Záříjové volby znamenitě zamíchaly německým politickým gulášem a paní kancléřka Merkelová, až doposud tak sebejistá, najednou neví kudy kam. Sama vládnout nemůže, a po tom volebním debaklu už teprve ne; bude muset vytvořit nějakou vládní koalici, jenže s kým? Sociální demokraté se z té ohlávky vyvlékli pochopivše, že ze spojenectví s partají CDU pod patronací zmíněné dámy jim velké štěstí nekyne; jediným řešením pak zůstává sešití koalice, jíž se předběžně dostalo jména jamajská dle tří barev vlajky té ostrovní říše: černé, zelené a žluté. 

To ovšem je pokus, jemuž bych jakožto politolog-amatér nepřisuzoval mnoho zdaru. Vyhlídka na čtyři roky ve finančně dobře vypolštářovaném vládním křesílku je jistě lákavá, pročež bych zmíněné sešití nevylučoval; jak a kam ale může táhnout státní káru spřežení tak nesourodé, se vymyká představivosti mé. Strana FDP (žlutá barva jamajské vlajky) požívající u pokrokových duchů pověsti partaje kapitálu a velkoburžoazie, v jednom zápřahu s koníkem levičáctví, jen chatrně přistrojeného zelenou dečkou… nejde to dohromady a lze předpovědět, že ani nepůjde. Je ostatně nejisté, dá-li se žlutý koník tak ochotně zapřáhnout do jamajské káry, jak si sešívači koalic představují; FDP, potácející se tradičně kolem pěti procent, se náhle vyhoupla k 10,7 % pouze díky tomu, že představovala jakous takous opozici ke kurzu paní kancléřky; zapřažením by pozbyla náhle získané voličské obliby s hrozbou opětného pádu k pětiprocentní laťce i pod ni. Což její vůdcové bezpochyby velice dobře vědí.

Ponechme však paní kancléřku jejím starostem a pozastavme se nad úkazem týkajícím se ne pouze Německa, nýbrž celé civilizační oblasti zvané Západ. Je to totiž divné. Pozice vůdčí síly světa nedosáhla milostí nebes, nýbrž schopností svobodného občana pohledět do budoucna, promýšlet své záměry i jejich důsledky na dlouhé úseky času dopředu. Teď jako by se ta schopnost někam vytratila. Politikové našeho času – a nejen němečtí – myslí, pokud vůbec nějak, výhradně v rozmezí tohoto přítomného dne, tohoto volebního období, k vyřešení nebo také nevyřešení tohoto konkrétního problému. A najdou-li se tací, jimž budoucnost přece není tak úplně lhostejná, zajímá je jak a v čem budou žít jejich děti a děti jejich dětí, je jim spíláno do populistů, pravicových extremistů, neofašistů a kdo ví do čeho ještě. Pokusme se rozluštit záhadu, jak mohlo dojít k této revoluci naruby.

Pamatuji doby, jejichž heslem byl pokrok. Vždy jen vpřed ku štěstí a jasu; že by se světa běh vydal i jinudy, mohl si myslet leda beznadějný zpátečník a tmář. Zítřek prostě nemohl nebýt šťastnější dneška, v tom si byli zajedno všichni od komunistů po nejskalnější pravici; rozdíl byl pouze v metodě, jak oněch zářných zítřků dosíci, zda proletářskou revolucí nebo pozvolným vývojem. Dnes… obrázky luzné budoucnosti nemalují voličstvu už ani otrlí, všemi loužemi politické špíny protažení tlučhubové dobře vědouce, že by s nimi byli leda k trpkému pousmání. 

Ale i bez tlučhubů: kdepak nějaké zářné zítřky. Byli bychom rádi, kdyby nynější problémy a hlavolamy aspoň dál nenarůstaly, ale v tom nám budoucnost asi sotva vyhoví. Je více džinů puštěných z lahviček, do nichž zpátky je nacpati bude nesnadno až i nemožno, v první řadě džin lavinovitého uprchlictví. Odšpuntování lahvičky sice mocně napomáhali naši intelektuální dobrodějové - o rozmilé paní kancléřce nemluvě -, to však je pouze druhotná příčina. Tou primární je obrovský tlak, jemuž nemůže odolat žádný špunt, žádná lahvička: stále rostoucí a stupňující se přemnožování obyvatelstva právě nejchudších, nejzaostalejších, nejrozvrácenějších zemí planety. Většina jich potřebuje k zdvojnásobení počtu duší třicet let a obzvlášť přičinlivé to stihnou za dvacet; i netřeba velkého matematického umu k výpočtu, kdy zbudou na matičce Zemi pouze místa k stání. 

Ale i to je příliš optimistický odhad. Dřív než to může tak daleko dojít, vybrakuje pilně se množící lidstvo všechny životní zdroje nerostným bohatstvím počínaje, ornou půdou pokračuje a pitnou vodou ani nekonče. Vinit z toho maléru průmyslové země Západu a vyjímat ze zodpovědnosti národy tzv. třetího světa, jak je současným obyčejem, je víc než jen hloupé; je to bezplatná jízdenka do pekel především pro lid oněch tolik opečovávaných zemí, zvaných ohleduplně rozvojovými.

I když… ani Západ na tom není úplně bez viny, byť i z přemíry dobré vůle. Nevzal v úvahu, že model snižování až zastavení populačního růstu, uplatnivší se v jeho zemích koncem devatenáctého a první polovinou dvacátého století, nelze bezmyšlenkovitě přenášet do prostředí, kde jsou domovem zcela jiné životní návyky a postoje. Jelikož jsou produktem vývoje mnoha tisíců let, lze míti za to, že se nezmění do pozejtří; a vůbec už nelze přirozený vývoj nahradit umělým, v čísi spasitelské hlavičce čerstvě vylíhlým. 

Což platí do puntíku i pro všechnu vůli a ochotu pomáhat tam, kde se dějiny vydaly cestou našim dobrým předsevzetím bohužel odporující, nicméně přirozenou. Pro srovnání několik statistických čísel: většině tzv. rozvojových zemí by zajistila každodenní obživu pomoc ve výši 1 US$ na osobu.Při průměrné plodnosti 4,5 dětí na jednu africkou ženu by dárcovské země musely každých 25 let zmíněnou částku zdvojnásobit; africký kontinent však skýtá prostor k jakkoli skrovničkému živobytí maximálně 500 milionům obyvatel. Přitom už dnes je 100 milionů mladých Afričanů bez zaměstnání a 600 milionů bez jakékoli šance zaměstnání najít. 

Aby tomu Evropa odpomohla, musela by jen za dnešního stavu přijmout 700 milionů utečenců, což je, přiznejme si, drobátko nereálné, zvlášť když se, jak lze očekávat, budou dál a dál usilovně množit.Nic naplat, nezbývá než vzít na vědomí, že Afričané stačili svůj vlastní kontinent nenávratně zničit a ani nejštědřejší rozvojová pomoc na tom nic nezmění. Opět pro srovnání: na africké poměry jakž takž stabilní Etiopie (postaru Habeš) už nyní skýtá svým obyvatelům v přepočtu na hlavu menší zemědělskou plochu než Německo, přitom za mnohem kritičtějších klimatických a půdních podmínek. Inu, 24 milionů obyvatel v roce 1960, 104 milionů dnes a kdovíkam se chystá vyletět demografická křivka v dalším půlstoletí… Jak a čím může všechno skončit, je lépe si ani nepředstavovat.

Řečeno bez servítků: kdyby býval byl třetí svět ponechán zdravotní péči svých přírodních léčitelů a jejich tradiční mediciny (kterážto, to rýpnutí si neodpustím, jest dle názoru mnohých nadřazena opovržené medicině školní), umíraly by dodnes čtyři z pěti narozených dětí, k přelidnění a s ním související devastaci širokých pásem Země by nedocházelo. Jenže, jenže. Tak dlouho Západ vnášel do Afriky a jiných beznadějných koutů světa moderní medicinu, tak dlouho zaváděl plodnější, odolnější druhy polních plodin, vysílal do chudých končin světa celé pluky lékařů a jiných odborníků, ti všichni obětavě léčili, životy zachraňovali, kojeneckou úmrtnost potlačovali, až ji úspěšně potlačili. To se pochopitelně stalo předmětem obdivu a úcty, ba byli někteří nejzasloužilejší zachránci prohlášeni za svaté. A my teď stojíme před vskutku ohyzdnou otázkou. Dobrá vůle vedla k dnes už nepřehlédnutelné katastrofě: měl si Západ zachraňování životů nechat? Měla se matka Tereza raději věnovat štrykování oltářních deček? Šeredné pomyšlení, věru že si sám připadám zvrhle, když toto píši. Ale co jinak?

Přímého vlivu na méně rozvinuté kouty světa se Západ před málem už třičtvrtě stoletím vzdal. Nepřímý vliv včetně všech pomocí a výpomocí je málo platný, ne-li kontraproduktivní. Populační přetlak v zemích, kde je bezuzdné množení pravidlem, ba dokladem mužné potence (vzpomínám si na útrpné pohledy, jež jsem sklízel prozradiv na sebe, že jsem stačil přivést na svět pouhé dva potomky), si našel ventil v uprchlických proudech; a buďme ještě rádi, že migrace prostřednictvím převaděčských gangů je věc nákladná, již si nemůže dovolit jen tak ledakdo. A kdyby aspoň zmíněný ventil přetlaku byť i v malé míře odpomohl, ale opak je skutečností. Kdybychom přijali desetinásobek populačního přebytku jím postižených zemí, fenomenální množivost jejich lidu ten deficit v krátké době opět vyrovná, ba mnohonásobně převýší.

Aneb sečteno a podtrženo: dosaženo jest pouze toho, že si spanilomyslná dušička pomedí, nad vlastní humanitou se hrdostí nadme. Jelikož spanilomysné dušičky tvoří v západní společnosti menšinu velkoryse počítáno deseti- i méněprocentní, jelikož uprchlické proudy obsahují leccos s naším životním stylem a vyznávanými hodnotami nejen neladícího, nýbrž v případě migrantů muslimského vyznání pohrdajícího, nabízí se jen jedno řešení: přiutáhnout ventil. Tak, aby propustil pouze ty, kdož jsou ochotni a schopni se západnímu životnímu stylu přízpůsobit, být svému novému domovu něco platní. Sám jsa někdejší uprchlík dobře vím, že je to požadavek tím obtížněji splnitelný, z čím odlišnějšího kulturního prostředí uchazeč přichází. I zanechme iluzí. Jsou rostlinky, jimž se daří jen v půdě vzniku. Přesazeny jinam v lepším případě usychají, v horším, ale nikterak vzácném přebují v ničivou plevel.

Jak patrno z výsledku záříjových voleb, je si toho vědoma stále rostoucí část německé veřejnosti. Politikové neschopní či spíš obávající se pohledu do budoucna se utěšují, že jde o přechodnou bouři na rybníku veřejného mínění, již utiší šikovně sešitou koalicí, jamajskou nebo jinou, s paní Angelou nebo bez ní. A snad se jim to i povede, neboť vidině čtyř let při poslaneckém, ne-li ministerském platu málokdo odolá, leda by byl asketou, jemuž světské statky nic neříkají. Nejnaléhavější problém dneška a tím spíš zítřka však vyřešen nebude, nýbrž bude dál a dál kypět a narůstat, až… až… sám satanáš má vědět, jaké až. Je ještě nějaká úniková cesta z toho pytle pokrytectví a krátkozrakosti, co jej na nás ušili naši superkorektní krasoduchové?

Nu, mohla by být. Jak zmíněno výše, tvoří spanilomyslní nabadatelé v západní společnosti menšinu sice hlasitou, ale sotva desítiprocentní. Odpočítáme-li dalších deset procent opatrníků, bojících se vyslovit veřejně svůj názor, a dvacet procent těch, jejichž duševní vzněty nevybočují z mezí piva a fotbalu, zbývá šedesát procent lidí pohledu do budoucnosti v té či oné míře schopných, své zodpovědnosti za osud příštích generací si vědomých. Demokracie zatím zrušena nebyla, i jde teď o to, jak tuto přinejmenším nadpoloviční většinu přimět k obhájení svého zájmu proti oněm věčným majetníkům pravdy, třebaže se v dějinách ještě nestalo, aby s ní nepadli na nosy.

Návod je po ruce a není složitý. Nenechat se utlouct bezobsažnými frázemi. Povědět zpříma – nech povšechných řečí, dobráku, a definuj: co míníš populismem, co pravicovým extremismem, co xeno-, islamo- či jakou ještě fobií, co spravedlností, co rovnou příležitostí pro všechny, atd. atd. Výsledek lze předpovědět: učiníme-li tak, vznešenec se buď odmítne dál bavit, nebo uraženě odkráčí, na rtech zase nějakou duchaprázdnou frázi. 

Ostatně je to už pomalu jedno. Jak naznačily nedávné volby v Německu a v Rakousích, občanský, korektnostními hesly neprofiltrovaný názor získává na váze a jak tak všechno vypadá, je to teprve začátek. Než uplynou další čtyři roky a možná i dřív, budou karty vyloženy znovu, a neřekl bych, že vše přebíjející eso bude držet v ruce paní Merkel. Spíš bych čekal, že rozprostře pláštík po výhodněji vanoucím větru, jelikož dámou pevných zásad nikdy nebyla. Ale o tom někdy jindy.

Hannover, 22. října 2017