Zdá se, že příznivci EU mají Evropu za křehkou rostlinku, a tak politici a zástupci médií pravidelně varují veřejnost před velkým nebezpečím takzvaných populistických hnutí. Martin Schulz, bývalý president europarlamentu a aktuální kancléřský kandidát SPD (německá soc. dem.- pozn.P.Z.), varoval krátce před rakouskými presidentskými volbami, že se „změní charakter Evropy“ (jako kdyby Evropa byla pouze EU - pozn. P.Z.), vyhraje-li Norbert Hofer, kandidát „pravicově orientované“ FPÖ (Svobodná strana Rakouska)... Vůbec není jasné, jak by mohla volba jednoho člověka do převážně representativní funkce změnit podstatu celého kontinentu.

Zrovna tak není jasné, jak si může osoba jako Martin Schulz dovolit definovat charakter Evropy. Evropa byla vždy sporným pojmem. Ze zeměpisného hlediska není otázka, kde Evropa začíná a kde končí, definitivně vyjasněna. Není to tak dávno, co západní média trvala na tom, že Rusko a Ukrajina leží v Eurasii a debata o vstupu Turecka do EU způsobila další zmatky.

Minimálně stejné nejasnosti trvají ohledně charakteru Evropy. Krátce po studené válce používali mnozí zpravodajci výraz “Stará Evropa“ k označení té části Evropy, která nepatřila do sovětského bloku, a v protikladu k tomu byl bývalý „východní blok“ pokřtěn na „Novou Evropu“. Ještě dnes platí země jako Polsko, Maďarsko a Slovensko za méně „evropské“ než západní země EU a jsou skrze EU poučovány, co to znamená být „evropský“.

„Evropa byla vždy sporným pojmem“

Z historického hlediska byla Evropa vždy rozdělená. Zhroucení Západořímské říše vedlo k náboženským, kulturním a politickým rozdílům, které trvají dodnes, a od jejího rozpadu vyvstávají stále nové pokusy o obnovení Římské říše. První se o obnovení pokusil ve středověku Karel Veliký, který byl korunován na císaře Svaté říše římské (národa německého - P.Z.), přičemž je nutné zdůraznit, že Karel Veliký usiloval o křesťanskou verzi Římské říše a nikoli o sjednocenou Evropu. Od té doby byly představy o Evropě presentovány, napadány a opět opouštěny. Osvícené hlavy popisují kontinent, který se upsal vědeckým a sekulárním hodnotám, zatímco v 19. století se uplatňovala myšlenka evropského sjednocení na základě schopnosti jednoho jediného národa sjednotit Evropu dobytím celého kontinentu. (Napoleon a Hitler - P.Z.)

Možná ztělesňuje roli sjednotitele Evropy nejlépe Napoleon. Když byl v roce 1804 korunován na císaře, oživly vzpomínky na Karla Velikého a pro část francouzských elit je Napoleon ještě dnes zosobněním jednotné Evropy. V roce 2002 vyšla ve francouzském magazínu „Historia“ stať s názvem „Napoleon - skutečný otec Evropy“. Titulní strana zobrazovala Napoleona při překonávání Alp a jeho klobouk byl vyšperkován znakem EU. „Historie potvrzuje vizi Napoleona o jedné velké evropské rodině,“ píše také Dominique Villepin,bývalý francouzský ministr zahraničí, ve své knize „Les Cent-Jours ou lĚsprit de Sacrifice“.

Skutečný fundament, na kterém byla EU zřízena, nebyl údajný charakter, ale spíše imperativ: zabránit dalšímu konfliktu o rozsahu 2. světové války a opět integrovat Německo do západního světa. Sjednocení kontinentu bylo poháněno spíše reálnou politikou – bezpečnostně-politickými aspekty a hospodářskou nutností než filosofickou reflexí významu a podstaty Evropy. Bývalý německý kancléř Adenauer se vyjádřil přesně v tomto smyslu, když tvrdil, že “německé problémy lze vyřešit pouze pod evropskou střechou“. Adenauer samozřejmě upřednostňoval, aby tato střecha byla zřízena pod německým vedením. Tento názor sdílí taky Angela Merkelová, která využívá této střechy k tomu, aby vnutila německým sousedům svoji migrantskou politiku.

„Vyšlo najevo, že je mnohem jednodušší oslabovat národní povědomí než kultivovat identifikaci s EU.“

Problém legitimity EU

Bez ohledu na hlášky Martina Schulze nemá Evropa žádný charakter. Příznivci evropského sjednocení doufají, že ty mnohé národní identity časem zmizí a nahradí je identifikace s Evropou. Proto se EU všemožně činila při podrývání těchto národních identit a od sedmdesátých let minulého století povzbuzovala národnostní skupiny (jako Katalánci či Skotové), aby pečovaly a rozvíjely svá kulturní povědomí. Také zájem o menšiny všeho druhu dovoloval EU vystupovat jako jejich ochránce či bojovník za ně a proti jejich národním vládám. (zvýraznil P.Z.)

Podpora regionálních vazeb měla vést k fragmentaci národních identit. (Proto například tlak Německa na krajské uspořádání ČR - P.Z.) Přesto nešlo toto oslabování národního povědomí v mnoha případech ruku v ruce s posilující identifikací s EU a vyšlo najevo, že je jednodušší oslabovat národní povědomí než kultivovat upřímnou identifikaci s EU. Přes 40 let ukazují mnohé průzkumy, že v národech Evropy se dostatečně nerozvíjejí sympatie k EU, a dokonce sami příznivci EU toto z pragmatických důvodů podporují. Vedení EU si svou nedostatečnou legitimitu plně uvědomuje a jeho příležitostné pokusy o mobilizaci široké podpory evropských hodnot se vyznačují nedostatkem přesvědčivosti.

Ve skutečnosti je krize identity EU neřešitelným problémem. Adenauerova konstrukce „střechy“ byla většinou poháněná nutností vytvořit instituci, která by chránila národní elity před politickým tlakem. Od svého vzniku byla EU předjezdcem vývoje stylu vládnutí, který vědomě brání uplatňování demokratické vůle, a tak je neustálé útočení na každou formu „populismu“ hnáno přáním zužovat vliv národní suverenity. Už čtyři desetiletí staví zastánci EU kontinuálně vágní „otevřenost světu“ a technokratické panství nad národní suverenitu a demokracii. (zvýraznil P.Z.)

„Přihlášení se EU k demokracii je slaboučké“

Přiznání se EU k demokracii je slaboučké a její nadšení poručnickou politikou odhaluje autoritářský styl tohoto technokratického vládnoucího aparátu. Dnes se shodují „leví“, EU upřednostňující politická elita a tradiční „pravice“ ve svém opovržení demokratickým hledáním rozhodnutí. Jürgen Habermas, jeden z vedoucích politických teoretiků Německa, ztělesňuje toto „pro-evropské“ smýšlení, je hlasitým podporovatelem kosmopolitismu a hanobí národní suverenitu. Habermas tvrdí, že národní voličstvo je „doménou pravicového populismu“, a odsuzuje je jako „karikaturu národních makrosubjektů, které se navzájem ́odkapslují ́“.

Nedůvěra EU vůči representativní demokracii stojí v zásadě na čtyřech předpokladech: Za prvé je lidem podsouváno, že nejsou schopni rozhodnout se pro politiku, která společnost udržuje a rozvíjí. Za druhé je tvrzeno, že při úsilí o dosažení cíle je značný konflikt mezi demokracií a efektivitou a že efektivita je v krizových časech důležitější než demokracie. Za třetí se vychází z toho, že vlády (obzvláště ty demokraticky zvolené) nejsou schopny řešit hlavní problémy současného globalizovaného světa. A za čtvrté se předpokládá, že skutečně demokratické procesy by z důvodů naivity voličů zvýhodňovaly „pravicový populismus“.

Antidemokratické instinkty EU jsou nejviditelnější, když jde o jejich obsesi tématem populismu. EU představuje sebe samu jako maják osvícené demokracie, zatímco občané - skutečný démos - jsou nepřátelští vůči cizím a omezení. To je důvod, proč technokrati EU můžou běžně odmítat a ignorovat z voleb vzešlá národní rozhodnutí. Tak například řekl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker - když to vypadalo, že by FPÖ mohla vyhrát rakouské presidenské volby -, že nebude bezpodmínečně akceptovat vůli voličů, a varoval, že „s pravicovými populisty není možná ani debata, ani dialog“.

Jestliže existuje nějaká fundamentální evropská hodnota, tak je to úsilí o politickou svobodu.

Junckerovo tvrzení, že debata není možná, zviditelňuje jeho nechuť ke skládání účtů za politiku EU voličům jednotlivých národů. Je to znakem politické zbabělosti. Jestliže jsou rakouští „pravičáci“ skutečně nebezpečím, pak by měl jako správný demokrat vzít za své problémy těch, co hlasovali pro Hofera, a přesvědčit je o změně názoru. To ale předpokládá připravenost k demokratické debatě a to je něco, čemu se Juncker a zbytek oligarchů EU pilně vyhýbá.

Demofobie

V Evropě stojíme před otázkou, máme-li se rozhodnout pro technokratický styl vládnutí EU, nebo pro demokratické hledání rozhodnutí skrze národní suverenitu. Tvorba sebevědomí je značnou výzvou pro liberálně smýšlející, tolerantní a osvícené osobnosti dnešní Evropy. Jestliže existuje nějaká fundamentální evropská hodnota, tak je to úsilí o politickou svobodu. Nejdříve se objevila slabá na aténské Agoře, krystalizovala během renesance a rané moderny do síly a nakonec se rozvinula jako fundament liberálních demokracií.

Demokracie nepřinese vždy okamžitě správnou odpověď a z toho důvodu je stálou rizikovou záležitostí, ale veřejný život nemůže bez demokracie rozkvést. Že na síle získávají „pravicové strany“, není argumentem proti demokracii, nýbrž argumentem proti technokracii. Historicky viděno je elitářské opovržení masou znakem pravičáckých politických ideologií. Dnes je tento postoj sdílen jak “levými“, tak „pravými“ a ti samí, kteří dříve odsuzovali EU jako zlou kapitalistickou instituci, ji upřednostňují před neustále se proměňující demokracií.

Postoj evropské politické třídy k normálním lidem je povýšenecký a odmítavý. Veřejnost je představována jako nepřátelská k cizincům, homofobní a islamofobní, přitom ale elita EU nezjistila, že zatímco jiným nadšeně lepí nálepku fóbie, lpí na ní vlastní: demofobie.

Převzato z Novo Argumente a Spiked

Přeložil P. Zinga