Komentář v novém rudém Právu od Tomáše Loskota k situaci v Gruzii je nadepsán příznačně „Bajka o vlku a beránkovi“. Vlkem je jak jinak Rusko a beránkem Gruzie. Autor komentáře se ale v komentáři snaží tuto „bajku“ po svém rozplést. Celá argumentace je, jak je pro určitou, zejména levicovou žurnalistiku příznačné, založena na porovnávání přístupu EU k situaci v Kosovu a nyní ke Gruzii. Z tohoto porovnání podle Loskota plyne, že EU pouze sklízí plody své politiky na Balkáně. Pokud byla EU a USA uznána nezávislost Kosova, má stejné právo na nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Gruzie není podle Loskota žádný beránek, ale viník dnešní situace. Rusko má de facto plné právo vojensky v Gruzii intervenovat tak, jak NATO intervenovalo v Srbsku. Tolik ve stručnosti hlavní teze Loskotova komentáře.

Nehledě na to, že takovéto mechanické porovnávání zdánlivě podobné situace vždycky znamená zjednodušení, obráží se v komentářích podobných těm Loskotovým jednoznačně i jejich světonázor na mezinárodní politiku. Ta je v těchto podáních plná špíny, nic není tak, jak se o tom mluví a píše. Všichni nesou svůj díl „viny“ a neexistuje nic jako spravedlnost a právo. Tato relativizace skutečnosti má vést čtenáře k tomu, aby byl konec konců shovívavý k počínání Ruska na území Gruzie. Vždyť oni dělají jenom to, co USA a EU v Kosovu. A právě tento sofistikovaný záměr relativizovat ruskou agresi proti Gruzii je tím, co nejvíce otravuje právní vědomí čtenářů.

Příčiny konfliktu v bývalé Jugoslávii byly již mnohokrát popsány. Občanská válka v Jugoslávii byla vyvolána pokusem dnešního Srbska udržet či získat všechna území obývaná Srby. O tom, že právě Miloševičovo Srbsko bylo hlavním viníkem válečného běsnění, dnes snad již nikdo nepochybuje. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Miloševič nebyl odsouzen za spáchání zločinů proti lidskosti, protože dříve, než mohl být rozsudek soudu vynesen, ve vězení v Haagu zemřel. Zásah NATO proti Srbsku byla jediná reálná šance, jak válečné útrapy regionu ukončit. Následně byly v Kosovu rozmístěny vojenské síly EU. Srbsko po porážce prošlo určitou katarzí a ve svobodných volbách tam dokázaly zvítězit proevropské síly a nacionalisté, orientovaní na podporu Ruska, prohráli. Srbsko vydalo válečného zločince Karadžiče a na řadě má být další zločinec generál Mladič. EU i USA ponechaly řešení vnitropolitické situace v Srbsku na Srbech samotných a zdá se, že to byl velmi správný krok. Navíc připomínám, že veškeré vojenské akce NATO v Srbsku byly schváleny v parlamentech zúčastněných států.

Konflikt v Gruzii je obdobou Kosova jen zdánlivě. Od samého počátku konfliktu po rozpadu SSSR byly gruzínské provincie Jižní Osetie a Abcházie ruskou vojenskou silou odtrženy od gruzínského území. Obyvatelé těchto provincií byli formálně začleněni do Ruska, získaly ruské pasy. V žádném případě nebylo nikdy Ruskem uvažováno to, že by tyto provincie získaly státní samostatnost. Vždy se v ruských plánech počítalo s tím, že tato území připadnou Rusku, že budou Ruskem anektována. Po nástupu prezidenta Saakašviliho do funkce gruzínského prezidenta začala Gruzie s politikou výrazné orientace na EU a USA. To se stalo hlavním důvodem k tomu, že Rusko začalo stupňovat své vojenské hrozby vůči Gruzii. Provokace ruské armády vedly ke gruzínskému pokusu vojensky obsadit Jižní Osetii.

Ruská protiakce plně propagandisticky využila této skutečnosti k pokusu ospravedlnit ruskou agresi proti Gruzii a průnik Rusů hluboko na území Gruzie. Příznačné je, že ruská akce nebyla projednána v ruském parlamentu. To samo o sobě dokládá, v jakém stavu je v dnešním Rusku demokracie. Gruzínská armáda operovala stále pouze na svém území, protože právní stav věci je takový, že obě Rusy obývané provincie jsou stále podle mezinárodního práva součástí Gruzie. Operace ruské armády je naopak operací na cizím území, a to ne až po překročení hranice Jižní Osetie s ostatním gruzínským územím, ale již po překročení hranice mezi Jižní Osetií a Ruskem.

Reakce EU, respektive výsledek schůzky ministrů zahraničí EU k situaci v Gruzii jen dokázal, že energetická závislost Evropy na Rusku působí jako koule na noze EU. Pouze zástupci zemí, které ještě nedávno byly součástí ruského impéria, jako pobaltské státy, Polsko a Ukrajina, prosazovaly daleko ostřejší odsouzení ruské agrese proti Gruzii. I přítomnost polského prezidenta v Gruzii jasně dokumentovala, že si alespoň některé státy EU uvědomují zločinnou podstatu ruského postupu. Česká diplomacie se také jasně vyjádřila o současné situaci v Gruzii jako o okupaci (Schwarzenberg i Pojar v ČT).

Pokud zůstaneme u příměru bajky o vlkovi a beránkovi, ruská agrese odhalila pod beránčím rouchem pravou vlčí podstatu ruské zahraniční politiky. Výzvy Ruska, aby si USA vybraly mezi Moskvou a Gruzií, vybízejí k tomu, aby mezinárodní společenství uznalo ruské přednostní právo intervenovat v bývalých státech SSSR podle své libosti. Jasně dokládají, že současné Rusko lituje rozpadu někdejšího ruského impéria a dělá vše pro jeho z mrtvých vstání. Pokud se EU v této situaci zachová zbaběle a pokrytecky, a některé reakce západoevropských politiků tomu nasvědčují, bude to voda na mlýn ruské zahraniční politiky. V takovém případě nebude Gruzie poslední obětí.