Kersch, Děčín, listopad 2009
