22.6.2018 | Svátek má Pavla


EVROPA: Strategie pokojného ovládnutí

7.6.2018

Protože času není nazbyt, odpovím za sebe hned úvodem na otázku, která stojí v názvu naší konference: Žijeme v éře střetu civilizací?

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: „Je lepší mýlit se s Fukuyamou než mít pravdu s Huntingtonem.“ Toto heslo je jen kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény.

Nemůžeme se donekonečna tvářit, že má pravdu Fukuyama, který svého času tvrdil, že nastává konec dějin, protože celá planeta v zásadě přejala liberální hodnoty a spolu s nimi model otevřené společnosti. Takový názor je přece evidentně mylný, vyvrací ho řada empirických důkazů.

Huntingtonova diagnóza je mnohem blíže pravdě. Není to konečný verdikt o stavu světa. Je to cenná pracovní hypotéza, kterou stojí zato sledovat při analýze současného dění.

Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích, které se historicky vyvinuly v různých částech naší planety. Samuel Huntington přejal i Weberův názor, že charakter těchto civilizačních okruhů je v prvé řadě určen typem náboženství.

Max Weber vypracovával svoji sociologii náboženství v době, kdy vlna globalizace byla v řadě ukazatelů srovnatelná s tou, ve které žijeme dnes. Rozsah komunikace, kontaktů a mobility mezi civilizačními okruhy však tehdy nebyl s dneškem ještě zdaleka srovnatelný. Huntington si nevymyslel ani termín „šok civilizací“. Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize.

Střet či konflikt civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu.Takto byl předjímán právě v době Maxe Webera. Francouzský důstojník Émile Driant (publikoval pod pseudonymem kapitán Danrit) v tomto duchu sepsal knihu s názvem Černá invaze. Tento román vyšel v roce 1894. Autor v něm popisuje, jak se muslimové z Afriky spojují a podnikají vojenské tažení do Evropy. Jen pro zajímavost, kniha je uvedena krátkou předmluvou od Julese Verna, který si autora velice vážil.

Nicméně takto přímočaře střet civilizací nefunguje. Situace, ve které jsme, se od takových představ odlišuje minimálně třemi rysy:

1) Proti sobě nestojí jako celek kompletně dva civilizační okruhy. Ne všichni muslimové jsou islamisty, ne všichni Evropané chtějí evropskou civilizaci hájit.

2) Proti sobě nestojí dvě náboženství. Evropa nábožensky odzbrojila a na místo náboženství postavila zcela iracionální dogma – multikulturalismus.

3) Střet civilizací se primárně neodehrává v ozbrojené rovině. I když jsou atentáty velice drastické, podrobení jedné civilizace druhou má proběhnout podle jiné logiky.

Nyní k těmto bodům podrobněji. Podle výzkumné zprávy francouzského Institutu Montaigne ze září 2016 je muslimská populace ve Francii rozdělena následovně: Necelá polovina staví zákony francouzské republiky stále ještě nad islámské zákony. Nemá komunitní požadavky, nechce žít odděleně od Francouzů. Zhruba čtvrtina muslimů žijících ve Francii je sice silně nábožensky praktikující, jsou však ochotni tolerovat i ostatní náboženství a bezvěrce. Zbylá třetina klade zákony islámu nad zákony republiky a vytváří paralelní společnost ke společnosti francouzské. Tato třetí kategorie se stále více radikalizuje a výrazně v ní převládá mladá generace, tedy ti, kdo se již narodili ve Francii. V tomto smyslu proti sobě zatím ještě nestojí dva kompaktní civilizační okruhy.

Je to vidět i ze strategie islamistů (ať již tzv. pragmatických, anebo radikálních). Obě tyto skupiny mají stejné cíle: Nejprve důsledná reislamizace muslimských zemí, zničení zbytků laických režimů. V tomto ohledu jim neobyčejně pomohli naši spojenci rozvrácením světských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii. Samotným islamistům by tento první krok jejich strategie trval mnohem déle.

Poté sjednocení muslimského světa včetně ztracených území (Španělsko, Sicílie, Balkán, Izrael aj.). A nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu. To je dlouhodobý záměr, který má jednou korunovat celé dílo. V každém případě patří nábožensky vlažní muslimové k nejohroženější části populace. Jako první by na vlastní kůži střet civilizací poznali. Není ale jednoduché se s nimi spojit, bylo popsáno množství případů, kdy se nábožensky vlažný muslim velice rychle a velice tvrdě radikalizuje.

Nyní ke druhém u bodu. Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje.

Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude převládne proces zesvětštění po vzoru Evropy. Dnes už si to myslí snad jedině Francis Fukuyama. Některé modernizační teorie byly zcela absurdní. Americký badatel Daniel Lerner kupříkladu koncem padesátých let tvrdil, že pronikání masových médií do zemí Středního východu v nich povede k převládnutí euroamerického způsobu myšlení. Asi by se divil, k čemu používají média džihádisté.

Zatímco islámský svět spojuje svoji identitu s náboženstvím, evropské myšlení prodělalo velice specifický vývoj. Na jedné straně potlačuje své křesťanské kořeny (to musím jako ateista s lítostí konstatovat), na straně druhé vyvíjí dogma, které – na rozdíl od náboženství – neobsahuje vůbec žádné racionální prvky. O prvcích racionality ve světových náboženstvích opět odkazuji na Weberovu sociologii náboženství. Max Weber líčí lidské dějiny jako „války bohů“. Chce tím říci, že každá kultura si vytvořila svůj obraz toho, co je dokonalé. Dnes musíme konstatovat, že jen naše kultura začala považovat za dokonalost ochotu nechat svůj vlastní prostor osídlit bohy jiných. Této bezpodmínečné kapitulaci říkáme tolerance.

Takže několik slov k dogmatům multikulturalismu. Tato ideologie sama sebe stylizuje do role pozitivního projektu otevřenosti směrem navenek. Ve skutečnosti je to čistě negativní doktrína. Jejím vlastní obsahem je útok zevnitř na evropskou civilizaci. Je dílem tzv. nové levice, která se prakticky ve všech bodech rozešla s levicí klasickou. Opustila ekonomické a sociální analýzy a věnuje se výhradně kulturní kritice západní civilizace. Tato kritika má podobu čistého nihilismu.

Nová levice chce být více marxistická než Marx a více freudiánská než Freud. Přitom Marxe, který koneckonců zůstal žákem Hegelovým, dokonale překroutila a Freuda vůbec nepochopila. Na rozdíl od Marxe odmítá tzv. neomarxistická levice celou západní civilizaci a její instituce. Všechno evropské považuje za projev odcizení, každou autoritu považuje za projev mocenské zvůle, každou etickou či právní normu považuje za nástroj nepřípustné kontroly, každou tradici, či kořeny považuje za projev utlačivosti, každou formu náležení ke společnosti považuje za zradu revoluce. Protože navíc každou formu organizovanosti považuje za formu totality, nemůže nikdy nic politicky prosadit. To ji ale nevadí. Nechce prosazovat, chce jenom rozkládat. Naivně předpokládá, že až společnost dokonale rozložíme, nezbude v ní nic než čistá svoboda. Málokdy byly rozklad a zkáza obhajovány tak vznešenými slovy.

Právě z obhajoby civilizačního rozkladu vyrůstají zdroje vzývání „jinakosti“ a odlišnosti“. Ty, kdo jsou jiní a cizí, neobdivuje nová levice z nějakých humanistických důvodů.

Jsou jí sympatičtí proto, že nejsou nakaženi naší evropskou civilizací, nejsou spoutáni jejími institucemi, nejsou omezováni jejími kulturními kořeny.

Ti, kdo vymysleli multikulturalismus, uvažují naprosto zautomatizovaně. Dělníci selhali v roli aktérů rozkladu kapitalistické výroby. Místo toho se integrovali do buržoazní kultury. Je třeba najít nového aktéra, který rozloží celou tuto kulturu. Někteří teoretici hledají takového aktéra v lidech na okraji společnosti, jiní v lidech přicházejících do konfliktu se zákonem, zase jiní ve schizofrenicích a opět jiní v migrantech, lidech nedotčených naší kulturou, nerespektujících naše normy, neuznávajících naše instituce. Pro islamisty je takové pozvání přímo darem z nebes. Nová levice nabízí těmto náboženským fanatikům vystupovat v roli nového revolučního subjektu.

„Jiný“, „odlišný“, „cizí“, je pro ně pevným bodem, z něhož chtějí vést zničující kritiku západní civilizace. Uznat jiného je, podle multikulturalistů, projevem dobra. Naopak nerespektovat ho v jeho jinakost je prý známkou zla, fašismu, rasismu. Ideálem nové levice je vybudovat „společnosti různosti“, kde různé identity volně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit.Uvidíme dále, jak těchto motivů islamisté využívají.

Velkou roli při rekonstrukci společnosti má sehrát stát. V podstatě má nastolit přechodnou diktaturu, která povede k absolutně svobodné společnosti. Opět se jede zcela mechanicky podle starého modelu: Diktatura proletariátu měla vyústit do beztřídní společnosti. Diktatura ve prospěch menšin má vyústit do společnosti naprosté svobody všech. Za tímto účelem je třeba: budovat antidiskriminační byrokracii, zlomit panství většiny nad menšinou, přinutit většinu, aby sama požadovala konec svého privilegovaného postavení, aby sama dobrovolně souhlasila s novým světem. Nestačí, aby většina tolerovala jinakost, musí ji milovat. Největší vadou evropské společnosti je, podle nich, transfobie, tedy odpor k modernizaci, k přeměně a převýchově. Bez pomoci státu a tvrdých opatření tento odpor překonat nelze.

V představách multikulturalistů má sehrát svéráznou roli Evropská unie. Evropa není, podle nich, založena na chránění svého dědictví. Je to projekt, který se distancuje od minulosti.

Distancovat se od minulosti znamená potírat národní zájmy.

A právě to by měla Evropská unie dělat. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je proto pro Evropu velkou šancí. Obrana národní suverenity je naopak projevem identitární patologie.

A nyní ke třetímu bodu. Střet civilizací se neodehrává primárně v ozbrojené rovině. Lze v něm zvítězit pokojně, s využitím demokratických mechanismů. Hlavní bojiště leží v budování paralelní společnosti. Proces budování paralelní společnosti můžeme rozložit do tří kroků: strategie „od slabšího k silnějšímu“, strategie stupňování dílčích požadavků a konečně strategie „pokojného ovládnutí“.

Pragmatičtí islamisté se snaží vystupovat jako slabší vůči silnějšímu. Chtějí odzbrojit druhého tím, že se stylizují do role oběti, které je ubližováno. Čím více ústupků získávají, tím více se vydávají za pronásledované. Své vlastní obskurní požadavky vydávají za progresivní, antirasistické, antifašistické. Záměrně smíchávají otázky muslimské víry, sociální exkluze, chudoby a boje proti rasismu. V této směsi se snaží ukrýt své priority. Tím zároveň drží v šachu muslimy, kteří jsou nábožensky vlažní, ale kterých v zemích, jako je Francie, ubývá.

Na to navazuje strategie dílčích požadavků. Pro pragmatickou část islamistů nejsou atentáty a násilí prioritou.

Chtějí Evropu islamizovat pokojně, s využitím dostupných demokratických mechanismů. Přicházejí s drobnými dílčími požadavky, které stále rozhojňují o nové a nové: právo konat modlitby na pracovištích a na veřejných prostranstvích, právo zakládat soukromé školy s výukou islámu, oddělovat mužské a ženské prostory ve školách, na sportovištích, v bazénech, uznat polygamii. Zároveň zavádět opatření trestající kritiku islámu, zavést kvóty pro muslimy v administrativě, v médiích, na volebních listinách, prosadit právo na vytváření islámských politických stran.

Tím se dostáváme už ke strategii pokojného ovládnutí. Jejím základem je vytváření paralelní společnosti. Ve Francii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nic takového neexistovalo. O paralelní islámské společnosti se mluví až posledních zhruba patnáct let. Začalo to činností spolků, které pod záminkou integrace potomků migrantů a boje proti delikvenci mladistvých provozují náboženskou indoktrinaci.

Na jedné straně zajišťují pořádek a klid ve svých čtvrtích, zároveň s tím potlačují u mladých schopnost uvažovat vlastní hlavou a pěstují u nich naprostou oddanost imámům. Skupinky mladých věřících vystupují proti drogovým dealerům a imámové dokonce nabízejí jejich služby policii při zjednávání pořádku. Mladí respektují policii tak dlouho, dokud si to imámové přejí. Kolem mešit se vytvářejí muslimské asociace, které se prohlašují za mluvčí všech muslimů žijících v obvodu. Pořádají pochody a manifestace za své požadavky, které prezentují jako součást tolerance a lidských práv. Často se o tyto požadavky soudí. Od státu zároveň požadují příspěvky na svoji osvětovou činnost. Mezitím se Francouzi a nábožensky vlažní muslimové z příslušných čtvrtí raději vystěhovávají. Politici a vysocí státní úředníci nabádají starosty těchto čtvrtí, aby požadavky muslimů respektovali, jinak totiž hrozí, že budou zahnáni do podzemní činnosti. Sociální pracovníci pozorují, že jejich úlohu přejímá muslimská komunita a imám. Rodiny před ním nic neskrývají, zatímco sociální pracovníky nepustí někdy ani přes práh. Komunity financované z ciziny rozdělují svým chudým potraviny a zajišťují jim bydlení. Konvertují k nim často Portugalky, ale i Francouzsky poté, co ovdoví. Muslimská komunita jim dokáže pomoci materiálně i morálně po smrti blízkého člověka. Přitom se rok od roku stupňuje agresivita klientů z tohoto prostředí vůči sociálním pracovníkům. Od běžných nadávek až po hrozby smrti. Sociální pracovníci totiž pro klienty zosobňují Francii. Samotní sociální pracovníci se snaží klienty usmířit tím, že jim vydávají dobrozdání k čerpání dávek, na které nemají nárok. Politici a vysocí státní úředníci sociálním pracovníkům vyčítají, že klienty nepřesvědčili, že si mají hledat práci a učit se jazyk. Paralelní společnost se buduje i v oblasti vzdělávání.

Chudé muslimské rodiny odhlašují své děti z veřejných škol a přihlašují je na školy soukromé. Mohou si to dovolit, provoz těchto škol je placen z ciziny.

Dovolte mi formulovat závěry ohledně strategie pokojného ovládnutí. Při určité koncentraci v zemi začínají muslimové budovat paralelní společnost v oblasti vzdělávání, sociální péče, udržování pořádku. Vyžadují přitom spolufinancování od státu, vůči kterému nejsou loajální. Stát požadavky plní v obavě, aby nestoupla ilegální činnost a nevznikly nepokoje.

Toleruje polygamii, nekontroluje původ peněz na luxusní auta v chudých čtvrtích, rezignuje na kontrolu řidičských průkazů, na kontrolu žen v burkách i na kontrolu obsahu kázání v mešitách. S tímto vědomím islamisté své požadavky stupňují.

Do značné míry se přitom jedná o generační otázku. Se starší generací problém nebyl, mladí se radikalizují. Nikdo přitom neví, u čeho jejich požadavky skončí.

Příčinou radikalizace není sociální otázka. Většina z 2000 mladých Francouzů, kteří jeli bojovat za Islámský stát, pocházela z poměrně dobře situovaných vrstev a měla nadprůměrné vzdělání. Zlepšení jejich sociální situace a jejich integrace do společnosti jejich radikalizaci nezastaví.

Taková situace je zhruba dva měsíce před tím, než se nám Evropská unie pokusí vnutit nařízení zvané Dublin IV.

Z tohoto pohledu má tzv. celoevropská solidarita hodně pikantní vyznění. Bude to totiž jen další krůček ve strategii pokojného ovládnutí.

Jan Keller


Ověřeno maminkami: Co s nákupem z farmářských trhů
Ověřeno maminkami: Co s nákupem z farmářských trhů

Připravte si večeři z dobrot, které si přinesete z trhu. Stačí pár ingrediencí a za pár minut hotovo. Tyto recepty vaří ženy pro celou rodinu.

Diskuse


P. Zinga
16:56
7.6.2018

J. Svoboda 169
19:38
7.6.2018

J. Kanioková
20:14
7.6.2018

J. Anděl
20:15
7.6.2018

P. Zinga
16:53
7.6.2018

R. Tesařík
17:29
7.6.2018

M. Prokop
18:48
7.6.2018

F. Kusák
15:59
7.6.2018

I. Mertl
15:55
7.6.2018

F. Kusák
16:14
7.6.2018

I. Mertl
16:29
7.6.2018

F. Kusák
16:45
7.6.2018

I. Mertl
16:59
7.6.2018

V. Čermák 376
20:14
7.6.2018

I. Mertl
21:09
7.6.2018

R. Chodovsky
16:27
7.6.2018

I. Mertl
16:31
7.6.2018

R. Chodovsky
16:46
7.6.2018

I. Mertl
17:12
7.6.2018

R. Chodovsky
17:48
7.6.2018

I. Mertl
18:20
7.6.2018

R. Chodovsky
18:45
7.6.2018

J. Farda
17:43
7.6.2018

M. Valenta
15:22
7.6.2018

V. Chrastina
15:21
7.6.2018

M. Mikulec
15:16
7.6.2018

J. Svoboda 169
16:13
7.6.2018

R. Chodovsky
16:29
7.6.2018

R. Chodovsky
16:30
7.6.2018

P. Portwyn
14:33
7.6.2018

R. Tesařík
15:19
7.6.2018

P. Portwyn
19:39
7.6.2018

M. Pesat
13:14
7.6.2018

R. Tesařík
13:30
7.6.2018

Z. Mikulášek
13:40
7.6.2018

R. Tesařík
14:06
7.6.2018

M. Pesat
14:46
7.6.2018

R. Tesařík
14:58
7.6.2018

F. Navr8til
17:31
7.6.2018

A. Alda
14:31
7.6.2018

P. Chládek
14:38
7.6.2018

M. Pesat
14:52
7.6.2018

J. Cervenka
12:45
7.6.2018

R. Tesařík
12:58
7.6.2018

V. Student
12:25
7.6.2018

F. Kodera
12:09
7.6.2018

R. Tesařík
12:59
7.6.2018

J. Svoboda 169
16:17
7.6.2018

M. Baloun
10:50
7.6.2018

R. Tesařík
12:06
7.6.2018

P. Sejc
10:47
7.6.2018

A. Pakosta
10:16
7.6.2018

M. Prokop
10:04
7.6.2018

A. Alda
10:01
7.6.2018

P. Grigar
10:49
7.6.2018

O. Zuckerová
11:20
7.6.2018

M. Pesat
9:56
7.6.2018

A. Alda
10:06
7.6.2018

T. Hraj
9:45
7.6.2018

J. Holíček
9:49
7.6.2018

M. Prokop
10:02
7.6.2018

A. Alda
10:07
7.6.2018

P. Grigar
10:59
7.6.2018

P. Lenc
9:38
7.6.2018

R. Tesařík
9:45
7.6.2018

P. Lenc
9:59
7.6.2018

počet příspěvků: 96, poslední 7.6.2018 09:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.