Budiž prostopášným Řekům přiznána aspoň ta zásluha, že od té chvíle, co vyšly najevo jejich rozpočtové švindle, jaksi pominuly řeči o dalším a ještě dalším rozšiřování Evropské unie. Snad by měl být řeckému panu ministru financí vztýčen bronzový pomník na samotné Akropoli, protože to nebylo jen tak, vytrhnout unijní hodnostáře ze shovívavé dřímoty. Ustanovili kdysi v ušlechtilém hnutí mysli extra komisaře pro evropské rozšiřování; no, a když jednou máme komisaře, pak se ovšemže nemůžeme obejít bez přemnoha tajemníků, náměstků, radů a jiných ouřadů, poskoků a vrátných, a když už je všechny máme, musí se taky něčím zabývat, že ano, i rozšiřuje se a rozšiřuje, až by snad matička Unie pokryla veškerý povrch zemský a jala se šířit do prostorů vesmírných. Toho všeho nás svou rozmařilostí – až na další – uchránili Řekové, věčná jim za to budiž sláva.

Bylo ovšem i před propuknutím zmíněného skandálu nemálo rozšířené mínění, že Řecko do EU nepatří. To proto, pošuškávalo se v redakcích a parlamentních klubech, že kolébka demokracie neprošla celým tím řetězem vývojových etap, jenž teprve udělal Evropu Evropou: přes rytířský středověk, renezanci, reformaci, osvícenství, průmyslovou revoluci a tak dále až k dnešnímu jakkoli nedokonalému stavu. Místo toho že si úpělo pod tureckým jařmem, o němž je možno říci ledacos, jen ne že by pod ním docházelo k nějakému třeskutému vývoji, ať vpřed nebo vzad. A že se tudíž vyjímá a ještě dlouho vyjímat bude v evropské rodině národů jako dítko rušivé, neduživé, ostatním jen k zlosti a k výdajům. Nahlas ale žádný z politiků to mínění nevyslovil, aby nepřišel o renomé. Až teď. Až nyní přestává být kacířstvím zjištění, že některá národní společenství tohoto strakatého kontinentu bez větších potíží splňují nároky na ně kladené, jiné to stihnou s odřenýma ušima, ještě jiné propadnou v hodině zkoušky úplně a beznadějně. Co chybí, je odpověď na otázku, proč tomu tak je a snad i musí být. Pokusme se ji najít.

Proto, pravím, že ti, kdož rozhodují o členství v evropských strukturách, si svůj úkol náramně zjednodušili, omezivše se na pouhý zeměpis. Rozprostírá se zemědíl zvaný Evropa od Uralu po Atlantik a od Severního mysu k jižnímu cípu Sicilie, ergo, Evropanem je ten, kdo se vejde do takto vymezených hranic. Případně a s přivřením očka ještě kousek za ně, aby se sláva Evropy nebes dotýkala, a rozšiřovacího komisariátu s ní. To je… no, nepovím že pitomost. Ale povrchnost jistě. Mnohem důležitější než geografie je pro fungování společné domácnosti ohled na rozdíly kulturní, jak se mezi evropskými národy vytvářely po staletí a snad po tisíciletí. Také je lze od sebe oddělit hranicemi, třebaže ne vždy a všude zcela zřetelnými.

Nejpatrnější z evropských rozmezí je ono, po jehož východní straně se rozkládá oblast, řekněme, azbucká. Vskutku, dva písemné systémy vyjadřují lépe než co jiného různost nátur a tradic: zde z latinských kořenů vyrostlý životní a myšlenkový styl západní, onde dědictví a vliv byzantský, po zániku konstantinopolského císařství především ruský. Ale i to je povrchnost, prohánívali se po rozlohách mezi Volhou a Bugem i všelijací Sarmati a Skýtové, Polovci a Pečeněhové, Chazaři i čertvíjaká ještě čeládka, již jest věru obtížno zvát evropskou; a všichni spoluvytvářeli to, čemu se dnes zjednodušeně říká Východ. Proto ten nápadný rozdíl mezi charakterem dejme tomu britským či skandinávským a rusko-srbsko-řeckým; proto Finové či Estonci navzdory staletému ruskému chomoutu Evropany být nepřestali, jiné do evropského kabátu nenavlečeš, kdybys je potěhem mlátil. Navíc byla jižní část azbuckého prostoru po staletí formována vlivem turecko-islámským, což vše ji činí značně pochybným kandidátem evropského členství. Ne, jděte mi do háje se všemi Srbsky, Makedoniemi, Albániemi a podobným zbožím, už Řecka je v EU víc než dost a bylo by pošetilé se domnívat, že ostatní téže sorty si v ní budou počínat jinak či zodpovědněji.

Druhá, mnohem méně zřetelná hranice se táhne Evropou směrem západo-východním. Dá se spíš vycítit než přesně vymezit. Jsem člověk s exilovou zkušeností a vím dost dobře, kam patřím: tam, kde bych mohl trvale bydlet. Osud mě upustil v Německu, ale stejně dobře bych mohl být doma někde na britských ostrovech, v Nizozemí nebo se Skandinávii. V Itálii, ve Španělsku, v Portugalsku… jsou to zajímavé, místy krásné země, lidé milí, srdeční, přátelští, o to nic. Rád si tam zajedu na pár týdnů dovolené. Ale… žít tam? Natrvalo? Přizpůsobit se tamějšímu životnímu rytmu a obyčejům? Při vší sympatii, moc bych se musel nutit a asi bych se nepřinutil. Zároveň, všimněme si, jsou to tytéž země, které za současné situace stojí hned po Řecku v pořadí evropských kandidátů na státní bankrot. To není náhodou, a dokonce ani následkem odlišného vývoje posledních staletí jako v azbuckém případě; je to dáno rozdíly povah, vyplynuvšími z rozdílných životních podmínek už kdesi od dob kamenných. Záalpské klima s jeho drsnými zimami naučilo naše prapředky prozíravosti; museli dobře rozvážit každý svůj počin, malé poshovění, chvilkové hození starostí za hlavu mohlo znamenat zánik. Národy sídlící jižně od Alp si spíš mohly dovolit trochu blažené bezmyšlenkovitosti, oné veselé, s ničím si moc hlavu nelámající jižanské letory, kterou my, těžkomyslní Seveřané, tamním lidem závidíme, jsme-li mezi nimi na dovolené. Kdybychom s nimi měli trvale žít, závidění by nás pravděpodobně přešlo. A co je pravidlem osobního styku, funguje i na úrovni národů a států; vždy budou do evropské škatulky jinak zapadat lidé zpřed a jinak zpoza Alp, vždy budeme je rozčilovat naší důkladností a oni nás svou bujarou lehkomyslností. Ne že bychom se pod společnou peřinou naprosto nemohli srovnat; ale nějaké lokty strkání a koleny šťouchání pod ní vždy bude.

Třetí hranice je poměrně nedávného data a doufejme v Bohu, že ji čas zarovná stejně jako nechal zarůst pásma smrti na pomezí sovětského mocenského bloku. Zatím ale je hranice tady, trvanlivější, než se před dvaceti lety čekalo. Podnes se myšlení a způsoby někdejšího socialistického poddaného čímsi liší od oněch, jež jsou pravidlem západně od dávno stržených ostnatých drátů, někdy k lepšímu, ale většinou spíš k vzteku a ostudě. Na rozdíl od povahových rysů s původem v šerém dávnověku s tím můžeme něco dělat: kontrolovat se při každém jednání, odpovídá-li normám vnějšího světa, nebo zda je příznakem choroby, již do lidských charakterů zasel komunismus. A dávat si náramný pozor na spojení, vedoucí přes hranice Azbukistánu. Bohdá si je jednou budeme moci bez úrazu dovolit. Zatím ale je to laškování s východním medvědem, tím hladovějším, čím vypelichanějším.

Snad mělo být evropské společenství od samého začátku organizováno jinak, ne podle zeměpisu, nýbrž s ohledem na slučitelnost letor a charakterů. A když už, máme přece ty komisaře, musí být rozšiřováno, nikdy za hranice toho, co je ještě kompatibilní se západním životním stylem. Všechny plány na připojení Turecka, Maroka a jiných takových světa krajů jsou plodem velmocenské mánie, jejíž čas minul s devatenáctým stoletím. Kdyby se přese všechno měly naplnit, snadno se může stát, že výsledkem bude konec evropské civilizace. A ne-li hned konec, tedy rozvařený guláš, který nebude chutnat ani domácím, ani připojencům.

Dokáže-li se evropské společenství uchránit této nepředloženosti, nemyslím si, že by mohlo zaniknout. Leda trochu zhubnout, což by mu ale nikterak neuškodilo. Bylo by notně šílené znovu od sebe oddělovat hranicemi, odvěkými vzteky, národními zájmy a jinou veteší lidi, nelišící se ničím víc než jazykem a trochou lokální rázovitosti. Je-li však kulturně-civilizační souznění nejvhodnější, nejpřirozenější základ, na němž lze stavět vyšší politický celek, onu širší vlast, jak se říkávalo za císaře pána, pak by bylo nejlepší nechat Evropu Evropou a dát vzniknout... dejme tomu Společenství západních národů. Jeho podmínkám by vyhovovala Austrálie nebo Island, ne však Turecko, Ukrajina, či co tak ještě straší v hlavách rozšiřovatelů. Ostatně ani Řecko, jak tak zrovna koukám. Neboť… pohleďme, co v slávě počatých politických spolků, slovutné OSN nevyjímaje, se už přehnalo jevištěm dějin a po přechodném vypínání chlubné hrudi skončilo v nemohoucnosti. To proto, že byly založeny na principu „každý pes jiná ves“. Společenství psíků z jedné, všem společné a společnému charakteru odpovídající vísky jménem Západ by se mohlo dočkat trvalejšího úspěchu, příznivěji ovlivnit běh tohoto jankovitého světa. Doufám velmi, že až kobylku dějin omrzí poskakování od jednoho předem ztraceného pokusu k druhému, dožijí se naši vnukové něčeho takového. Pakli ovšem ještě bude tou dobou existovat cosi, čemu se dá říkat Západ. Pozor, jedeme s kopečka, přibrzděme!

Hannover, 17. srpna 2010