Překotné rozšiřování znemožňuje Evropě, aby se skutečně sjednotila. Ale mrzet nás to nemusí

V Bruselu je zvykem hodnotit evropskou integraci podle autosugestivní metody francouzského psychiatra Emila Couého (1857-1926). Svým depresivním pacientům doporučoval, aby několikrát denně opakovali větu: „Den ode dne vede se mi lépe a lépe.“ Krize Evropské unie se daly takto rétoricky zvládat až do léta letošního roku. Odmítnutí evropské ústavy klíčovými zeměmi unie (Francií a Nizozemskem), hluboký spor o peníze a zpochybněné euro dokázaly, že se evropská integrace prokousala k bodu, za který nejsou občané Evropy ochotni jít.

Víra v evropskou integraci je založena na omylu na druhou: přesvědčení, že problémy moderní společnosti nejlépe vyřeší velká organizace, umocňuje (negativně) víra v naše schopnosti tuto megastrukturu řídit. Cílem evropské integrace je přes časté pojmové zamlžování pokus postavit na místo evropských zemí tu či onu podobu nadnárodního státu. Jenže velikost sama o sobě není řešení, pouze jedna z možností, jak ho dosáhnout; jeden z možných způsobů, jak reagovat na hospodářské, politické, sociální a bezpečnostní výzvy. Rozhodující otázka tudíž zní, zda spolek států skutečně produkuje lepší řešení než jeho jednotlivé části. Vývoj a výsledky EU tomu nenasvědčují.

Velikost a kreativita

Americký psycholog Dean Keith Simonton zkoumal výskyt kreativity ve velkých kulturách Evropy, Indie, Číny a světa islámu v období mezi lety 500 před Kristem a 1899 našeho letopočtu. Zjistil, že velikost území, vojenská síla, ba ani blahobyt nemají podstatnější vliv na nárůst kreativity obyvatelstva. Ve všech případech existovala pouze jedna silná závislost: mezi různorodostí společenského uspořádání a kreativitou.

Zvlášť podrobně zkoumal Simonton evropské dějiny mezi lety 700 před Kristem a 1839 po Kristu. I zde se ukázalo, že odlišnost hospodářského a politického uspořádání velmi pozitivně ovlivňuje výskyt kreativity.

V dnešních kategoriích bychom řekli, že jde o různorodost vzdělávacích, sociálních a daňových systémů.

Evropa byla v dějinách ekonomicky úspěšná právě proto, že zde existovala konkurence rozdílných modelů.

Podle tzv. Lisabonského prohlášení má být z EU do roku 2010 nejdynamičtější hospodářský region na zeměkouli s nejvyšší konkurenceschopností.

Tomu dnes již nevěří ani největší optimisté.

V čem spočívají slabiny Velkoevropy?

Velkoplošné organizace nemohou reagovat na specifické situace. Jejich odpověď na každý problém je celostní, univerzální nařízení. Evropská unie není schopna přihlédnout k tomu, že české a řecké hospodářství nedokáže fungovat se stejnou úrokovou sazbou, že hospodářský rozkvět severní Moravy vyžaduje jiné rámcové podmínky než hospodářská politika v Dolním Rakousku. Také v moderním světě se nezbytně uplatňují různorodá řešení. Tajemství prosperity spočívalo a spočívá v odlišnosti, nikoliv ve stejnorodosti.

Jednota ve strachu

Omezená schopnost EU účinně jednat vyšla plně najevo až po ukončení studené války. Proč? Do roku 1989 se členové EU soustředili pouze na jeden cíl: na obranu trhů před výkonnější konkurencí zvnějšku. Vojenskou obranu kontinentu převzali Američané a Evropa se mohla soustředit na výnosný obchod. Zbylo přitom dost peněz na udržování rezervací předmoderního hospodaření. Dodneška jdou čtyřicet dvě procenta rozpočtu EU na zemědělství. Na strukturální a sociální fond se vydává třicet sedm procent rozpočtu; jinými slovy - tyto peníze slouží k neproduktivnímu přesýpání blahobytu od bohatých k chudým. A to chce být unie do roku 2010 nejrychleji rostoucím regionem na světě!

V průběhu „studené války“ sjednocoval Evropu společný strach před SSSR; ten přehlušil jak národní zájmy, tak pochyby o správnosti celoevropského nadnárodního řešení. Po zániku komunismu se evropské uspořádání rychle vrátilo do vyježděných kolejí. Sjednocující společný nepřítel zanikl a cíl evropské sounáležitosti ustoupil národním zájmům. EU je dnes seskupením, s jehož principy všichni státníci souhlasí, ale nikdo jim nedá přednost před vlastními národními zájmy. Název společné měny euro sice sugeruje jednotu kontinentu, ale fakticky tu vládne ekonomický nacionalismus. Členství v EU není pro žádnou zemi cílem nadřazeným jejím národním zájmům, nýbrž pouze jedním z prostředků pro jejich uskutečňování.

Dosud EU vystupovala jako agentura na přerozdělování peněz do členských zemí. Ale ti, kteří dosud dávali, teď už nemohou, a těch, kteří dostávali, dramaticky přibylo. EU nyní musí uskutečňovat politiku jako v časech ohrožení a hospodářské krize. Americké vojenské síly se z Evropy stahují a levně pracující Číňané připravují Evropany o práci. Unie musí jednat rozhodně, rychle a jednotně. Občané Evropy požadují blahobyt a bezpečnost. Je jim jedno, kdo to zaručí, ale chtějí to mít hned. Evropská unie nabízí v tomto ohledu jen o málo víc než slova, a Černý Petr tak zůstane v rukou členských zemí. Národní státy jsou nuceny na vlastní pěst plnit dvě hlavní úlohy: zaštiťovat blahobyt svých obyvatel a zaručovat (zejména v éře terorismu) jejich bezpečnost.

Nad rozšířenou Evropskou unií slunce nezapadá, a právě to poněkud zatemňuje její budoucnost.

Poté, co se EU rozšířila na dvacet pět členů, drasticky stoupla potřeba mezistátní koordinace při rozhodování a zároveň klesla schopnost dohodnout se. Už patnáctka měla v tomto ohledu příliš často nepřekonatelné obtíže; v pětadvaceti platí „rien ne va plus“. V rozšířené unii zájmová nesourodost ostře vzrostla a členové se shodnou pouze na nejvágnějších závěrech. Dohoda o nutné modernizaci unie, kupříkladu o reformě zemědělské politiky, je po rozšíření ještě nepravděpodobnější než před ním. Společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika, hodná tohoto jména, není v rozšířené unii uskutečnitelná. Hospodářská integrace je v nedohlednu a euru se dává jen padesátiprocentní šance, že vydrží.

Konstrukce Velkoevropy nesporně usnadňuje rozhodování, protože ruší mezistupně, na nichž by mohli občané a zájmové skupiny prosadit své specifické cíle. Rozhodnutí samotná však nejsou ani o chlup jednodušší. Řídit dokážeme pouze to, čemu rozumíme. Naše duševní schopnosti se nezvýší tím, že vystoupíme na vrcholek Babylonské věže spolku. Velikost Evropské unie je výhodou pouze tehdy, jsme-li schopni ji opravdu hodit na váhu: dokážeme-li se rychle rozhodnout, jednotně a důsledně jednat. Evropská realita je však od tohoto ideálu na hony vzdálená.

Na příkladu EU však vidíme, jak koordinační a organizační náklady, které rostou s velikostí unie, snižují výhody, které s sebou tato velikost nese. Zároveň platí, že schopnost pružně a rychle jednat je v hospodářství (až na vzácné výjimky) důležitější než velikost hospodářského celku. Rychlost přebíjí velikost. Na příkladu EU je zřetelně vidět, že spolek, který přijme kdekoho, ztrácí akceschopnost a ohrožuje vlastní budoucnost.

Jak si s tím poradit?

Politika se odehrává tam, kde je proveditelná. Dva předsedové vlády se domluví spíše než dvacet pět premiérů. Dvoustranná řešení jsou realizovatelná, ale k tomu státy žádný Brusel nepotřebují. Na jedné straně členské státy váznou v sítích bruselských pravidel, na druhé straně musí národní vlády dále pečovat o blahobyt a bezpečnost vlastních občanů. Na krátké uzdě vlastních voličů (tudíž i národních zájmů) nebudou členské země provádět politiku zasvěcenou nadnárodním cílům. Pro získání většiny hlasů v národních volbách je nezaměstnanost, mzdy a inflace daleko důležitější než pokrok evropského sjednocení.

Vzývání velikosti stvořilo golema Velkoevropy. Šém, který by ho dokázal zkrotit (totiž evropský patriotismus) se během překotného sjednocování kamsi vytratil. Jean Monnet, jeden z praotců EU, rozpoznal hlavní slabinu integrační koncepce. „ Ne -sjednoc u j e m e státy, nýbrž lidi,“ řekl kdysi. Cíl psychologického sjednocení kontinentu a vzniku nadnárodního evropanství se však nezdařil. V Evropě opět soupeří národní státy o podíl na světovém obchodu, investičním kapitálu a blahobytu. Evropská unie čítá 450 milionů obyvatel v dvaceti pěti členských zemích s jednadvaceti různými jazyky, z nichž každý je menšinový. Ani angličtinou se nedokáže většina obyvatelstva domluvit tak, aby díky tomu vznikla celoevropská demokratická pospolitost bez ohledu na národní hranice. Jak má potom fungovat nadnárodní demokratický dialog?

V současné debatě o vstupu Turecka o sebe drhnou dvě různé odpovědi na otázku: Jakou Evropu chceme? Hlavně velkou, říkají eurokraté v Bruselu, a vítají další rozšiřování unie. V roce 2007, dávno před plánovaným členstvím Turecka, chtějí EU „posílit“ o Rumunsko a Bulharsko. Vstupem Turecka ztratí EU identitu, protestují přívrženci vize Spojených států evropských. Nelze však ztratit to, co nemáme. Identita jako zdroj identifikace občanů s Velkoevropou chyběla už v Evropě patnácti států. EU se rozšiřuje a současně ztrácí kontury, rozšiřuje se za cenu zániku hospodářské přitažlivosti - skutečného důvodu, který lákal další a další členy ke vstupu. Evropské elity dnes sice opakují zaklínadla o společné budoucnosti kontinentu, zároveň se ale v tichosti loučí s myšlenkou celoevropské státnosti. Společná měna euro a evropská ústava byly posledními zoufalými pokusy vydupat pokrok integrace ze země. Jak to napsal Mark Twain? „Poté, kdy jsme ztratili cíl z očí, zdvojnásobili jsme úsilí.“

Euro - poslední zvonění?

Konec procesu evropské integrace signalizuje plíživá revize postoje k jejímu klíčovému prvku - společné měně euro. Dnes je nepochybné, že západní části kontinentu euro nepřineslo hospodářský rozkvět, předpovídaný experty. Naopak prosperují země, které evropskou měnu nepřijaly: Dánsko a Velká Británie. Přesto, že USA vydává miliardy na válku proti terorismu a táhne světovou ekonomiku, oproti dolaru euro slábne. Euru dlouhodobě pouští žilou nesolidní rozpočty Německa, Francie, Portugalska, Itálie a Řecka. Až si kapitálové trhy toto pozvolné tunelování evropské měny uvědomí, její rozpad se dále urychlí.

Původně chtělo všech deset nových zemí přistoupit k euru nejpozději v roce 2010. V „čekárně na euro“ (ve dvouleté pozorovací lhůtě) je dnes Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Slovinsko a Kypr. Baltické ministáty tvoří tranzitní prostor, diskrétní přepážky pro výměnu zboží všeho druhu proudící mezi Ruskem a Západem; euro tento obchod usnadňuje. Zbývající tři země žijí převážně z turistiky - i tady se jednotná měna může vyplatit. Kdežto hospodářství se silným výrobním a exportním zaměřením jsou ve zcela jiné situaci. Převzetí eura by musely zaplatit striktní úspornou politikou, která škrtí hospodářství. Příklad neutěšeného vývoje v západních územích eurozóny není právě lákavý. Navíc je pro země zaměřené na export důležitá možnost zvládat pomocí nezávislé měnové politiky hospodářské krize. Maďarsko a Polsko se v poslední době vyjadřují k zavedení eura nápadně rezervovaně.

Na počátku devadesátých let se zapáleně diskutovalo o protikladu mezi rozšířením a prohloubením EU. Dnes známe odpověď. Překotné rozšiřování znemožňuje Evropě, aby se skutečně sjednotila.

Už nejméně deset let není proces evropské integrace skutečným sjednocováním; jedná se o pouhé rozšiřování EU. Pokračování tohoto procesu směřuje logicky k uvolnění vnitřních vazeb, tj. disciplinovanosti unie. Se stoupajícím počtem nesourodých členů nezbytně ubývá vzájemnosti, soudržnosti, akceschopnosti a autority unie.

Co zůstane? Společný evropský trh, jediný užitečný výdobytek desetiletí evropské integrace. Na místě nereálné společné zahraniční a bezpečnostní politiky zbude pod modrým deštníkem posetým hvězdami Evropské unie spousta místa pro tradiční mocenské hrátky klíčových evropských mocností. Konec evropské integrace nás mrzet nemusí. Difúzní Velkoevropa je v našem zájmu. V unii bez hranic a závaznosti nedokáže Brusel tvrdě prosazovat plošná řešení (nerespektující národní specifika) a nám zbude více akčního prostoru pro uskutečňování politiky přizpůsobené českým potřebám. Členství v EU je pro nás užitečné pouze jako spojovací článek ke kontinentálnímu hospodářskému vývoji, jako nástroj naší vlastní politiky. Jisté však je, že EU nestartuje k mocnému vzepětí. Bude-li naše vláda přesto sázet na bezpodmínečnou evropskou orientaci, tak vydává příliš mnoho a dostává příliš málo.

Vstupem Turecka ztratí EU identitu, protestují přívrženci vize Spojených států evropských. Nelze však ztratit to, co nemáme. Identita jako zdroj identifikace občanů s Velkoevropou chyběla už v Evropě patnácti států.

19. listopadu 2005, Lidové noviny