Již jste slyšeli o právu na zapomenutí či jinak vyjádřeno právu být zapomenut? Francií a dalšími evropskými zeměmi otřásl v nedávné době návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady s dlouhým a komplikovaným názvem "o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně údajů)". Otřeseni byli tedy zejména historikové a archiváři, ale pomyslný poryv vichřice a země chvění či alespoň záchvěv předloňské zimy z lednového návrhu by mohly dolehnout na nás všechny. Vždyť se jedná o naši vlastní identitu a zejména o paměť a vzpomínku, která na nás jednou zůstane. Ptáte se proč?

Na občana sjednocující se Evropy jsou kladeny nemalé nároky a tíhu neustále rostoucích požadavků a povinností pociťujeme všichni. Aby však misky vah byly jakž takž vyvážené, snaží se Evropa svým občanům zajistit také mnoho nových práv. Jedno z nich zůstává prozatím neuskutečněné, ve stadiu návrhu, a vyhraňuje se pro ně výraz právo být zapomenut. Ano, představte si, že je již na spadnutí, že mezi vaše nezadatelná práva bude patřit nejen právo svobodně se vyjadřovat, shromažďovat, vyznávat svoji víru a mnoho dalších, ale bude mezi ně zařazeno také právo na to, abyste byli zapomenuti. Máte-li za to, že o vás budoucí generace nemusí či by snad neměly vědět, pak vám vbrzku bude možná váš postoj dokonce právně posvěcen. Nejen to. Bude vám umožněno systematicky vymazat veškeré stopy, které za sebou zanecháváte. Jakýkoliv zásah, který učiníte do skutečnosti, bude smazán. Respektive bude odstraněna informace, že jste onen zásah učinili vy. Vaše jméno bude nevratně vymazáno ze všech seznamů a databází, listinných i elektronických, na úřadech i v soukromých společnostech, až pomine jejich úřední potřeba. Až budou příští pokolení psát dějiny naší doby, budete-li chtít, nepadne o vás ani slovo. Ať již budete mít motivaci jakoukoli, skromný postoj středověkého autora zamlčujícího své autorství či obavu z odkrytí vašich činů, budete moci regulovat, jaké stopy po vás zůstanou či nezůstanou.

Je to lákává představa a pozoruhodné právo − právo být zapomenut. Proč by však stejně tak nemohlo být vytvořeno, sepsáno a kodifikováno právo být pamatován? Jsem hrdý na svoje činy, vážím si své práce, chci vyvážit úzkost z konečnosti svého pobývání na světě tak, že i po mé smrti zůstane na zemi něco ze mě. Proč bych nemohl požadovat, aby po mně zůstal ve skutečnosti a v dějinách určitý vryp?

Historikové a archiváři nejen ve Francii se zděsili, když se dověděli o chystaném novém právu člověka-občana. Není divu. Vždyť to by pro ně znamenalo, že napříště budou moci psát jen historii beze jmen. Bude v ní snad sice zachován člověk, jedinec, hrdina a aktér dějin, ovšem nebude to již Jan Kopecký z Hodějovic, ale pan XY z YZ. Za sto let se pak budou naše pravnoučata učit, že pan XY byl statečný člověk, účastnil se odboje proti nedemokratickému režimu a napomohl svrhnutí diktátora XX, zachránil své sousedy AB a CD před vězněním, spolupracoval s věhlasným vědcem EF na vyvinutí nové teorie…

Francouzští archiváři se postavili ostře proti a sepsali dokonce petici proti plánovanému evropskému nařízení. Nazvali ji Občané proti projektu evropského nařízení o osobních údajích. Petice se odvolává zejména na právní a dědické účely, prokazování vlastnictví a podobně, kterým lze bez konkrétních lidí s konkrétními jmény jen těžko dostát. Bere v potaz také jiné možné právo občanů v demokratickém státě, právo na přístup k informacím. Rozeslali ji po celé Evropě a shromáždili pro ni již více než 50 000 podpisů. Právě slaví vítězství, když na konci roku 2013 Evropská rada odložila projednání projektu na rok 2015.

Obávám se, že je to však vítězství pouze dočasné. Trochu se bojím, že charakter argumentace petice nemusí na tvrdém území evropských úřadů obstát. V souboji práv evropských občanů nemusí právo na přístup k informacím mít nutně vždy navrch nad právem na zapomenutí. Nevím. Je skutečně nutné převádět celý tento problém pouze do roviny práv a povinností? Připadá mi úsměvná představa právního nároku člověka, aby na něj bylo pamatováno, jako mi podobně kuriózně zní i deklarace právního nároku na něj zapomenout. Copak si můžeme právem vynucovat, zdali budou naše skutky pamatování-hodné či zapomnění-hodné?