18.6.2018 | Svátek má Milan


EVROPA: Postavit Unii do latě?

8.6.2018

Co chce a může dělat Německo s Francií, aby EU fungovala bez Británie a pojišťovny USA

Psát, že Francie a Německo jsou motorem EU, je klišé. Ale každé klišé se opírá o racionální jádro. A právě toto se nyní obnažuje. Trumpova Amerika dává najevo, že jako nároková bezpečnostní pojišťovna pro Evropu už působit nebude. Že EU nepotřebuje jako klienta, ale jako odpovědného partnera v NATO. Zároveň z EU odchází přirozený atlantický most Británie. Poprvé po 60 letech se EU nerozšiřuje, ale smrskává. Poprvé přichází o jadernou mocnost s globálně akceschopnou armádou. A poprvé zažívá, že v jednom z konstitutivních členů, v Itálii, protestní strany nejen vyhrály volby, ale také ustavily vládu.

V těchto kulisách působí tandem Francie-Německo spíš jako „ti dva, co na sebe zbyli“ než jako motor EU. I proto prezident Emmanuel Macron vystupuje jako reformátor, zachránce EU a ten, kdo chce EU postavit do latě, a pronáší k tomu zásadní projevy. A proto se sobotní rozhovor kancléřky Angely Merkelové pro Frankfurter Allgemeine Zeitung považuje za první vážnou odpověď na Macronovy návrhy zásadních strategií.

Působit akceschopně. Na koho?

Klíčovým slovem je tu akceschopnost. Že jen Evropa „nám může dát akceschopnost vůči velkým výzvám doby“, řekl Macron loni v září na Sorbonně (dva dny po německých volbách). Že „Evropa musí vzít svůj osud sama do svých rukou“, připomněla v květnu v Cáchách i kancléřka, když Macron dostával Cenu Karla Velikého. A její sobotní rozhovor pro FAZ nese přímo titul „Evropa musí být akceschopná – navenek i dovnitř“.

Z toho plyne logická otázka. Kdo má být o nové akceschopnosti EU přesvědčován? Velmoci typu USA, Ruska a Číny? Ty se tím, upřímně, moc nedojmou. Ostatní členské státy EU, aby měly jasno, jakým směrem se Unie po odchodu Britů vydá? To už je účinnější cíl. A pak je tu ještě otázka po vlastních voličích. Jak ukazují výsledky hlasování za poslední dva roky, čím dál víc voličů v Evropě považuje za akceschopné spíše protestní a netradiční strany než osvědčené partaje a lídry.

Tím se vracíme ke vztahu Francie a Německa. Ten je v řadě ohledů partnerský, ale v jiných těžko souměřitelný. Třeba v tom, že Německo je největším profitérem současného modelu EU a eurozóny. Myšleno z hlediska úspěchu hospodářského, finančního, obchodního, rozpočtového (kdo z vás má trvale přebytkové rozpočty?) i společenského.

Ano, i Němce vyděsil fakt, že v září se do sněmovny dostala protiimigrační AfD. Ale ta má jen 12 procent poslanců. Co by za to daly jiné evropské země (včetně Francie), kdyby jejich protisystémové strany hrozily jen dvanácti procenty?

Z toho plyne, že zájmem Německa je model fungování EU spíš neměnit. Kdežto zájmem Francie je EU a hlavně eurozónu posunout k přerozdělování a společnému ručení za rizika. Proto nepřekvapí, že v tomto směru se Macron s Merkelovou neshodnou. I když – jak v komentáři zdůrazňuje i autor rozhovoru pro FAZ – se kancléřka snažila vyjít Macronovi vstříc. To „vstříc“ ale v praxi znamená snížení jeho požadavků na desetinu: z pár set miliard eur, jak si rozpočet eurozóny představoval Macron, na „nižší desítky miliard eur“, jak řekla Merkelová. Své voliče přes palubu nehodí.

Společně ve zbrani

Nesoulad se rýsuje i v jiných bodech. Někdy je dán tím, co Německo či Francie chtějí, jindy tím, co mohou.

Nápadné je to v pasáži o vojenství. Na Sorbonně Macron mluvil o „společné strategické kultuře“. Kancléřka odpovídá „společnou vojenskostrategickou kulturou“. Ale myslí tím totéž? Německé limity jsou dány historicky, ústavně, politicky i společensky. Z Německa je umanutě pacifistická velmoc, která má – poprvé ve svých dějinách – de facto nebojeschopnou armádu a navíc pocit, že právě tím si získává sympatie světa. Zatímco bundeswehr objednává těhotenské maskáče, Francie objednává další jadernou ponorku. Loni Macron navrhoval společné jednotky nasazení, společný obranný rozpočet, ba společnou doktrínu, ale teď to působí jako rétorické cvičení.

Nevyřčený nesoulad provází i migrační a azylovou politiku. Kancléřka chce silnější pohraničníky EU, běženecký úřad, jednotné azylové řízení i azylové právo. Ale – jak opět líčí autor rozhovoru – dohoda o přerozdělovacím mechanismu pro ni není na obzoru. Na rozdíl od Macrona nechce, aby se schvalovala prostou většinou. Kancléřka se ale „během příštích měsíců bude muset rozhodnout, neboť visegrádské státy se k tomu samy od sebe sotva přikloní“.

Úhrnem: Evropa se staví do latě tak, jak jsou s to se vzájemně dohodnout Francie a Německo. Kdo čekal analýzu zásadních věcí, třeba proč v tolika zemích sílí podpora protisystémových stran, musí si počkat. Bylo by zajímavé vědět, kolik Evropanů zůstává přesvědčeno o tom, že motorem EU jsou Francie a Německo.

LN, 6.6.2018



Diskuse


L. David
22:09
8.6.2018

V. Pavelka 263
No
21:23
8.6.2018

V. Pokorný
12:03
8.6.2018

J. Kanioková
12:00
8.6.2018

M. Mikulec
11:35
8.6.2018

M. Prokop
15:11
8.6.2018

M. Mikulec
15:46
8.6.2018

M. Prokop
16:52
8.6.2018

V. Pavelka 263
21:27
8.6.2018

J. Jurax
21:19
8.6.2018

B. Hančl
9:46
8.6.2018

F. Navr8til
9:16
8.6.2018

J. Kanioková
11:31
8.6.2018

J. Jurax
21:22
8.6.2018

P. Černoch
8:35
8.6.2018

M. Prokop
10:27
8.6.2018

Z. Rychlý
7:21
8.6.2018

P. Lenc
9:07
8.6.2018

T. Major
6:04
8.6.2018

R. Brzák
11:24
8.6.2018

M. Mikulec
11:32
8.6.2018

J. Jurax
21:26
8.6.2018

počet příspěvků: 32, poslední 8.6.2018 10:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.