19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Eurozóna by měla být zachována...

24.8.2011

... a nikdo z ní nesmí být vylučován

Evropská unie vždy spočívala a spočívá dodnes na národních státech a smlouvách mezi nimi. Společná evropská státnost je zatím vytvořena především v podobě Evropského parlamentu, jenž je volen přímo ve všech členských státech.

Rozhodující slovo v Unii mají představitelé jednotlivých národních států, především předsedové vlád, kteří společně rozhodují na summitech Evropské rady a dalších poradách. Když přišla krize, jejich jednání se stalo značně chaotické, téměř každý z nich nejprve bojoval za vlastní národně státní zájmy a ohled na Evropskou unii jako celek se příliš neprojevil. Vycházelo to z toho, že si nikdo nechtěl přiznat rozsah vlastních dluhů a odhodlat se k razantnějšímu šetření. Problém každé vlády je totiž v tom, že se bojí reakce společnosti, reakce finančních trhů a dalších faktorů. Přesto se nakonec projevila jedna podstatná skutečnost, která otevřela cestu k řešení i těch nejobtížnějších problémů. Došlo k uvědomění si, že Evropská unie je daleko více propojena a provázána než se předpokládalo, že všechny členské státy jsou na jedné lodi, z níž lze vystoupit jen za cenu obrovských rizik.

Dnes už není možné se dívat na řešení jakéhokoli problému jen národně-státníma očima. Finanční problémy jednoho státu, například Řecka, jsou finačními problémy řady dalších evropských států a musí být proto řešeny evropským způsobem. Zásadním omylem by byla snaha o vypuzení Řecka z měnové unie, nic by se tím nevyřešilo, naopak zhoršilo. Zaprvé, podle evropského práva nelze žádnou zemi vyloučit z měnové unie na základě rozhodnutí ostatních zemí a za druhé Řecko je zadluženo hlavně u evropských bank, z velké části německých, ale i francouzských a dalších. Řecko nemělo být přijato do měnové unie, protože nesplňovalo všechny podmínky, ale když už se tak stalo, muselo by chtít vystoupit samo. A proč bylo přijato? Protože se jako jeden z členských států cítilo silně ohroženo vojensky a politicky silným Tureckem a dodnes se cítí, což je důvod, proč přes veškeré finanční problémy vydává značné částky na zbrojení. Vstup do eurozóny pokládalo Řecko za další záruku svého bezpečí. Je možné, že se řečtí politikové spoléhali na to, že až jednou dojde ke krizi, Evropa zemi podrží, protože nikdo nebude mít odvahu vyhnat z kruhu bezpečí kolébku evropské civilizace. Tento kalkul vyšel, protože se ukázalo, že nejlepším řešením, na kterém se shodli evropští političtí a finační lídři, je část dluhů Řecku odpustit a ostatním prodloužit splatnost. Řecký problém opravdu totiž není jen finanční, ale také politický a mravní. Nelze také popřít, že Řekové dnes pracují na nápravě svých nepořádků a navíc vidí, že se realizuje evropská pomoc.

Mnozí pravicově-populističtí politikové ze všech koutů Evropy, následovaní svými komentátory a dalšími příznivci, dnes ale mluví o nutnosti opustit měnovou unii nebo dokonce Evropskou unii. Předstírají, že by bylo nejlepším řešením z těchto společenství utéct a opět se vrátit k údajně soběstačným a plně suverénním národním státům. Nemohou se totiž smířit s několika nezvratnými skutečnostmi. Zaprvé, že už neexistuje žádná Evropa čistých národních států. Mnohé státy jsou národnostně smíšené, nejen z důvodu migrace, přičemž v Evropě dnes žije zhruba 40% migrantů, ale v nejvyspělejších západoevropských státech má zhruba čtvrtina obyvatel etnicky smíšené předky.

Starosta německého Stuttgartu přitom nedávno upozornil na okolnost, že hospodářsky nejvyvinutější a mezinárodně nejpropojenější německá města jako Hamburg, Mnichov, Frankfurt nebo Stuttgart mají až 40% občanů s migračním pozadím. Někteří lidé by u nás vykřikli, že to je hrůza, taková ztráta etnické čistoty! My bychom měli spíš konstatovat, že vyspělost těchto měst je touto skutečností spíše pozitivně ovlivněna. Etnická čistota dnes totiž není zárukou vůbec ničeho, ani silnějšího pocitu identity. Za druhé se pravicově-populističtí politikové nemohou smířit s ideou evropské solidarity, s tím, že finančně a hospodářsky silné státy pomáhají slabším, stejně jako vyspělé regiony regionům zaostávajícím atd. Do jejich představy světa se totiž vejde jen darwinistický boj o život silnějších a výkonnějších se slabšími a méněcennějšími. Nemohou proto přijmout, že Evropská unie je unií různých transferů a takovou i zůstane do té dokud bude existovat.

U evropské solidarity se na chvíli zastavme, protože to je pojem, jenž přesahuje všechny pouze finanční transakce a kalkuly. Solidarita je něco, co se vytváří po dlouhou dobu a musí být podložena konkrétními zkušenostmi. Evropská solidarita se začala vytvářet po druhé světové válce a vycházela ze dvou základních obav a řady zkušeností. První obava spočívala v nutnosti zabránit opakování takových válek jako byla první a druhá světová válka, v níž proti sobě bojovaly téměř všechny evropské národy. Druhá obava spočívala v evidenci, že Sovětský svaz se chce zmocnit celé Evropy a nastolit v ní svůj totalitní politický a hospodářský systém. Ohrožené národy se proto semkly a uvedly do života proces své politické a hospodářské integrace. Vytvořily si také řadu nástrojů vzájemné pomoci a hlubší vzájemné provázanosti. Některé z nich přinesly problémy, jako například společná měna euro. Podle mého názoru je euro velmi užitečný projekt, jenže některé národy se k němu přidaly brzy a hlavně nebyly ochotny dodržovat dohodnutá kritéria pro jeho fungování. Kritéria se začala obecně změkčovat a mnozí na to doplatili. Silní to vydrželi a slabší se dostali do problémů. Německo a Francie si nadále udržely nejvyšší hodnocení své hospodářské a finační úrovně a jejich zadluženost není ani příliš vysoká, ani drahá. Proto ale mají větší odpovědnost za ostatní členy eurozóny.

Nedávná schůzka prezidenta Sarkozyho a kancléřky Merkelové měla proto svým způsobem přelomový charakter. Obě hospodářsky nejvyspělejší země eurozóny se na ní přihlásily k odpovědnosti za další hospodářský a finanční vývoj v Evropě a vyslovily názor, že eurozóna potřebuje jednotnou finanční politiku, aby bylo možné efektivně bránit všechny výhody, které euro poskytuje. Mezi ty důležité patří například to, že stimuluje hospodářský rozvoj. V těžkých dobách, jako je ta naše, potřebuje Unie silné politické vedení, podložené vysokou ekonomickou výkonností. Předpoklady pro to mají dnes hlavně Francie a Německo, i když si musíme připomínat, že způsob vedení nesmí být centralistický a veškerá nová pravidla a regulace musí být přijata všemi státy.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6