1.6.2016 | Svátek má Laura






EVROPA: Lügenstán (3)

17.3.2016

Proč se Evropa rozpadá právě teď a co s tím můžeme dělat? Část nemainstreamové levice, tedy její ekonomičtí představitelé, mají na věc zajímavý, u nás málo známý názor. Jejich představitel Janis Varufakis, známý řecký ekonom, akademik, publicista a politik (a playboy), od ledna 2015 řecký poslanec za hnutí SYRIZA a od 27. ledna ministr financí ve vládě Alexise Tsiprase, který se vzdal funkce kvůli neschopnosti domluvit se s Němci, říká toto: „Odpověď lze nalézt na začátku EU. Evropská unie vznikla jako kartel těžkého průmyslu [Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), vznik 1951], který se rozhodl manipulovat ceny a redistribuovat zisky přes byrokraty v Bruselu. Aby mohli zafixovat v Evropě ceny, museli zafixovat také měnový kurz. Jako v případě každého kartelu evropští technokraté považovali panevropskou demokracii za hrozbu. Pomalu a podle jasné metody začali proces depolitizace rozhodování (v jednotlivých státech). Když se národní politici podvolili, dostali hezkou odměnu. Kdo spolupracovat s technokraty nechtěl, byl označen za Neevropana a vyřazen ze slušné společnosti.

Zatímco v jednotlivých evropských zemích se demokracie udržela, neplatilo to o evropských institucích, kde rozhodování probíhalo nedemokraticky. Je to jednoduché, byť si to málokdo uvědomuje. Více zde

To dnes vyhovuje vládci nad eurem, tedy Německu, a nejvíce skupině kolem Merkelové. Byrokratické centrum říše Brusel, fungující jako císařský (či spíše carský) dvůr, ovšem bez císaře, ovládaný lobbisty a hlavně vypasenými byrokraty, dohnal situaci do takových konců, že není schopen ničeho jiného než dalších předpisů plných lží a nesmyslů. Evropa žije z podstaty, její ekonomika zpomaluje a aby byla zaručena „mlčenlivost“ jednotlivých vlád, jsou rozdávány dárečky - dotace. Systém je nastaven tak, že kdo dotace nedostane, zkrachuje.

Výkon vlády nad Unií, po tom, co se USA zmocnili „obamisté“, spadl na Německo. Německo sjednocené a rychle opět okouzlené vlastní představou nadřazeného národa ihned začalo trpět nemocí, kterou má zakódovanou od svého vzniku 1871. Německo je ve skutečnosti mladý stát, a vychází z technokratické a agresivní státní formy Pruska vtištěné do základů Řádem německých rytířů, kteří porazili a germanizovali původní negermánské pruské obyvatelstvo.

Na to, jak tento stát krátce existuje, je neuvěřitelné, že dokázal vyvolat ve jménu němectví dvě šílené ideologie – komunismus a nacismus - a rozpoutat dvě nejničivější světové války v dějinách. Pokaždé byl za cenu nesmírných obětí poražen. Po roce 1945 se zdálo, že ďábel německého nacionalismu a pocitu nadřazenosti byl poražen.

Éra Angely Merkelové začala vlastně už tehdy, když se v prosinci 1990, po znovusjednocení Německa, stala poslankyní Spolkového sněmu. Její éra ukázala, zvláště v posledních několika letech, že měli pravdu jak Mitterrand, tak Thatcherová, že Evropě by bylo lépe, kdyby byla Německa nejméně dvě. Navíc je to zářný příklad toho, že když se někdo dostane do funkce jen proto, že je to ženská, takže genderistky jásají, a také proto, že je politicky potřebné dodat někoho z NDR, může to být následně velký malér.

Také je potřeba konečně označit některé děje správným jménem. Hezky to popsal Ladislav Jakl na Neviditelném psu - Němectví jako hlavní německý problém?:

Představte si, že se ráno probudíte vyspaní dorůžova, slastně se protáhnete ... a uvědomíte si, že jste Němec. A celý den je v háji. Ano, musí to být hrozné. Den co den se probouzet jako příslušník národa, který má na svědomí tolik utrpení v tolika zemích za svými hranicemi. Jako příslušník národa, který nakonec vždy drtivě prohraje, protože si vzal příliš velké sousto. Jako příslušník národa, jehož krajané jsou ve skoro všech historických filmech prezentováni jako padouši, které je třeba zničit. Ani děti ve svých hrách na válku nechtějí být za Němce, ale raději za partyzány.“

Tohle vědí všichni, od Glasgowa a Kréty po Vladivostok, od Gibraltaru po norský Hammerfest. Ale říkat se to už dlouho nesmělo. Až si Němci začali myslet, že to jakoby vyšumělo a že ostatní zapomněli. A teď, když jsou v čele Unie, se podle nich jasně ukázalo, že oni jsou ti nejlepší a vyvolení. A vlastně už nevinní.

Což si však skoro nikdo v Evropě nemyslí. A pomalu to začínají říkat nejen Poláci, Srbové a Řekové - tedy pro vedení EU „nezajímavé národy“-, ale ozývají se stejné hlasy i z Holandska, Francie, Dánska a kupodivu i z Rakouska. Že pohádka o denacifikaci Německa byla jen mediální bublina. A že se Němci zase začínají chovat tak, že to ostatní národy Evropy děsí. Že se Němci asi vůbec nezměnili. A je jedno, zda si říkali věrní vojáci císaře Viléma, Vůdce nebo „merkelisté“. A to dlouhé zapírání a dnešní odmítání má právě dnes zásadní dopad na duševní stav Němců. A to jak těch, co „vítají“, tak jejich odpůrců.

Ukazuje se skutečnost, kterou si myslí mnoho národů, že Němci vyšli z té generální zkoušky na biblický Armageddon příliš dobře. Zlo nebylo potrestáno, jak by mělo být. A biblicky řečeno, ďábel opět vyhrál. Kdo by chtěl autora napadat za přehánění, doporučuji například velmi pozoruhodnou kniha Mary Fulbrookové „Dějiny moderního Německa“ (2009). Ukazuje, jak nacismus a myšlenka „nadřazeného národa“ přešly a zůstaly dále součástí nejen západního Německa. V NDR nacističtí generálové vybudovali komunistickou armádu, nacističtí špioni a tajné služby vytvořili západoněmeckou Bundesnachrichtendienst, diplomacie SRN navázala na „výkvět“ nacistického diplomatického sboru atd. a po roce 1989 vše spořádaně přešlo pod západní vedení. Jak píše Fulbrooková, v březnu 1946 byla základní kritéria denacifikace ve Spolkové republice přehodnocena a na počátku padesátých let skončila veškerá denacifikace. Ústavou byli všichni státní zaměstnanci (nacistického Německa) rehabilitováni a byla jim vrácena práce nebo dostali plnou penzi. (Ostatně, není potřeba se na Němce vytahovat, u nás dopadla „debolševizace“ po roce 1989 stejně. Jenže my nevládneme Evropě, což je jistý rozdíl, že?!)

Západní spojenci pod vlivem oprávněného strachu ze Stalina a jeho Rudé armády denacifikaci krátce po válce rychle odtroubili. A naopak byly nacistické „kádry“ využity na všech úrovních. Může se nám to nelíbit, ale Západ to viděl jako jedinou možnost. Bez vojáků Wehrmachtu (kteří přecházeli na jaře 1945 k západním spojencům plně vyzbrojení, včetně vozidel, jen disciplinovaně skládali nepoškozené zbraně, kam Spojenci určili), bez generálů a admirálů, bez německo-nacistické administrativy, bez vědců a průmyslu by západní spojenci Stalinem plánovanou válku se Západem prohráli. Což nemohlo nemít dopad na celou společnost. Jediní, kteří zaplatili, byli vojáci zajatí Rudou armádou, kteří šli budovat to, co zničili, a nechali tam své kosti. Pro představu: jen na území Čech a Moravy jich zajali sověti více než 900 000. Ostatní se jakoby mávnutím kouzelného proutku stali „vzornými demokraty“. Což je další ze lží, na nichž stojí dnešní EU a potažmo celá Evropa. Ze zakořeněného německého nacionalismu, zamlčovaného pocitu viny a zároveň obvyklého německého oblouznění fanatickými ideami, v kombinaci s nevládními organizacemi (NGO), sdružujícími veškerá duševní šílenství s touhou po neomezené vládě „vybraných“, vzniklo to, s čím se potýkáme.

Základem pokusu ovládnout opět celou Evropu pod vedením Merkelové je jak agresivní německé „sluníčkářství“, tak hlavně to, že stojí na mýtu denacifikace. To souvisí s neexistujícím či minimálním pochopením vlastní viny. Či naopak s jejím pochopením a úzkostlivým tajením.

K pochopení problému „němectví“, který stojí pravděpodobně za činy Merkelové a jejich agresivních obdivovatelů, jak o nich psal L. Jakl nahoře, lze navázat myšlenkami, které uvedl Milan Nakonečný na stránkách Sanquis: Nepříjemné pocity ve větší či menší míře narušují vnitřní duševní rovnováhu člověka. Pocit viny patří k pocitům nejnesnesitelnějším, a lidé se proto snaží zbavit jeho autodestruktivního vlivu. M. Hirsch (1997) nazval pocit viny „ničivě ochromujícím afektem“. Pocit viny je druhem sociální emoce, úzce souvisí s pocity studu ze sebe sama, s lítostí a sebeobviňováním a je reakcí na vědomé morální selhání subjektu nebo skupiny, s níž se subjekt ztotožňuje. Pocit viny je provázen úzkostí, protože je spojen s očekáváním trestu. Tento zážitkový komplex obsahuje dva podstatné prvky: vinu (vědomí provinění „učinil jsem něco špatného“) a stud ze sebe sama („jsem špatný člověk“).

A Německo se snaží tuto skutečnost již od padesátých let zastírat. Ale ona nezmizela. Jak přiznávají ve svých pracích mnozí historici a vědci. Například Němec F. Seibt v knize „Ta stará ošklivá melodie“, E. Hahnová v knize „Dlouhé stíny předsudků“, Claudie Koonz ve „Svědomí nacismu“, Weger Tobias ve „Volksturmkampf ohne ende, Sudetendeutsche organisationen 1945-bis 1955“ a další.

Cituji dále: „Stud znamená stydět se před jinými, vědomí viny znamená stydět se sám za sebe. Tak lze hovořit o jednotě pocitu viny a studu.. Pocit viny je nesnesitelný, a proto existuje obrana proti pocitu viny především jako racionalizace provinění a jako „projektivní přesunutí viny“ (Adam svádí přestoupení božího zákazu konzumace jablek ze Stromu poznání na Evu, a ta opět na Hada, který ji svedl). Zvláštním případem je „suspendování superega“ (svědomí), tj. jeho zastoupení nějakou ideologií, jako byl např. komunimus a nacismus (vraždění ve jménu třídní a rasové nenávisti). Nesnesitelný pocit viny může být vykoupen také nevědomým sebetrestáním, které má různé formy autodestruktivních aktů až po sebevraždu.“

Vezmeme-li vyjádření Merkelové „Wir schafen das“a její až maniacké trvání na tom, že je potřeba přijmout všechny „ublížené“ – bez ohledu na to, kdo vlastně jsou (zda se nejedná naopak o vrahy a teroristy) – lze je pokládat za podvědomé sebe trestání Německa a Němců a obecně všech Evropanů. Částečně tedy jde o vědomou či nevědomou samodestrukci.

Protože však „vítací“ politika je od počátku doprovázena agresivní rétorikou hlavně vůči východním státům, od Česka přes Polsko a Maďarsko až po balkánské státy, jde pravděpodobně o vědomou či částečně nevědomou lež, zvanou „sekundární viktimizace“. To označuje proces, během něhož se původní oběť trestného činu, poté, co jsou okolnosti a podstata relativizovány či překrouceny, stane původní oběť obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí hlavně psychicky. Což se v politice využívá k pokoření soupeře či odpůrce. V tomto případě jsou Němci vykresleni jako andělé a citlivé duše a balkánské státy a státy V4 jako banda necitlivých buranů. Což není náhoda a úlet, ale součást politiky.

Tvrzení, že Němci vítají imigranty, aby odčinili své chyby, je často spíše pokusem zastřít to, že se s nimi nevyrovnali, a útok na ty barbary z východu Evropy pak jak zkusit, zda by se pak nedalo svalit vše zlé na ty „jiné“. Viz. tisíckrát opakované bláboly, jak jediné Německo po válce bez problémů přijalo 12 milionů „vyhnanců“ (většina z nich byli utečenci, a to často vyhnaní do Německa na rozkaz Hitlera). Docela ten pokus u západního obyvatelstva obecně a u nás u mladších vychází, protože se zamlčuje, že z Německa a jím obsazených území táhly v roce 1945 kolony osvobozených zajatců, lidí nahnaných na nucené práce, totálně nasazených, lidí zavlečených (hlavně z Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí atd.), a to v počtu více než dvaceti milionů. Kolony zubožených lidí táhnoucích zpět na východ, ale i třeba do Francie, jsou zdokumentovány, nafilmovány, ale třeba na české Wikipedii o těchto navrátilcích z Německa nenaleznete ani slovo. Pod dotazem „navrátilci z Německa 1945“ najdete jen plno článků o vyhnání a odsunu Němců z ČSR. Chvástání, jak oni to po válce zvládli a my nic nezvládáme, je stejně lživé jako tvrzení, že u nás nejsou žádní imigranti a jsme „jednonárodnostní stát“. To, že do ČR přišlo a po roce 1989 zde žije 450 000 cizinců naturalizovaných a cca stejný počet cca 450 000 zde žije na jiné dokumenty (z toho asi 180 000 občanů EU), je další záměrnou eurolží, které ovšem kdekdo věří.

Angela Merkelová zavedla postupný proces všeobecného a nezadržitelného návrácení představy o nadřazenosti německého nadčlověka a vytahování se nad ekonomicky „poraženou Evropu“ a politicky korektní lhaní dovedla do dokonalosti.

Merkelová je vedoucí silou nového rasismu. Proti „bílému“ neněmeckému Evropanovi. O tom, jak se imigranti a muslimové chovají, se nesmí pod vládou Merkelové veřejně diskutovat. Jinak jsou hned oponenti mediálně i pracovně ničeni. Policie na ně nesmí uplatňovat stejné měřítko jako na „bílé“. Což je sám o sobě rasismus.

Je zajímavé, jak Merkelová a její skupina, vědomě či podvědomě, podporuje antisemitismus. Ten je v dnešním výkladu islámu, zvláště wahhábismu, nenávistnější k židům a nevěřícím než původní část Koránu. Mohamed v první části Koránu hovoří o židech a křesťanech jako o lidu Knihy a islámské právo vyžaduje, aby se s nimi na území pod muslimskou vládou zacházeno jako s dhimmí, tj. s chráněnci, trpěnými a neplnoprávnými. Dnešní islám však vyhlašuje požadavek vyvraždit všechny židy a vyvraždit či zotročit křesťany. Proto jej Merkelová a sluníčkáři vítají? Ostatně, dnes odborníci dokázali, že klasický tzv. pravicový antisemitismus je daleko menší než nový levicový antisemitismus podporovaný jak EU, tak orgány OSN ovládanými diktaturami, často muslimskými.

Autokratické způsoby řízení EU a unijní kampaň pod vedením byrokracie a médií ničí spolupráci mezi státy a národy Evropy. Vytváří ve skutečnosti rasistické a totalitní představy o dvou typech obyvatel Evropy. První a nadřazený a skvělý je vítací Západ a podřadný je Východ a jeho nekulturní obyvatelé. Neslyšeli už jsme to nedávno, před polovinou 20. století?

Merkelismus lživě hlásá, že jediný, kdo je schopen správně přijmout migranty, je Západ. Ovšem ve skutečnosti Východ přijal za posledních dvacet let statisíce imigrantů a – co je hlavní -- že žádná z těch skupin nevytvořila v těchto státech nebezpečné ghetto. Také díky liberálnosti a vstřícnosti obyvatel Česka, Slovenska, Polska i Maďarska. To se nejen zatajuje, o tom se cíleně lže. Současně s tím začala ona a její skupina nehorázně štvát proti „východním státům Evropy“. Ona a její političtí následovníci a partneři uráželi bezostyšně jak vedení těchto států, tak jejich obyvatele.

Přes všechny jakoby demokratické řečičky vládne Evropě podle hesla „Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt“ (tedy momentálně jen „in der Europa“, počítáme-li tam taky Turecko).

Přijala za svou politiku „výchovy“ národů podle vzoru fanatických a nesoudných „aktivistů“, kteří o všem rozhodují a za nic nezodpovídají. Kteří splétají dohromady své sny s politicky krytým lhaním do jednotného směru. Německo, čehož budeme brzo litovat jak my, tak Němci, se stalo „Reich der Lügen“. Země, kde je nebezpečné mluvit pravdu. Cestu k zničení evropské energetiky, takzvanou Energiewende, a to i na úkor sousedních států, vyhlásila autoritářská politička Angela Merkelová bez ptaní se kohokoliv. Zachránila, vlastně zničila Řecko. Umožnila a vlastně nařídila autocenzuru novinářům, umělcům, politikům i „obyčejným lidem“. Vyhlásila pod naprosto lživými argumenty „vítací politiku“, tedy posvětila nápor muslimů na Evropu.

Co je cílem politiky merkelismu? Můžeme se jen dohadovat. V Evropě pravděpodobně vytvoření nového typu nadstátu vedeného nejmoudřejšími a nejmorálnějšími německými aktivisty pod novým Césarem - Merkelovou. S tím souvisí zničení národních států a zničení práva jejich tradičních obyvatel na tato území nuceným dosazením milionů muslimů z Blízkého východu. A jak vyhrožuje Dienstbier, i milionů černochů, kteří čekají v oblasti Sahelu.

Pak se prý podle plánů multikulturalismu pod vedením NGO vytvoří v Evropě masa obyvatel bez historie a bez kulturních vazeb. Nějakých multipohlavních tvorů, nerozlišujících, kdo je muž a kdo žena, v čele s LGBT aktivisty. Lidí bez paměti, ovládaných systémem lží. „Překrásný nový svět“, jak je popsal Aldouse Huxley. Pro ty, co chtějí sami myslet, žít v párech a vychovávat děti k tradicím a kultuře, v něm není místo. Možná se měl jmenovat Merkelistán.

Zdá se, že to ale této totalitářské skupině nevychází. Už ani Němci nechtějí být účastníky třetí světové katastrofy vyvolané Německem, do které nás vede Merkelová a její věrní zahalení do pláště Evropské unie.

To jsme to dopracovali, co?!

Konec



Diskuse


J. Kanioková
21:34
17.3.2016

Č. Punčochář
20:27
17.3.2016

V. Kusý
20:14
17.3.2016

Š. Hašek
20:58
17.3.2016

S. Kubů
17:43
17.3.2016

J. Kombercová
18:09
17.3.2016

V. Mlich
17:00
17.3.2016

L. Machala
13:21
17.3.2016

P. Lenc
13:43
17.3.2016

K. Frauknecht
14:22
17.3.2016

J. Farda
18:17
17.3.2016

Š. Hašek
20:55
17.3.2016

J. Jahn
11:32
17.3.2016

S. Netzer
10:39
17.3.2016

M. Vondráček
11:20
17.3.2016

J. Vobr
11:22
17.3.2016

J. Václavíková
11:45
17.3.2016

M. Vondráček
12:02
17.3.2016

V. Povolný
13:27
17.3.2016

H. Lukešová
13:52
17.3.2016

K. Frauknecht
12:06
17.3.2016

V. Kain
13:03
17.3.2016

Š. Hašek
13:51
17.3.2016

J. Farda
18:11
17.3.2016

Š. Hašek
9:35
17.3.2016

P. Lenc
10:06
17.3.2016

Š. Hašek
13:45
17.3.2016

M. Krátký
8:54
17.3.2016

F. Netopil
8:48
17.3.2016

P. Marcín
12:43
17.3.2016

A. Alda
8:11
17.3.2016

Š. Hašek
9:37
17.3.2016

S. Kalužík
8:32
18.3.2016

R. Szewczyk
8:04
17.3.2016

K. Frauknecht
7:37
17.3.2016

V. Němec
7:29
17.3.2016

S. Kalužík
0:17
17.3.2016

P. Dvořák
0:51
17.3.2016

počet příspěvků: 72, poslední 18.3.2016 08:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.