Jak Silvestr změnil debatu o migraci, běžencích, paušálně otevřené náruči i aroganci dobra

Až se bude jednou zkoumat, kdy nastal přelom v debatě o migraci z Blízkého východu, dost možná se dospěje k prvním dnům roku 2016. Silvestr v německých velkoměstech nepřinesl teror ani mrtvé. Neměl nic společného s Islámským státem, zato tím více s životní realitou. I proto silvestrovské napadání žen posunulo debatu v Německu více než útoky IS v Paříži či jejich hrozba v Mnichově.

Německo se dává za příklad konsenzuální společnosti. Konsenzus tam platil celý loňský rok i pro debatu o migraci, azylu a paušální přijímání běženců. Ztělesnila ho „vítací kultura“ i podpora kancléřky Merkelové. Neotřásly jím ani opoziční hlasy (nějakých deset procent voličů Alternativy pro Německo). Otřásly jím až hromadné a cílené útoky na ženy, přesněji řečeno několikadenní mlčení a mlžení kolem nich.

Takový dojem se vnucuje z německých médií a webů. A ještě se posílí, srovnáme-li názory hlavního proudu publikované před Novým rokem 2016 a po něm. To, co bylo nezpochybnitelným hlasem mainstreamu, tedy fandění „světlému“ Německu v boji s tím „temným“ či heslu „zvládneme to“, se stává akademickou debatou. Reálná debata se točí kolem rizika, které Němci a Němky spatřili na vlastní oči, ač bylo ze strany vlády i médií bagatelizováno. Točí se kolem stále rozevřenějších nůžek mezi tím, co lidé slyší od politiků a zavedených médií, a tím, co vidí ao čem debatují mezi sebou.

Cílený útok, nebo pár osahávačů?

Mění se způsob vnímání dobra. To, co bylo až dosud považováno za dobré, správné, pokrokové či přinejhorším za vynucené v zájmu dobré věci, začíná veřejnost vnímat jako aroganci dobra.

Patří sem autocenzura médií i politiků, kteří pro dobrou věc (potlačit xenofobii) potlačovali rizika nekontrolovaného přijímání běženců z nebezpečných oblastí. Silvestr prorazil tuto „spirálu mlčení“, jak píše Berthold Kohler, jeden z vydavatelů listu FAZ. Mlčení prý bylo politicky žádané, aby vzalo vítr z plachet radikálům, ale tím nahánělo demokraty k nevoličům. Až po 1. lednu kriminolog Christian Pfeiffer přiznal, že v televizní debatě nesměl mluvit o uprchlících pod pohrůžkou přerušení rozhovoru. To je přímo protiklad žurnalistiky, odváží se až teď napsat komentátor Michael Hanfeld.

Ještě víc sem patří přeideologizovaný feminismus. Německo velmi dbá na rovnost žen. Je tam 215 kateder genderových studií. Napíše-li student špatný genderový tvar (třeba jen „občané“ namísto „občan/ky“), může mu to snížit hodnocení práce až o deset procent. A funguje systém ženských kvót. To vše bylo konsenzuálně považováno za pokrok a boj za dobro. Ale po 1. lednu to vypadá jinak, když právě lidé z této líhně silvestrovské útoky na ženy relativizují. Tady se konsenzus dobra jasně rozpadá.

Například feministka Anne Wizoreková a žurnalistka Anna-Mareike Krauseová tvrdí, že kritika silvestrovského násilí muslimů je účelová a rasistická, neboť při pivním Oktoberfestu v Mnichově se registruje deset znásilnění ročně (neoficiálně prý až 200 sexuálních deliktů). Jenže list FAZ si dal práci a zjistil, že v roce 2009 bylo na Oktoberfestu registrováno šest znásilnění, v roce 2014 dva případy a loni jeden pokus. A to na akci, kterou navštívilo šest milionů lidí. Takže to, co tvrdí ctěné dámy, už není boj za dobro, ale projev arogance, která se odmítá zabývat něčím tak přízemním, jako jsou fakta.

Vrchol arogance dobra nabídl na Twitteru levicový intelektuál Jakob Augstein: „Pár osahávajících cizinců a už u nás opadává nátěr civilizace.“ Pane jo. Levice přece vždy odmítala bagatelizovat násilí vůči ženám (zejména argument, že za sexuální útoky vůči nim si mohou samy). A teď je ústy Augsteina bagatelizuje. Ale i tady se už pokrokový konsenzus dobra rozpadl a Augstein to pěkně schytal.

Jak se stát z kritika rasistou

Německý konsenzus se samozřejmě nerozpadne úplně, už proto, že v Berlíně vládne velká koalice. Ale rehabilitace se zřejmě dočká kritika.

Říjnové vydání jazykové příručky pro média zaštítěné spolkovou vládou tvrdí: „Kritik azylu je v původním smyslu kritik azylového zákonodárství... Ve skutečnosti je to často eufemismus pro ty, kteří se krajně pravicově či rasisticky vyjadřují proti uprchlíkům.“ I proto zpravodajská agentura DPA (německá „četka“) už od července 2015 pojmy kritik či odpůrce azylu nepoužívá.

Ještě 30. prosince moderátor Claus Kleber v televizi ZDF řekl: „Ochota pomáhat, empatie i vítání vytěsňuje to, co se na ulici snaží prosadit xenofobové, nacionalisté a pochybovači.“ To už nevydržel novinář Jan Fleischhauer: Je „pochybovač“ superlativem xenofoba? Vždy to přece bylo neutrální označení, takové, které novináře spíše zdobilo, než dehonestovalo.

To je jádro věci. Politické i mediální establishmenty měly plné huby evropských hodnot, ale snažily se vytěsnit kritiky a pochybovače. Přitom evropské hodnoty se od svých počátků před třemi tisíci lety na Krétě opíraly o soutěž myšlenek, kritiku, zpochybňování zjevených pravd i o testování hypotéz. Neopíraly se o slogan „to nemá alternativu“, který si oblíbila Angela Merkelová. Ale snad s evropskými hodnotami ještě není tak zle.

LN, 12.1.2016