9.5.2024 | Svátek má Ctibor


FEJETON: Luxusní životy

1.6.2017

Když už jsem si myslel, že mě v novinách nic nepřekvapí, narazil jsem na udivující novinu: Češi jsou spokojení se svým údělem! V průzkumu veřejného mínění dali najevo spokojenost čtyři tázaní z pěti. Mezi mladými je 89 procent spokojených a devadesát tři procenta má pocit, že bez problémů vystačí s příjmy. Ani známka po naříkání!

Brzy po převratu jsem potkal Borise Korbela, českého dolarového multimilionáře. Pozval mě na večeři a já se ho vyptával, jak to bude podle jeho názoru u nás dál, kam to všechno povede a kdy se budeme mít líp. Dnes už tomu nikdo nebo skoro nikdo nechce věřit, ale tehdy na začátku devadesátých let byla země zbídačelá, špinavá, zchromlá po pětačtyřiceti letech sociálního inženýrství.

„Záleží na tom,“ řekl mi tenkrát Korbel, „jak bohatí budete chtít být.“ Tomu jsem nerozuměl. „Ale spokojení nebudete nikdy. Vezměte si jako příklad Holanďany. Ti žijí naprosto luxusní životy.“ Ten výraz se mi zalíbil, vštípil se mi do paměti. Luxusní životy. „Žijí luxusní životy a přitom nikdo na celém světě nenadává tak strašně, jako tihle luxusní Holanďané.“

Korbel měl sen, že koupí Spartu a udělá z ní světově významný podnik a že na Letné vybuduje stadión, ve kterém bude centrum společenského života a byznysu a taky se tam bude hrát fotbal. Češi ho ale vyštípali a on se vrátil rozezlen do Kalifornie, kde před dvěma lety zemřel. Občas jsem si na něho vzpomněl a jeho poukázání na skuhrající Holanďany mi pomáhalo si udržet dobrou náladu mezi skuhrajícími Čechy. No a vida, uplyne čtvrtstoletí a ti Češi neskuhrají, oni jsou spokojení.

Je to výsledek natolik překvapivý, že zaslouží úvahu a kritické prozkoumání.

Divné totiž je, že jsou lidé ochotni se ke své spokojenosti přiznat. Co nenajdeš u skuhrala, u vejskala nehledej, praví staré české přísloví, pochází jistě z hlubin věků. Ale stalo se a přiznali se. Větší záhadou je sama skutečnost, že se zpráva o tom dostala do novin. Všimněte si, co je na předních místech jakéhokoli zpravodajství. Když už se nestane nic vážného, je tam aspoň zpráva, že se na Hodonínsku rozšířila plíseň nakládacích okurek. Zpravodajství reflektuje blbou náladu a vytváří blbou nápadu, je to samočinný stroj typu perpetuua mobile pracující s jediným cílem, aby lidi našli důvod, proč svou náladu zatemnit. Jak to, že se pozitivní informace dostala do novin?

Pokud důvěřujete mé schopnosti nalézt pozitivní řešení, nezklamu vás.

Onen výzkum neprovedl ani Median ani CVVM ani jiná podobná agentura (ty nás spolehlivě zásobují špatnými zprávami). Výzkum vykonala Československá obchodní banka. Je to tedy něco jako marketingová kampaň, trik na oblbnutí veřejnosti, prostředek, jak si ničit vlastní finance třeba tím, že si k jedněm půjčkám přiřadím další půjčku. Krátce a dobře, je to podfuk.

A že se vám tím zjištěním ulevilo?

LN, 30.5.2017