17.11.2018 | Den boje za svobodu a demokracii


ESEJ: Vulgarismy a zhrubnutí řeči

19.2.2018

V nadpisu zmíněné jevy jdou ruku v ruce se zhrubnutím společnosti. Ať se nám to líbí či nikoliv, je to jev téměř celosvětový. Třeba to má něco společného s růstem počtu či hustoty obyvatelstva, a nebo jeho míchárnám. Tím myslím mícháním národností, ras, kultur a náboženství, což historicky nikdy dobrotu nekonalo, spíš naopak. Mnohé výrazy, dnes běžně používané v tisku, literatuře, filmu či v divadle, rozhlasu a televizi byly před pouhými padesáti lety v těchto médiích tabu. A tabu byly před 150 – 100 lety i v řeči hovorové prostého lidu. S dovolením čtenáře se zaměřím jen na pouhé dva jazyky, angličtinu a češtinu. Nejsem sice lingvista a nebo jazykozpytec, jak se kdysi česky říkalo, ale oba jazyky už pěkných pár dekád aktivně a denně používám a mám je rád. Každý pro něco jiného. Češtinu pro její schopnost vyjádření citů díky její ohebnosti a pro rodilého Nečecha, tedy cizince, něco jako zlý sen, který se většina z nich nikdy perfektně nenaučí. Angličtinu pro její nesmírnou slovní zásobu, ve které má vše své vlastní slovíčko či název, a tak, pokud jedinec je schopen tuto slovní zásobu používat, lze vyjádřit či pojmenovat to či ono naprosto precizně. Ideální jazyk technický, potažmo vědecký. Pánové Shakespeare a John Milton snad prominou.

Jazyky jsou jakési živoucí organismy stále se vyvíjející a rostoucí, tedy neustále se měnící. Tyto jazykové změny jako v zrcadle odráží změny ve společnosti. Nejvíce jazykových změn a nových výrazů vzniká ve vědě a technice, díky jejich bouřlivému rozvoji, dnes snad v IT, tedy informační technologii. V hovorovém jazyku je už změn méně, ale zato nám lépe zobrazují stav společnosti.

K tomuto zamyšlení nad tím, kam náš svět a jazyky chvátají, mě dovedl článek ve čtvrtém čísle Nového Polygonu z loňského srpna s tučným nadpisem „Předposranost“. Autor, Václav Chyský, také není nadšen zhrubnutím jazyka a snaží se zdůvodnit, proč se tak děje. Pomocí citace české Wikipedie objasňuje význam slova v nadpisu článku jako „přílišný strach z něčeho, co ještě nenastalo, je to preventivní vytváření obav, někdy až hysterických, před akcemi a událostmi, které sice ještě nenastaly, ale které jsou líčeny jako nebezpečné. Účelem bývá znejistění a postrašení obyvatelstva.“

Podle této charakteristiky z Wikipedie je ten, kdo dohlédne trochu dále do budoucna, „předposránek“. No nevím, jak by by se na to dívali Karel Čapek nebo V&W a jiní, když „předposraně“ varovali před něčím, co ještě nenastalo. Až když nastalo, tak už bylo pozdě - se známými důsledky a miliony mrtvých. Zrovna tak i dnes je řada informovaných a renomovaných autorů, myslitelů a politiků, kteří podobně jako jejich předchůdci před druhou světovou válkou varují nyní před něčím, co ještě nenastalo. Tyto bych se neodvážil nazvat „předposránky“, neboť si jich nesmírně vážím. Ať už pro jejich osobní a morální kvality, nebo pro jejich hlubokou znalost daného problému. Varují před davovou, neřízenou a nelegální imigrací muslimů a islámu do Evropy. Varují před historicky nebezpečnou ideologií a jejími vyznavači. Někteří z těchto autorů nejméně dekádu v muslimské zemi žili, jiní několik dekád věnovali studiu islámu, jeho historie a svaté knihy - koránu, dokonce arabsky se k tomuto účelu naučili, a proto ví, o čem mluví. Takže vyslovené obavy o budoucnost evropské civilizace bych nenazýval „předposraností“ ani náhodou.

Těm, kteří v celosvětové expanzi islámu nevidí pro naši civilizaci nic nebezpečného, bych jako povinnou četbu vřele doporučil knihu od Gilese Miltona „Bílé zlato“. Ta poprvé vyšla sice v roce 1740 ve Velké Británii, ale jsou to skutečné životní příběhy bílého otroka, Thomase Pellowa, a milionu evropských otroků v severní Africe. V této knize se dočteme, že nejen bílý muž byl otrokář, který vyvážel negry do Ameriky, ale předešli ho muslimové, kteří po 300 let přepadávali obchodní lodi a pobřežní města Evropy, odkud s neobyčejnou brutalitou odvezli přes milion bílých otroků, evropských křesťanů, do Afriky. Dálo se tak v letech 1530 až 1780. Za tento teror se muslimští hrdlořezi Evropanům nikdy neomluvili, zrovna jako nepřiznají, že drtivá většina dnešních teroristů v celém širém světě jsou příslušníci stejné zvrácené ideologie – islámu.

Dále Václav Chyský ve svých vývodech dospěl k následujícímu: „V současné době, kdy značná část společnosti v důsledku dlouholetých přerušených demokratických tradic zaměňuje svobodu za bezbřehý individualismus a také nezájem o věci veřejné, pozorujeme fenomén, že každý může uveřejňovat své nekvalifikované bláboly na internetových stránkách, a navíc je opepřovat urážlivými invektivami a vulgarismy, což mu umožňuje anonymně vstupovat do tvorby veřejného mínění a v mnohých případech vytvářet atmosféru předposranosti.“

Nevím, které „nekvalifikované bláboly“ má autor článku na mysli, ale být na jeho místě, tak bych byl opatrnější, než bych je nazval „populistickými prvky k vyvolávání obav ze ztráty národní suverenity a identity nebo strach před invazí imigrantů, patřící do výzbroje manipulátorů veřejného mínění.“ Nevím, jaké měřítko používá pan Chyský, kdo je podle něj kvalifikovaný zveřejňovat svoje názory na internetu a kdo nikoliv, ale známkou svobody a demokracie je právě individuální, kritické myšlení jednotlivce a ne stádní, někým požehnané myšlení davu. Jednotlivec posléze může svoje myšlení dle svého uvážení anebo nátury zveřejnit. Kdo je podle autora kvalifikován na tvorbě veřejného mínění, když ne individuální myslitelé ochotní se tímto politickým marastem brodit? Snad ne zpozdilí politici nebo sluníčkáři s líčením jasných nových zítřků, kdy bude stále lépe a radostněji? Už jen slovník autora zavání příliš „kavárnou“, neomarxistickou doktrínou, a tedy elitářským intelektualismem, který dovedl společnost nejen v kotlince, ale v celé Evropě a neváhám říct v celém světě tam, kde se dnes nachází. Populismus, politická korektnost, rasismus, xenofobie, liberální demokracie, islamofobie, sekuritizace, politická kompetentnost voličů a podobné termíny newspeaku příliš zapáchají. Zrovna tak jako autorova zjevná nelibost nad výsledkem brexitu. EU je ve své současné podobě politická obluda, která se snaží dát pod jednu střechu například skandinávské státy a jižní Evropu, Řecko, Sicílii a podobně. Přitom si jsou lidé těchto zemí navzájem mentálně, kulturně, nábožensky, morálně a povšechně historicky vzdálenější než Země s Měsícem. Zrovna tak, jak se snaží pod tuto střechu napasovat státy Visegrádské čtyřky, které mají s totalitou historické zkušenosti a cítí ji na hony daleko. Třeba by se EU ze své letargie probrala, kdyby státy V4 z EU vystoupily jako Británie a takto zachránily evropskou civilizaci před invazí muslimů a zvrácené islámské ideologie. Pokud by se ani po takovém činu EU neprobrala, tak to bude konec evropské civilizace, jak ji známe. Proč asi není iniciativa V4 „Trojmoří“ pozitivně a široce publikována? Bruselská byrokracie asi tuto iniciativu kladně nevidí, i když je uskutečňována v rámci EU. Tento projekt energetické, hospodářské a komunikační spolupráce dvanácti států střední a východní Evropy mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem pod vedením Polska vytváří bariéru možné ruské expanzi a také se může stát politickou alternativou při eventuální neúnosné federalizační agresi Bruselu. Ostatně i Rakousko se po posledních volbách probouzí a dává správným směrem. To znamená ochranu a zachování hranic, historických hodnot země a jejích obyvatel.

Všimli jste si, že drtivá většina vůdců států nové Evropy a EU jsou bezdětní jedinci, kterým na budoucnosti kontinentu nezáleží? Jsou to individua zpitá nahrabanými prebendami a vlastní mocí, kterou se pro sebe snaží udržet co nejdéle.

Když už pan Chyský používá citáty, tak by bylo záhodno, aby je používal v jejich původním znění a neměnil slova k vlastní potřebě. Například: slova, která připisuje Winstonu Churchillovi, sice Churchill vyslovil, ale pouze jako citát nejmenovaného autora a nikoliv jako svoji myšlenku. Navíc autor používá termín „liberální demokracie“, když v původním projevu bylo použito slova „demokracie“. Termín „liberální demokracie“ je terminologický paskvil, pokřivený výmysl těch, kteří Evropu dovedli tam, kde se dnes nachází.

Takže zde je, co bylo skutečně řečeno: „He said it (House of Commons, 11 November 1947) — but he was quoting an unknown predecessor.“

„Many forms of Government have been tried, and will be tried in this world of sin and woe. No one pretends that democracy is perfect or all-wise. Indeed it has been said that democracy is the worst form of Government except for all those other forms that have been tried from time to time.…“

Volně přeloženo zhruba toto: „Bylo vyzkoušeno mnoho vládních forem a ještě také bude, v tomto světě hříchu a běd. Nikdo nepředstírá, že demokracie je perfektní či vše-moudrá. Vskutku, bylo již dříve řečeno, že demokracie je nejhorší formou vlády s výjimkou všech těch ostatních vládních forem, které byly čas od času vyzkoušeny....“

O liberální demokracii zde není ani muk. Ona prostě demokracie buď je, anebo není.

Autor ve svých vývodech vyslovil další brilantní úvahu. „Průvodním jevem předposranosti uvedené věty je sekuritizace, což je proces vytváření hrozeb, kdy se určité téma, na základě intersubjektivního prezentování, stává otázkou bezpečnosti.“ Nevadí mi, že většinu uvedené věty opsal z české Wikipedie (zde), ale co je na jeho dalších myšlenkových pochodech alarmující, že by nejraději viděl většinovou společnost zcela odzbrojenou. Přitom zapomíná, že tam, kde je mezi občany nejvyšší počet držených zbraní, je statisticky dokázaná nejnižší kriminalita a navíc i politici si dávají větší pozor na ústa a hlavně na ruce, protože zbraň u každého občana je jakási zpětná vazba držící darebné politiky na uzdě. Ostatně stačí se podívat na jeden z mála rozumných států v Evropě, na Švýcarsko. Od EU se drží stranou a ve většině domácností jsou automatické zbraně, včetně patřičné munice, a jiná výzbroj. V případě potřeby je jejich armáda v plném bojovém stavu a pohotovosti v několika málo hodinách. Obrana státu a jeho hranic smysluplná, jak má být. Za povšimnutí stojí, že dosud všichni diktátoři totalitních systémů jako jeden z prvních aktů odzbrojili většinovou populaci. Stalin, Hitler a v Československu Gottwald. Proto se nedivme, že o to EU usiluje též. Odzbrojeným občanům se lehčeji vládne. Takže slovo sekuritizace je ve své podstatě v newspeaku oplzlejší výraz než předposranost.

Pokud pan Václav Chyský, jak říká vlastními slovy, vidí Viktora Orbána jako potížistu a Jaroslawa Kaczynského jako zatrpklého nacionalistu a bere pomýlenou Lisabonskou smlouvu jako Bibli, potom bych mu doporučil přesídlit pod křídla Angely Merkelové, kované ex-komunistky z bývalé NDR, a neotravovat ovzduší v dosud relativně nedotčeném srdci Evropy.

Na tomto místě jsem se chtěl a byl bych se rád omluvil, pokud jsem vývody pana Václava Chyského ve svém mírně pokročilém věku správně nepochopil. Proto jsem si jeho článek přečetl dokonce ještě dvakrát a také rozebral s kamarádem. V mých názorech mě to však jen utvrdilo. Autor svými úvahami příliš připomíná pražskou kavárnu. Populismus, politická korektnost, rasismus, xenofobie, liberální demokracie, islamofobie, sekuritizace, politická kompetentnost voličů a podobné termíny ve slovníku jeho článku mě v tom jen utvrzují.

Co mě však v jeho článku velice chybí, je zmínka o morální kompetenci intelektuálních elit v řízení a vedení čehokoliv. Tuším, že by svět, včetně české kotlinky, moravských úvalů a slovenských hor vypadal zcela jinak, kdyby - od malých podnikatelských firem až po státy či jejich konglomeráty jako EU - stáli v jejich čele morálně vyspělí, charakterní jedinci a tito si podle potřeby a svého morálního standartu vybírali potřebné odborné poradce s rovným charakterem. Takže nikoliv vzdělání, akademické tituly a intelektuální kompetence by měly být předpokladem k řízení či vedení státu, ale vždy v prvé řadě kompetence morální a rovný charakter. Škoda jen, že jedinci těchto kvalit se bahnem současné politiky brodit nehodlají. O většině učitelů od základních škol až po vysokou akademii kdekoliv na světě platí ovšem totéž, ne-li důrazněji. To proto, že tito mají klíčový vliv na formování charakterů studentů a mladých lidí. Takže v jakékoliv řídící nebo vedoucí funkci bych dal přednost morálně vyspělému, kvalitnímu řemeslníkovi s rovným charakterem než amorálnímu, bezcharakternímu intelektuálovi s pěti akademickými tituly, jak se dnes zpravidla v celém světě děje.

Abych se však vrátil k původnímu tématu tohoto povídání, jak hlásá jeho název. Vulgarita a hrubost ve vyjadřování je pouhým zrcadlem stejného ve společnosti. Proč se tak děje je těžké uchopit či vystihnout. Celosvětově to naznačuje, že tento jev obzvláštně vzkvétá ve společnosti, která vyrostla v judeo-křesťanské kultuře.

Slovy hrubými a vulgárními oplývaly různé jazyky snad odjakživa. Jiné to však bylo s častostí jejich použití. Ještě před 150 až 100 lety většina obyvatel příslušela k nějaké církvi. V západních společnostech buď ke křesťanské, anebo k židovské. Tyto zahrnuly klení, tedy používání hrubých a vulgárních slov, mezi hříchy, kterých se většina slušných věřících lidí snažila vystříhat, a tak i v běžném hovorovém jazyku byla slyšet podstatně řidčeji než dnes. Jejich použití v literatuře bylo časté asi jako použití šafránu při přípravě chutné krmi.

V minulém století, v údobí mezi válkami, dochází ve společnosti k prudkému nárůstu ateistů, kteří na rozdíl od teistů, tedy věřících, o sobě tvrdí, že jsou bezvěrci, kteří v nic nevěří. Já bych se spíš klonil k názoru, že věří, avšak ve svoji proklamovanou nevíru, anebo také že věří všemu. Se ztrátou víry v Boha se ze společnosti vytrácí autorita, která dosud používání vulgarismů a hrubostí držela na uzdě, a tak se tyto jevy začaly lavinovitě šířit. S úbytkem věřících začaly tyto jevy pronikat z hovorové řeči i do literatury, divadel, filmů a do tehdy začínajícího rozhlasu. Začínaly však spoře, jaksi ostýchavě a byly-li použity skutečným umělcem, tak jako vzácné koření v chutné krmi. Zdůrazňovaly a vyšperkovaly obsah díla.

Zde bych rád uvedl svůj osobní postřeh ze zážitku v roce 1991. Postřeh, který může jedincům žijícím bez přerušení v české společnosti uniknout. Neunikl však mně, jedinci tehdy žijícímu v anglofonním prostředí už bezmála 25 let. Při tehdejší příležitostné a mojí jediné návštěvě rodné hroudy se to stalo v tramvaji, tedy přesněji, v brněnské šalině. Byla dost nabitá, a tak jsem i s ostatními cestujícími stál dosti nahusto na zaplněné zadní plošině, když se u dveří začali muž a žena velice hlasitě titulovat nevybíravými výrazy. Zřejmě se neznali, byli si cizí, a tak, jak je zvykem, si vykali. Mně, který už libozvuku svého rodného jazyka jaksi odvykl, náhle přišlo užití oslovení „vy krávo, vy vole“ a dále ještě hruběji a rasantněji nesmírně směšné. Začal jsem se řehtat na celé kolo jako na dobré estrádě. To do té doby, a událo se to proklatě rychle, než jsem zaregistroval nesouhlasné a káravé pohledy kolemstojících. Něco jako že moje chování není zrovna vhodné. Komiku situace nepostřehli. Dokonce aktéři této frašky, vzájemně si nadávající muž a žena, se spojili a začali mi vyhrožovat ublížením na těle. Něco jako: „Čemu se tak blbě smějete, mohla by přiletět jedna po čuni, a jestli se smát nepřestanete, tak vám přes tu tlamu namlátíme.“ Zde už byli bývalí protivníci naprosto sjednocení, sympatie okolostojících byly evidentně na jejich straně a mě smích rychle přešel. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že v této společnosti už nejsem doma, a dodnes jsem vděčen své nové, adoptivní vlasti, že mě tak laskavě přijala.

Aby snad nedošlo k omylu a čtenář mě neměl za puritána. Naopak, kdo mě zná osobně, ví, že moje znalost vulgárních slov je nadmíru a bohatě rozkošatělá a jejich použití více jak časté, zkrátka že si před hubu servítek neberu, i když bych měl. Vyrostl jsem však v letech válečných a dospěl počátkem let padesátých, kdy už v hovorové řeči pražské mládeže bylo každé druhé slovo „vole“. Dokonce se takto titulovaly i dívenky, které mě tímto mírně překvapily. Tato prudká inflace vulgarismů začíná pozvolna pronikat i do sdělovacích prostředků, literatury a umění, úměrně s úbytkem věřících v různých křesťanských církvích. O miliony našich židovských spoluobčanů se v nedávné válce postaral Hitler. Slova klení a klatba zapadlo mezi archaismy a lidé si mezi sebou v běžném styku začali bez zábran vzájemně nadávat a nehezky se titulovat.

Největší inflace užívání těchto slov snad nastala v posledních třiceti letech minulého století a trvá ke své škodě dodnes, a to ve všech západních i východních, původně křesťanských zemích. Musím se zde těchto slov zastat, neboť svým častým používáním ztrácejí na rasanci a mnohdy se mění i jejich význam. Zanedlouho nebude možno si s patřičným výsledkem od plic zanadávat. Takže asi brzo nastane doba, kdy si jeden vezme či pochopí nadávku jako lichotku nebo něžné oslovení. Slova peprná ztratí na palčivosti a to by byla škoda. V zájmu zachování jejich významu bychom jich měli používat co nejméně.



Diskuse


A. Lex
12:50
20.2.2018

L. Severa
14:38
19.2.2018

J. Kanioková
15:26
19.2.2018

A. Nikoloki
15:44
19.2.2018

A. Alda
13:48
19.2.2018

P. Klíma
16:43
19.2.2018

J. Jurax
0:43
20.2.2018

P. Klíma
16:42
19.2.2018

Š. Matyášová
11:58
20.2.2018

J. Kanioková
13:46
19.2.2018

J. Kanioková
13:59
19.2.2018

J. Kanioková
15:17
19.2.2018

I. Procházková
11:49
19.2.2018

J. Hejna
11:14
19.2.2018

J. Hejna
11:16
19.2.2018

J. Schwarz
9:37
19.2.2018

M. Jandáková
1:12
19.2.2018

P. Dvořák
4:23
19.2.2018

počet příspěvků: 23, poslední 20.2.2018 12:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.