Když se vracíte domů, z kolika procent je to do Evropy, z kolika do Česka a z kolika za sousedy a kamarády do Bradlecké Lhoty, Dobrušky nebo Nového Města nad Metují? Průzkumy eurobarometru ukazují, že přes určitý pokrok mají Evropané stále propastně daleko k pocitu sounáležitosti, který cítí Američané.

Transatlantické rozdíly tu vždy budou. Společnou evropskou identitu však může posílit demokratická debata nad zásadními otázkami, jako je rozdělování bohatství nebo společná bezpečnost. Ta se zatím prakticky nevede. Europesimisté takovou debatu z principu odmítají a zakopávají se v pozicích národních tradic. Eurooptimisté zase rezignovali na hledání platformy pro demokratický střet. Přehazují rozhodování o společném na úředníky a odborníky napojené na Evropskou komisi. To je rovněž slepá ulička. Nespojuje občany s Unií, ale naopak v nich vytváří pocit odcizení a vrací je jako bumerang zpátky k národním státům.

Strach, jejž nelze bagatelizovat

Hledání toho nejlepšího pro společnost – v našem případě Evropu – není úkolem ani pro úředníky, ani pro odborníky. Nemůže se jednat o taxativní výčet standardů pro položky od jogurtu až po dálnice. To nejlepší v demokratické společnosti není jednou a priori dané, nýbrž vždy pramení ze soutěže, většinové shody a současně z respektu k těm, kteří nesouhlasí. Odborné vědecké studie v rukou úředníků bohužel častokrát prostor pro debatu zabíjejí hned v počátku. Vytěsňují z ní pocity, které jsou přitom oprávněné. Vezměme si za příklad českou veřejnou debatu o jaderné energii.

Řada odborníků považuje jadernou energii za ideální zdroj. Neprodukuje prakticky žádné emise oxidu uhličitého, je relativně levná a podle mnoha studií také bezpečná. Při porovnání s úklidem škod po uhelných nebo solárních elektrárnách nijak hrozivě nevypadá ani otázka likvidace jaderného odpadu. Proč o něčem tak zdánlivě jednoznačném jako prospěšnost jaderné energie vůbec debatovat, proč ji jednoduše z moci odborněúřednické nepropagovat? Protože si třeba zkuste představit pád dopravního letadla na jadernou elektrárnu. Taková tragédie by mohla generacím v širokém okolí znemožnit život. Argument, že pravděpodobnost takové situace je velice malá, neobstojí. Nikdo ve skutečnosti totiž neví, jaká ta pravděpodobnost je. Jisté je pouze to, že s počtem jaderných elektráren a s podceňováním rizika teroristického útoku pravděpodobnost takové situace roste. Chci tím říct, že strach z jaderné energie si zkrátka zaslouží respekt; nelze ho panovačně a přehlíživě přebít čistě vědecko-ekonomickými argumenty.

Snaha hledat univerzální vědecké pravdy, kterou odstartovalo v osmnáctém století osvícenství, zjevně naráží (nejen) v tomto případě na své mantinely. To neznamená, že – slovy postmoderny – prakticky neexistují žádná univerzální měřítka toho, co je a co není správné kdekoliv na světě. Pouze tím chci říct, že ona univerzální kritéria se měla omezit na nejzákladnější lidská práva vycházející z principu, že každý z nás je především člověk jako takový, a teprve až poté křesťan, běloch, žid nebo indián. V řadě dalších zásadních otázek se demokratická společnost nikdy nevyhne hodnotící debatě.

O které otázky se jedná? V prvé řadě: Jaký systém rozdělování společenského bohatství je spravedlivý? Tedy, kde leží hranice mezi trhem a společenskou solidaritou? Za druhé: Jak zaručit bezpečnost? Tedy, kde leží hranice individuálních svobod, a kam naopak státní aparát při zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti už nikdy nesmí zajít? A za třetí: Jak nastavit rovnováhu mezi soukromým hladem po surovinách a energiích, a principem dědictví odkazujícím krajinu a zdroje dalším generacím?

Žádná z těchto otázek nemůže být univerzálně vědecky zodpovězena. Jaderná energie může nabízet nejlepší poměr cena/výkon, avšak nemusí rozptýlit oprávněné obavy těch, kteří mají strach z nejčernějších scénářů. Lafferova křivka v ekonomii (zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění, pozn. red.) zase dokáže vzbudit iluzi, že víme, jak vysoké by měly být optimální daně a tedy i redistribuce bohatství ve společnosti. Nikdo však takovou křivku nedokáže v každodenní praxi určit. A i kdyby se to povedlo a ta křivka byla v čase stabilní, můžete navíc oprávněně vznést námitku vůči utilitární logice: proč by totiž mělo být správné poměřovat míru redistribuce ve společnosti čistě na základě utilitárního kritéria celkového vybraného daňového výnosu.

Proč otázku raději neřešit libertariánsky jako americký filozof a sociolog Robert Nozick (1938–2002) a jednoduše nedeklarovat, že nejspravedlivější je systém co nejmenší redistribuce, který dává největší prostor jedinci a jeho individuálním schopnostem? Anebo: proč naopak – ve shodě s americkým politickým a morálním filozofem Johnem Rawlsem (1921–2002) – nezpochybnit dobrovolnou směnu poukazem na nerovnoměrnost vztahů ve většině "rádoby dobrovolných" kontraktů? Pak by zase mohla být správná co největší míra redistribuce.

Jednoduše řečeno: nemáme k dispozici žádné jednoznačné vodítko pro naše rozhodování. Máme v rukou pouze vzájemně se doplňující a soupeřící teorie.

Žádná z teorií společenských i ekonomických procesů si nemůže činit nárok na to, aby absolutně, univerzálně a jednou provždy rozhodla velké otázky bezpečnosti, solidarity a společenského dědictví. Kde leží správná hranice mezi trhem a solidaritou, bezpečností a osobní svobodou nebo čerpáním přírodních zdrojů a zachováním dědictví dalším generacím, to nelze ani spočítat, ani odpozorovat. Bude to vždy předmětem politické debaty.

Musím cítit blízkost

Jedním z důvodů, proč se Barack Obama stal americkým prezidentem, je výrazný nárůst nerovnosti v americké společnosti – plat průměrného generálního ředitele převyšuje zhruba 250krát plat běžných pracovníků a jedno procento nejbohatších občanů USA si dnes rozdělí přibližně sedmnáct procent celkových amerických příjmů. V osmdesátých letech, kdy americké politické scéně dominovali liberteriánsky smýšlející republikáni reaganovského střihu, byly nerovnosti v tamější společnosti výrazně nižší. Procento nejbohatších Američanů si tehdy rozdělilo "jen" o něco víc než pět procent celkových příjmů.

Konkrétní kontext a historická zkušenost rozhodují. Právě prožitek kolektivní reakce společnosti na danou situaci umožňuje, abychom cítili společnou identitu a vnímali společnost jako součást svého domova. Domov hraje v lidském životě důležitou roli. Být doma, znamená cítit blízkost. V časovém proudu mezi minulostí, přítomností a budoucností potřebuje každý člověk cítit blízkost, která rozptýlenost časoproudu drží pohromadě a nabízí smysl bytí. Absence blízkosti – tedy odcizení – je nebezpečný fenomén, který je podhoubím mnoha forem extremismu. Skotský morální filozof Alasdair MacIntyre (1929) dokonce říká, že to, co chápeme jako správné a spravedlivé, nelze odtrhnout od toho, co je nám blízké. Pokud nám není blízké nic, je to problém.

Pokud tedy má být Evropa naším domovem, musí nám být v prvé řadě blízká. To neznamená, že v evropské debatě musí vždy zvítězit naše stanoviska. Pokud jsem uhlobaron, který prosazuje minimální daně a nulovou ochranu životního prostředí a nakonec přes můj odpor projde směrnice zvyšující náklady na sanaci dolů, nemusí to nutně znamenat, že se mi Evropa navždy odcizí. Musím ovšem svoji prohru chápat a akceptovat.

Podmínkou toho zase je, že musím mít zajištěn rovný přístup na hřiště, kde se vede politický zápas, například do Evropského parlamentu. To neznamená, že v něm já osobně musím sedět, ale že můj hlas v něm má šanci být skrze zastupitele slyšet. Pak bych měl také rozumět společenskému kontextu, který mi v případě prohry asi zrovna nebyl nakloněn. Pokud má těžba uhlí dopad na zdraví obyvatel a odrazuje z regionu jiné investory, je pochopitelné, že jsem tahal na hřišti za kratší konec provazu. Je to právě volný přístup na politické hřiště a porozumění nebo ještě lépe prožitek společenského kontextu (znečištěného životního prostředí, vysokých příjmových rozdílů), z nichž může vyrůstat hodnotící diskuse a naše sounáležitost s Evropou.

Domov je fenoménem mnohovrstevným. Máme možnost cítit se doma současně (kupříkladu) v České republice i v Evropě. A nemělo by jít primárně o to, že jedním kořenem (evropským) nahradím kořen druhý (například český). Prožitek otevřené evropské debaty nad regulací těžby uhlí nemůže nikdy nahradit prožitek blízkosti při kontaktu se svými nejbližšími sousedy. Tyto dva pocity blízkosti se doplňují a mohou fungovat vedle sebe. Jenže zatím nefungují. Proč? Mimo jiné proto, že evropští politici se hodnotících diskusí bojí. Je to zapříčiněno tím, že společenský kontext a historická zkušenost uvnitř Unie hrají všemi barvami. Solidaritou, bezpečností a zachováním společného dědictví se rozumí něco výrazně jiného v Řecku, ve Finsku nebo v Itálii. Neznamená to, že se tyto tradice nemohou v čase sbližovat. V tuto chvíli se však Evropa o něco takového nepokouší.

Je to možná i proto, že prakticky neexistuje politické hřiště, kde by otevřené politické střety mohly probíhat. Máme sice demokratické volby do Evropského parlamentu. Z něj ovšem nevzejde žádná evropská vláda. Ta je nahrazena Evropskou komisí, slepencem odborníků a úředníků, kteří disponují výlučnou pravomocí iniciovat novou legislativu. Zpravidla se snaží Evropskému parlamentu navrhovat opatření takzvaně obecného blaha – optimální podíl masa v párcích, hygienické normy pro školy a školky a podobně. Kdežto v kritických otázkách, jako zda klást při dělbě bohatství větší důraz na osobní zodpovědnost nebo na společenskou solidaritu, patřičná aréna pro otevřený demokratický střet neexistuje.

Evropa by si zasloužila klasickou vládu vzešlou z demokratických voleb do Evropského parlamentu. Ta by měla mít možnost předkládat ve svěřených oblastech legislativu, sama vykonávat exekutivu a především před voliči skládat účty. Pouze tak může vzniknout hřiště pro společnou debatu a Evropa se může začít svým občanům přibližovat.

Jak už tu bylo v úvodu řečeno: europesimisté pokusy o takovou změnu principiálně odmítají, zatímco eurooptimisté se snaží demokratizaci obejít hledáním jednoho nejlepšího pro všechny. Evropský parlament proto dál více než prostor pro střet idejí připomíná laboratoř, v níž se bez účasti veřejnosti řeší zástupné problémy. Starý kontinent potřebuje politické diskuse, jež budoumít vítěze a poražené, přičemž ti poražení budou respektováni, nikoliv vytěsňováni. Pak se v Evropě budeme cítit více doma než dosud.

Autor je hlavním ekonomem Era Poštovní spořitelny

LN, 28.12.2013