Starší než kultura je jen hra, jak nám ukazují zvířata: ta nečekala na to, až je lidé naučí, jak si mají hrát. Lidé jen své hry zkomplikovali, dali jim složitější řád. A právě slovo kultura v naší civilizaci vždy znamenalo řád, něco, co se musí pěstovat. Je to tedy systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje jako člen společnosti, kde se kultura pěstuje a předává. V každém našem gestu, tónu a slovu je nerv, v každé myšlence obíhá krev. Čím je řád nějaké společnosti sofistikovanější, komplikovanější a propracovanější, tím víc se hovoří o vyšší kultuře: proto se mluví o kultuře pití čaje, stolování, právní kultuře, politické kultuře, kultuře psaného slova, rétorické kultuře atd.

U nás se ale kultura stala převážně synonymem pro umění, obsah tohoto slova byl za doby vládnoucí nenormality po roce 1948 záměrně ukraden, aby kultura, tedy tento řád, v němž je uložena paměť národa, mohla být zničena. Tak od nás postupně odešla jak právní a politická kultura, tak kultura stolování a kdečeho ostatního.

My se ale přesto považujeme za kulturní národ, protože umíme točit dobré filmy, máme vynalézavé režiséry či originální muzikanty, malíře a sochaře. Svět nás ale neposuzuje podle špičkových výkonů výjimečných jedinců, ale naopak podle řádu, který u nás vládne na letišti, v úřadech, na ulicích a v hotelích.

Podobně je na tom slovo pravda, které má u nás až majetnický charakter, což dokazuje rčení mít pravdu či nehorázné výroky politiků, kteří mají pocit, že funkce jejich slova pečetí. V evropském kontextu je ale pravda vnímána jako proces, jako nekonečná práce, na které se mohou sice všichni podílet, ale nikdo ji nemůže vlastnit. Pravda je úkol a ne statek. Pravda se nesmí následovat, ale neustále adaptovat.

Původně tomu ale bylo i u nás jinak, jak dokazuje formulka praslovanského práva „ispraviti pravdu“. V tomto souslovi je „napravování“ totožné s „pravdou“. Pravda je vnímána jako proces napravování. Pravda nebyla něco daného, co někdo mohl vlastnit, ale bylo to něco, k čemu se dospívalo napravováním, přením, pravením, tedy dialogem. Podstatou pravdy byla evidentně komunikace. Hledat pravdu znamenalo něco uvést do správného, nepokřiveného stavu.

I k tomuto původnímu pojetí slova pravdy se budeme muset vrátit. Nebo se nevrátíme a pak, ač jsme členy Evropské unie, tam vlastně nejsme, protože se s námi nikdo pořádně nedomluví, protože my se s nikým nedomluvíme. Protože když přestaneme mít vůli se měnit, nebudeme se lišit od rakve. Staří a moudří říkali: Krása není vždy pravá, pravda není vždy krásná, jako zjištění v tomto mém fejetonu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus