Pochod proti strachu v Bruselu byl zrušen úřady z důvodu strachu

Úplně vidím, jak se teroristé při výrobě další bomby usmívají, když vidí transparenty „Je suis Charlie“, „Je suis Paris“, „Je suis France“ nebo nejnověji „Je suis Bruxelles“. Slabost má mnoho podob.

„Tento týden jsme my, Belgičané, byli napadeni ve svém způsobu života, našich zvycích, právech a svobodách. První reakcí na takovou událost je zpravidla stáhnutí se, strach však musí ustoupit naději a obraně našich hodnot,“ uvedli pořadatelé a vymysleli v reakci na teroristické útoky v Bruselu „Pochod proti strachu“. Pak se někdo z úředníků probral a pochod zakázal ze strachu, že by se mohlo účastníkům něco stát. A takhle je to vždycky, když aktivisté různého ražení, ti zvolení i ti nezvolení, mají touhu prostě něco dělat, aniž by si uvědomili možné následky. A pak přijde ráno.

Podobnou akci předvedli ve Francii po teroristických útocích na Charlie Hebdo. Aby politici ukázali, že nemají strach, vyšli tehdy do ulic. Sjeli se a sletěli na pár minut z celého světa. Dokonce přehlédli mezi sebou i představitele diktátorských režimů. Tolik důvěry ale jim podřízeným tajným službám zase nedali. Něco by se jim mohlo stát a to by byla jistě katastrofa pro lidstvo. Oko nějakého fotografa, rozvraceče světlých zítřků, zaznamenalo tehdy skutečnost, že od opravdového průvodu solidarity lidí s oběťmi je nakonec pro jistotu dělila neprodyšně uzavřená a zcela vyklizená ulice. Měli ujít cca 300 metrů. Ani to tehdy nedali. Po 200 metrech to rozpustili a vyrazili domů. Politická solidarita s lidmi v reálné praxi a v přímém přenosu.

Je mi líto každého zmařeného života a chápu a rozumím stavu, kdy lidé mají strach. A je oprávněný a není to nic špatného. Pokud policista či voják bude u testů tvrdit, že nemá strach, do elitních jednotek ho nikdy nevezmou. Strach je pomocník v krizi a umožňuje nám být obezřetnými a lépe připravenými a přežít. A Evropa v krizi je. Nejsem si však jist, že je správným a efektivním chováním v době hrozeb dalších teroristických útoků pořádat „Pochody proti strachu“. Naopak, z bezpečnostního hlediska je to to nejpitomější, co kdo mohl vymyslet.

Chybou nebylo zrušení akce, ale její prvotní samotné svolání. Jistě, přestat chodit do kina, na nákupy, na oslavy nebo sportovní utkání by bylo vynuceným chováním ze strany teroru. A o to mu taky jde. Rozložit to, co jsme si snad ještě nestihli na starém kontinentu rozložit různými „-ismy“ sami. A že je toho požehnaně. Svolávat ale separátní akci a vzít si do ruky transparent „Je suis Charlie“, „Je suis Paris“, „Je suis France“ nebo nejnověji „Je suis Bruxelles“, z toho si další teroristé v řadě do kalhot opravdu nepustí.

Evropa už nikdy nebude taková, jako dřív. My v České republice máme ale velkou kliku, že z mnoha důvodů žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Za našimi hranicemi (ano, hranicemi, protože to není jen čára na mapě) jsou na tom už jinak. Udržme si tento stav, nepřipusťme povinné kvóty, odmítněme dohodu s Tureckem, uzavřeme Schengen silou a mějme přehled o tom, kdo chce přes naše hranice přijít a proč. A mějme také morální i vojenskou sílu říct hned na té hranici „ty ne, ty ano“, podle toho, jak prospěšný může být člověk pro nás, nikoli jak prospěšní můžeme být my pro něj. Nerad bych totiž tady jednou někomu rozmlouval, aby nepořádal „Pochod proti strachu“ jako marnou odvetu za desítky mrtvých například uprostřed Prahy.

Převzato z blogu se souhlasem autora