Minulou sobotu (1/3) jsem na svém blogu publikoval své ukrajinské, reálpolitické zamyšlení. Tak trochu cynicky jsem napsal, že Putin tahá za delší konec a udělá to, co uzná za vhodné. Bez ohledu na cokoli a kohokoliv.

To se v zásadě děje – a já musím přiznat: jsou situace, kdy bych se raději mýlil. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se v diskusi objevilo: "Stejskale, kecáš. Putin bude na Krymu i jinde dodržovat mezinárodní právo a elementární zásady slušnosti mezi státy. Nebude lhát. Nebude z nás dělat blbce."

Opak je pravdou. Kremelský šéf nás houpe nejen po obvodu spodní půlkružnice (180°), ale opisujeme celý její obvod (360°) - a začíná se nám z toho točit hlava.

Ať SSSR nebo Ruská federace, ať Brežněv nebo Putin, cítíme ve stínu té bezbřehé arogance a ďábelsky rafinovaně zdůvodněné agrese stejnou bezmoc.

V srpnu 1968 mi bylo dvanáct let. Začínal jsem myslet "tak nějak politicky" (jak se praví v Černých baronech) a dobře si pamatuji, jaký otřes v mé dětské duši okupace zanechala. Samotné obsazení republiky ale nebylo to nejhorší: totální a do konce života trvající deziluze nastala v okamžiku, kdy se z okupace stala bratrská internacionální pomoc. Tam jsem se jako teenager se vším, co představoval pražský i moskevský režim, vnitřně definitivně rozešel. Ta bezmoc a to zklamání je nepopsatelné.

Později jsem si uvědomil, že všechno, co souvisí s rudou totalitou bylo a je založeno na lži. Slova v rudém (když se bráníme slovu komunistickém) režimu měla jiný než přirozený obsah. Slibovalo se jedno (viz Gottwald před únorem 48) a dělalo druhé – to, co zgruntu popřelo ono slibované (viz Gottwald po únoru 48).

Nastupoval jsem po okupaci 1968 do sedmé třídy. Víc než co jiného mě zajímalo, zda se budeme i nadále učit rusky. Můj chlapecký mozek nebyl s to pochopit jediný důvod, proč by i nadále měl být součástí osnov jazyk okupanta. Bylo toto mé uvažování jistě idealistické, leč zdravým rozumem snad pochopitelné.

Zde odbočka. Patřil jsem do rodiny, kde byla stará ruská literatura (Tolstoj, Turgeněv, Dostojevskij …) ve velké oblibě; byl jsem těmito velikány díky otci, který jich měl plnou knihovnu, doslova odkojen. Nešlo tedy z mé strany o žádný obecný antiruský šovinismus. Leč pozitivní vztah k Rusku, formovaný jeho literárními a také hudebními génii, končil v naší rodině krvavým bolševickým převratem 1917 (celá desetiletí maskovaným zkratkou VŘSR).

Skončily prázdniny a začal školní rok 1968/1969. Během první hodiny jsem se přihlásil a zeptal třídního učitele, jestli se budeme učit rusky. Podvědomě jsem doufal v zápornou odpověď. Marně. Učitel pravil, že nepřišly žádné pokyny ohledně ruského jazyka, takže v jeho výuce budeme pokračovat. Seděl jsem v lavici jako opařený. Takové ponížení, taková bezmoc!

Nikdy jsem nebyl otevřený rebel; ve školních škamnách jen několikrát za život. Nejprve v šesté třídě, když jsme se v zeměpise učili, že hlavním městem Izraele je Tel Aviv. Přihlásil jsem se a protestoval (pravda, trochu netakticky): "Ale nám tatínek doma říkal, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém."

Chvíle zarebelovat si přišla i po okupaci. Když byla v jedné z hodin ruštiny čtena věta "Sovětskij sojuz – samaja balšaja strana v mire" (Sovětský svaz – největší země na světě), vyrušil jsem povzdechem: "No jo, zase se vytahujou."

"Cos to říkal, Stejskale?", zachytila můj odpor učitelka.

"Že se zase vytahujou."

"Tak vypadni za dveře."

Zbytek hodiny jsem trávil, pokud si pamatuju, tak poprvé, na hanbě na chodbě. S pocitem ponížení a velké nespravedlnosti. (Skoro se mi chce říci: pořád se psal rok 68, pořád vládli Svoboda Dubček a do husákovské "normalizace" bylo ještě hodně daleko.)

Nepíšu to všechno kvůli ničemu jinému než kvůli tehdejšímu pocitu bezmoci.

Něco podobného museli zažívat českoslovenští vojáci po mnichovské zradě 1938 a zakrátko nanovo 15. března 1939. Znovu v osmašedesátém. Jenom důstojník nepostrádající vojenskou čest si dokáže představit ten děsivý pocit marnosti a zoufalství, když stojí za branou kasáren a sleduje, jak se za nimi naparují vojska agresora. Bez možnosti cokoli podniknout, ať už jsou důvody jakékoli.

Každý z nás, členů mužského pokolení, a nemusíme být ani důstojníky v záloze, musel pocítit stejnou bezmoc a musel se vcítit do bezmoci ukrajinských vojáků, kteří stáli (a snad ještě stojí) na Krymu za branami svých základem a zvenku je blokují vojáci agresora, který je natolik zbabělý a podlý, že se ani neoznačí insigniemi a jehož nejvyšší velitel (prezident Putin) celému světu říká: "To nejsou ruští vojáci, to je místní domobrana."

Ten pocit ukrajinské bezmoci za situace, kdy se po stále jejich teritoriu rozmisťují okupanti a vojáci suverénního státu nemohou ani vyjet z kasáren (natož aby svůj stát bránili), aniž by se vystavili útoku ruské armády, která vlastně ruskou armádou oficiálně není – to je snad na krymské krizi to vůbec nejhorší. Tímto jednáním Putin & spol. ztratili poslední zbytky, opravdu jen zbytky mé důvěry a naděje, že snad by postsovětské Rusko mohlo být lepší než SSSR a že by mohlo být bráno jako (s milionem výhrad) rovnocenný partner svobodného světa.

Vím, že na tom pranic nezáleží, ale přece jenom. Po osmašedesátém trvalo desetiletí, než jsem začal, po pádu železné opony, Rusku alespoň minimálně důvěřovat. Moc se mi to nedařilo, ale když už se zdálo, že snad alespoň malý kousek důvěry vyrašil (třeba olympiáda v Soči se Putinovi povedla), po ukrajinské revoluci 2014 je vše ztraceno. Tenkrát mi ale bylo dvanáct a měl jsem celý život před sebou. Teď už mi zbývá jen podstatně kratší úsek – a jsem si jist, že je to příliš málo času na to, abych začal Rusku věřit znovu, alespoň co by se za nehet vešlo. Musím ten rozlehlý stát a jeho režim jako realista respektovat, důvěra však je jednou provždy ztracena.

To, co se dělo, děje a bude dít v Kyjevě, potažmo na celé Ukrajině, na to nemůže mít sebemenší vliv. To co udělalo Putino Rusko na Krymu je stejně "legitimní", jako kdyby Maďarsko zneužilo rozpadu československé federace 1992/1993 a s poukazem na maďarskou menšinu a s jejím přispěním obsadilo jižní Slovensko. Jak by se asi cítili vojáci ve slovenských posádkách, kdyby museli zpoza vrat svých základen sledovat neoznačené maďarské vojáky a byli odsouzeni k nečinnosti? Aby vzápětí po prohlášení sněmu slovenských Maďarů zjistili, že jsou okupanty ve vlastní zemi!

Ne, takovéto ponížení Ukrajiny, ať už máme na její protijanukovičovskou revoluci jakýkýkoli názor, nelze Putinovi, Rusům v Moskvě i na Krymu nikdy zapomenout.

P. S. Když jsem si dnes (8/3) ráno otevřel web Hlasu Ruska, obešly mě mrákoty. Ruská organizace Rosatom se obrátila na mezinárodní agenturu MAAE s prosbou o prověření toho, jak jsou zajištěny ukrajinské jaderné elektrárny z hlediska bezpečnosti.

V závěru článku se praví:

Dnes zjevně nestačí "člověk se zbraní" a objektiv videokamery, aby byla zajištěna ochrana strategických objektů zabezpečení života Ukrajiny i jakékoli jiné země v období krize. Mezinárodní praxe ukazuje, že v případě vyhrocení situace kolem JE musí její ochranu převzít zvlášť za tímto účelem vycvičené útvary, jejichž bojeschopnost i samotná existence je v současné době na Ukrajině značně pochybná.

Tu máš, čerte kropáč. Teď už stačí říci ono "B". My, Rusové, zajistíme svými útvary bezpečnost ukrajinských JE … a dál pokračovat netřeba.

Nerad opakuji otřepaná kliše, ale nedá mi to: Je to hnus, Velebnosti. Hnus.

Stejskal.estranky.cz