Dificile est satiram non scribere (Decimus Iunius Iuvenalis)

Obtížno jest nepsati satiru, znamená věta v záhlaví tohoto článku, kdyby náhodou někdo neuměl latinsky. Donesl se totiž sluchu mého návrh, dle nějž budou muset všechny automobily, motorky a mopedy v Republice české být viditelně opatřeny nálepkou, potvrzující, že vozidlo splňuje ustanovení o obsahu polétavých částic ve výfukových plynech. Z obvykle dobře informovaných kruhů se k tomu dozvídáme, že témuž režimu mají podléhat i koloběžky, jen co kompetentní orgány dospějí k rozhodnutí, má-li být nálepka umístěna na řidítka, nebo se má připlesknout provozovateli koloběžky na čelo. To víte, odráží se ditko nožičkou, zvíří přitom prachu, a už jsou zhoubné částice v povětří. Jen tak na ně, na haranty! Vše pro záchranu životního prostředí!

Ala vidím, že jsem se už zase nechal svést k tropení šprťouchlat, třebaže, jak praví citát v záhlaví, jest obtížno si je nedělat. Kompetentní orgánové však na svém návrhu nic legračního neshledávají, nýbrž se dušují, že jo a jo, a že v Německu bylo takové opatření zavedeno už dávno a náramně se osvědčuje… Zanechám tedy pošklebků - i když úplně za sebe ručit nemohu – a ozřejmím, jak to v Německu s těmi nálepkami doopravdy chodí. Jakožto obyvatel oné země a motorového vozidla držitel si o tom dovoluji něco vědět. Nuže:

Magistrát mého domovského města Hannoveru vymezil chráněnou zónu (Umweltzone), do níž je vjezd povolen pouze vozidlu nálepkou označenému, jako jeden z prvních už roku 2008. Nařízení, zdůrazňuji, se vztahuje pouze na automobily, o motorkách a mopedech není řeči, ty si v záchvatu horlivosti přidaly až české úřady. To víte, obzvláštní iniciativou takový ouřada obvykle netrpí, když ho to ale popadne, není k udržení. Leda by za tím bylo ještě něco onačejšího, ale o tom můžeme podumat později. Nejdřív k té osvědčenosti: po půl pátém roce praktické zkušenosti lze zkonstatovat, že navzdory výše zmíněnému dušování není omračující. Konkrétněji řečeno, projevilo se veškeré onálepkovávání a chráněných zón vymezování jako hlučné plácnutí do vody s výsledkem spíše negativním, což není můj soukromý úsudek, nýbrž závěr, k němuž došlo nezávisle na sobě několik odborných komisí a nakonec chtě nechtě i sám slavný magistrát. Avšak snadno jest nedomyšlený projekt do světa pustiti, nesnadno ale pro naprostou neužitečnost zrušiti, jelikož už bylo jeho jménem zřízeno mnoho úředních míst a povyházeno mnoho milionů a někdo by se mohl začít ptát, kdo hergot nese za tu volovinu zodpovědnost. Trvá tudíž i nadále povinnost mít na čelním skle připlesknutou zelenou nálepku, od kontrol však policie u vědomí naprosté zbytečnosti upustila, takže je to spíš taková šaškárna. Některá německá města ji už také zrušila, jiná, především ta, v jejichž radě sedí konšelé strany Zelených, na ní trvají dle zásady – nejdřív ideologie, až pak rozum, vcelku ale je shody v tom, že:

• Polétavé částečky nejsou k silnici přilepeny ševcovským popem, i přijde vítr a odvane je někam mimo zónu. Náhradou za ně přiletí z týchž míst jiné, takže výsledný efekt je nulový.
• Nulové nikterak není objíždění zakázaných zón, k němuž je odsouzen majitel staršího vehiklu, zejména vybaveného dieselovým motorem. Hannoverská zóna kupříkladu byla vymezena značně velkoryse, zabírá krom městského středu široký pás okolních čtvrtí; i dá rozum, že obnáší-li vzdálenost od bodu A k bodu B patnáct kilometrů, ale nešťastník nálepky postrádající jich musí nakroutit po předměstích a okreskách třicet, vyprodukuje dvojnásobek zlořečených částic, které nejsouce přilepeny si odletí, kam se jim zachce, posvátných zón nevyjímaje.
• Vlastníkem postaršího, dodatečné úpravy neschopného vehiklu nebývá zpravidla bankovní ředitel či jiný příslušník finanční buržoazie, nýbrž obvykle nějaký důchodce nemající na to, aby hned letěl a koupil si nový vůz, jen co si některá hlava ouřední vymyslí restriktivní opatření. K čemuž by mohli přihlédnout političtí činitelé, mající jinak plné huby sociálních ohledů, ale právě že jen ty huby.

Na druhou stranu existuje i polehčení, byť ne legální: není tajemstvím, že chybějící nálepku lze celkem bez obtíží koupit pod rukou, obvykle od některého pumpaře či zaměstnance autoopravny. Koupě obnáší něco mezi dvaceti až třiceti eury, což není k nezaplacení, jen je nevhodné přijet s podloudně získanou nálepkou k povinné inspekci nebo vůbec lézt orgánům příliš provokativně na oči. Moudré opatření má tak i ten nezamýšlený efekt, že se ze vztahu občan - stát vytrácí pocit spoluúčasti a spoluzodpovědnosti. Občan přijme nařízení, třeba i nepříjemné, došel-li k náhledu, že je rozumné a užitečné; usoudí-li, že jde o pitomý výmysl, přijme je jen z donucení, hledaje cestičky, jak je ošvindlovat. To se v daném případě povedlo v míře přímo excelentní. Přitom je Němec znám co občan svědomitý, úřední výnosy ctící, ať jsou jaké jsou; to už musí být něco, když se rozhodl se na ně vykašlat. Jakých podob může nabýt táž strategie u národa českého, v obcházení vrchnostenských fermanů cvičeného… no, počkejme si.

Leda by… dopovím teď, co jsem nakousl: leda by v pozadí nálepkové akce nebyla ani tak starost o životní prostředí, jako spíš o leckterou bezednou kapsičku, jak už tomu tak bývá v království českém. Objednávka nálepek, pro začátek takových pět, ale co, ať se kšefty hejbou, deset milionů kousků… varovné tabule všude při vjezdu do chráněných zón… a ovšem expertiza, zadaná prestižní agentuře Shylock finances comp. ltd… miliardy jako z takové Mostecké uhelné z toho zrovna nekoukají, ale i milionek duši potěší, když toho nechce být víc. Honi, qui mal y pense, stojí na jednom podvazku, bídák, kdo by si pomyslel něco špatného, lépe je však býti předvídavým bídákem v tuzemské realitě těchto časů, než důvěřivým naivkou, divícím se pak velice, kam se poděly miliony. S tímto poučením přistupme ke druhé z patálií, starší už a zaběhlejší.

Přihodilo se nedávno, že řidič zájezdového autobusu odkudsi zpoza Šumavy zaparkoval svůj stroj, kde neměl, a navrátiv se k němu shledal, že je zablokován tzv. botičkou. Nejsa ze své domoviny botičkování zvyklý, nešel shánět policajta, který by mu autobus odblokoval, nýbrž rozkativ se přeukrutně botičku rozmlátil a ujížděl směrem k hranici, než ho dostihla policejní jednotka a zadržela ho způsobem, jakým nakládají takoví ti hoši v kuklách s dopadeným teroristou. Kolem čehož pak bylo v zahraničních novinách nějakého psaní, hodnotícího metody české policie ne právě pochvalně.

Co bych k tomu podotkl… já vím, našinec už přijal nasazování botiček jako nutné zlo, třebaže nerad. Zahraniční návštěvník však, naleznuv svůj vůz obotičkovaný, může opravdu zírat jako na zjevení svatého Jána. Nejsem obeznalý v metodách všech policií světa, v západnější Evropě však nevím o zemi, kde by se nesprávné parkování řešilo botičkováním. Jak jinak se řeší… no, víte, mívají auta vpředu a vzadu takovou plechovou tabulku, a na ní všelijaká písmenka a numírka. Odstaví-li kdo auto kde se nemá, přijde policajtkyně (bývají to obvykle uniformované dámy), mrkne na tabulku a čísla i písmenka si poznamená. Načež ještě pro pořádek zastrčí za stěrač cedulku – pane řidiči, byl jste načapán – a odkráčí. A kruť se jak kruť, z pokuty se nevykroutíš, můžeš poštu neotvírat, na upomínky nereagovat, obsílky nepřebírat, telefon nezvedat, na tetičku z Ďábelských ostrovů se vymlouvat, co měla zrovna ten den auto půjčené, můžeš se i ve sklepě zamknout a uhlím zasypat, pokuta tě dostihne, navíc nakynulá o penále z prodlení, třebaže, nutno poznamenat, nečinívá součet všeho stonásobek původní sumy, jako tomu zhusta bývá ve vlastech českých. Vyšlo už totiž, čert to sper, z užívání počítadlo s kuličkami na drátě a kartičky v kartotéce, ale slouží teď k vyhledávání parkovacích i jiných hříšníků počítačové programy; a ty si najdou koho chtějí i v tom sklepě, i na těch Ďábelských ostrovech. Třeba je tomu ve vlastech českých jinak, ale dost bych se divil.

Stejně jako ekologické nálepky jsou umravňující botičky vynález neužitečný, účelu nesloužící, nýbrž kontraproduktivní. Zášumavský řidič přijde k svému vozu, najde za stěračem cedulku, trochu si zanadává, nastaruje a jede pryč v chmurném očekávání, kdy mu v kastlíku přistane povědomá obálka. Řidič český naleznuv svůj vehikl obotičkovaný, dostatečně se vynadáváje letí na policii pro někoho, kdo by tu prokletou botičku odemkl. Když jde všechno dobře, trvá to hodinku, další čas zaberou poučná nabádání a lejster vypisování, načež policajt s klíčkem, ne hned a ne ochotně, vleze do auta a odjede k vykonání osvobozujícího aktu. Součtem všech těch úkonů je zablokování nelegálního parkoviště dvaceti- i vícenásobně delší, než kdyby zhřešilý řidič vytáhl cedulku zpoza stěrače a jel, očekávaje věci příští. I lze si opět položit otázku: jaký smysl má tenhle nesmysl? Nerad bych někomu křivdil, ale není účel té složitosti - nejsmeť v neúplatném Finsku, nýbrž v rathovskými móresy prolezlém Česku - podmazávka? Koukněte, pane šéf, nešlo by to nějak bez kuponu… pan šéf kývne hlavou, vysloví přijatelnější sumu, zasune si ji do kapsy, a oba jsou rádi, i řidič, že z toho maléru vyšel sice se ztrátou, ale jen s poloviční, pán v modrém že zase přišel k pár stovkám. Pakli je někdo schopen to ohavné podezření věrohodně vyvrátit, jsem připraven dostavit se na policejní ředitelství k omluvě, bosky a s rouchem roztrženým, obávám se však, že mi roucho zůstane celé.

Učiňme tedy shrnutí: vyskytne-li se v zemích českých opatření jinde nevídané a zjevně protismyslné, nebo naopak jinde vídané, ale s velkou horlivostí až do těch koloběžek rozvinuté, může být příčinou… dejme tomu ouřední tupohlavost. Opičení po čemsi, co vypadá západně a ekologicky. Nebo jen tak obyčejná zlomyslnost a chuť si zasekýrovat, další eventuality si doplniž každý sám. Právě tak ale a ještě spíš může být příčinou starý, nevyhubitelný démon korupce, zaklínej ho čím chceš, stejně z některé díry zase vyleze. Aby nevylezl… těžká věc. Snad jen prozkoumat každý čerstvě navržený výnos, vyhlášku, nařízení, nečouhá-li z něj háček, dobrý k tomu, aby se na něm zahákl démon korupce. Nebývá k přehlédnutí: domáhá-li se například některý činitel příliš vehementně přijetí podivného návrhu, může být moudřejší nebýt čistým, jemuž je vše čisté. V ostatních případech pak pohlédnout přes hraniční hory, jestli navrhované opatření už někde praktikují. Když ne, proč ne? Jsou ti tam za kopci takové hlavy zabedněné a my takoví geniové výjimeční, že jsme objevili tuhle Ameriku jako první? Nebo je za tím… ale to bych se opakoval, nic, přeji všem řidičům i neřidičům pěkné počasí do druhé poloviny léta.

Hannover, 1. srpna 2012