Minulý týden jsem byla na besedě o Ázerbájdžánu, do které se čile zapojilo několik Ázerbájdžánců, kteří patrně žijí v České republice. Besedu uváděl film Úžasný Ázerbájdžán, promítaný v rámci každoroční akce Jeden svět na školách.

Přítomným Ázerbájdžáncům se nelíbil, namítali, že neukazuje krásy Ázerbájdžánu, ale kritizuje tamní poměry. A tvrdili, že v Ázerbájdžánu je všechno v pořádku, že hlavním zájmem Ázerbájdžánců je mít dobré auto a dobře se oženit, že o demokracii nestojí - a vůbec už ne o takovou, jakou by tam chtěl zavádět někdo ze Západu. Zarazilo mě to: politická manipulace, falšování voleb a potlačování opozičních názorů jsou v té zemi běžné a viděla jsem je tam nejednou na vlastní oči. Na své námitky jsem ale uslyšela, že opozice v Ázerbájdžánu není státotvorná, nýbrž rozkladná, že prezident Alijev zemi vede k větší prosperitě a všichni jsou s ním spokojeni. Mimo jiné padl výrok, že bychom (nevím kdo) se měli raději zabývat Arménií, kde nedávno postříleli teroristé "celý parlament".

Byla to snůška ázerbájdžánské vládní propagandy, ale vyplnila čas a zabránila tomu, aby se zájemci o téma dozvěděli něco podstatnějšího. Nepotěšilo mě to: zajisté je v Ázerbájdžánu spousta lidí, jejichž metou v životě je dobré auto a spokojené manželství - jako všude na světě. Jistě tam ale žije i mnoho lidí, pro něž je důležitá například svoboda - taky jako všude na světě. O tom, kdo bude vládnout, rozhodují v demokratické zemi čestné volby; bez těch nelze zjistit, zda převažují stoupenci dosavadní vlády, nebo opozice... jsou to banality, já vím, ale očekávala bych, že to budou vědět i diskutující.

Těsně pak jsem si v sobotní Orientaci přečetla článek pana Ivo Cermana, který se pro změnu naváží do profesora Jana Patočky. Má mu za zlé, že chartisty nevyzýval ke studiu lidských práv, jimiž se pan Cerman zabývá. V Chartě 77 se setkali lidé velmi různých názorů, věku i vzdělání: nebyl to studijní spolek, ale občanská iniciativa. V textech na svém blogu pan Cerman Chartě 77 vytýká, že "bránila socialismus", místo aby se do hloubky zabývala lidskými právy. Nic proti jeho gustu, jen bych připomněla, že zabývá-li se člověk minulostí, měl by se seznámit s historickými fakty a okolnostmi. Pak by věděl, že posuzovat, co si "chartisté" mysleli, bývá ošidné: někteří to, jiní ono a třetí zas něco jiného.

Text Charty 77 byl vždy určitým kompromisem, ti lidé byli pod značným tlakem, nemohli se sejít a popovídat si všichni společně. Slova o tom, že chartisté vedli "mocenský boj" s komunistickým režimem, jsou nesmyslná - jak mohli vést "mocenský boj" lidé, jejichž jedinou zbraní byl psací stroj? Není pravda, že se občané Československa mohli jen "dohadovat" o tom, co Charta píše: její dokumenty vysílaly zahraniční rozhlasové stanice.

A vysokoškolský učitel by měl vědět, že velké písmeno se v názvu Charta nepíše jako výraz úcty (jako Jeho Majestát), nýbrž proto, že je to jméno instituce. S malým psávalo o Chartě Rudé právo a estébácké dokumenty.

LN, 29.11.2013