25.6.2016 | Svátek má Ivan






ESEJ: Soumrak a naděje střední Evropy

11.3.2016

Věnováno RNDr. Radimu Špačkovi

Někdy před třiceti lety se střední Evropa dala popsat ještě dost jednoduše. Byl to prostor mezi Ruskem a Německem, kam se po druhé světové válce vnutili Rusové, i když tam nikdy nepatřili, a ve kterém naopak už nebyli Němci, kteří tam patřili od začátku. Všechno ostatní – a s tím i smysl a duch regionu – bylo zahaleno mlhou světových válek, diktatur a okupace.

Pak se naráz zhroutila celá sovětská koloniální říše. Střední Evropa dostala šanci být sama sebou. Všechno do sebe zdánlivě zapadalo a svět mnohým připadal jako automat na pokrok.

Byla to fikce, protože střední Evropa v té chvíli už dávno neexistovala. Smysl střední Evropy totiž nebyl – nikdy v historii a ani na okamžik – v primitivním součtu statických národních programů. Byl naopak v hledání společného nadprůměru, nebo přesněji v hledání toho dynamického nad-národního, propojujícího exkluzivitu národních kultur s efektivitou sdílené rakousko-uherské státnosti, hospodářského systému, soustavy kvalitního vzdělání i byrokratického řízení. To byla ona nová, vskutku civilizační kvalita, ozvláštňující a odůvodňující sám smysl existence mezi dvěma etnicky sebedefinovanými mocnostmi, Německem a Ruskem.

Unikátní zkušenost symbiózy řady parazitických nacionalismů v rámci Rakouska-Uherska vznikala zvýhodňováním a nadřazeností vzdělané vrstvy komunikátorů, osobností kultury, vědy, politiky, podnikání, vojenství i správy, dennodenně překračujících jazykové bariéry a nalézajících přidané hodnoty v rozšiřování toho „bezpečně společného“. Nic z toho pravoslavným carstvím spoutané Rusko nikdy nemělo, nepotřebovalo a nechtělo. Na snahy po byť i jen kulturní emancipaci neruských národností znalo pouze jedinou odpověď – vojenskou okupaci, deportace a popravy. Podobně i nově sjednocené vojensko-industriální Německo, které teprve hledalo vlastní pozitivní identitu opožděné velmoci, nadetnické symbióze v Rakousku-Uhersku nikdy neporozumělo, oslněno vlastní nedospělou výjimečností. K jinému než šovinistickému vnímání okolí se dostávalo pouze zprostředkovaně a výhradně díky málokdy přiznanému intelektuálnímu vlivu Vídně.

Střední Evropa byla historicky důležitá a průkopnická právě hledáním řešení v problematickém soužití probuzených, převážně slovanských jazykových etnik a kultur, s regionálními starousedlými Němci, Rakušany a Židy. Nebyla však sama o sobě schopná rozeznat důležitost, pochopit a vědomě nadřazovat význam vzdělaných, komunity prolínajících komunikátorů všech národností a jazyků. Nikdy tak nemohla dospět k přijetí kvality principu moderního aktivního státotvorného občanství nad omezující a výhradně jazykovou definici národa. Nikdy nepochopila, že stabilita institucí nadnárodní monarchie byla nejotevřenější cestou k rozkvětu všech. Odvržení cesty ke konstituční monarchii britského typu, která by byla schopná liberalizovat, demokratizovat a udržovat sounáležitost rakousko-uherské monarchie, otevřelo stavidla hrůzám mnoha následujících desetiletí. Zastavila se tím však i modernizace jednotlivých „národních“ společenství.

Už Jiří Gruša, jeden z největších českých politických talentů a literárních osobností dvacátého století, komentoval tuto bolestnou časovou smyčku srovnáním s Evropskou unií dneška. V současnosti se proces evropské integrace, podle něj, pouze snaží vytvořit něco, co ve střední Evropě před sto lety zcela běžně existovalo a fungovalo. Společná politika, ekonomika, železnice, zákony, měna, vztahy se zahraničím. To všechno už tady přece jednou bylo. A stejně jsme to pomohli zničit...

Ve střední Evropě devatenáctého století vytvořila potřeba náhlé společenské modernizace, vyvolaná průmyslovou revolucí, logicky šokovou potřebu nových kolektivních identit, způsobů komunikace a praktik rozvoje společenství. Pod vlivem početně zanedbatelných, romantismu oddaných kulturních elit však namísto důrazu na demokratizaci a pozitivní programy rozvoje společenství rovných vznikaly patetické nacionalismy jako sebeomezující kulturní, ekonomické a nakonec i politické, čistě negativní společenské mobilizace. Formování v regionu nikdy předtím neexistujících jazykových národů přineslo jenom zhoršení kvality života pro všechny.

Ke své škodě nikde ve střední Evropě tyto po příliš dlouhou dobu ne-politické elity nepochopily demokracii jako nástroj souvztažnosti občanských práv a povinností, ale jako potvrzení nároku na kmenovou očistu a nadřazenost vlastního jazyka. Negativní nacionalismy početně menších středoevropských národů tak vyrostly na základním principu „být proti někomu“. Pozitivní národní identita formulující sama sebe jako „být pro něco“ se ve střední Evropě devatenáctého století neobjevila.

Jednotlivé národní programy jenom do detailu kopírovaly chyby svých větších sousedů, aby nakonec jako v zrcadle opakovaly šovinistické argumenty německé či ruské. Jen o něco později pak podobně slepě reagovaly na totalitní ideologie dvacátého století. Nové etnické elity nepřejímaly to nejlepší z evropské, německé a ruské kultury, ale naopak to nejhorší. A nakonec po porážce německého nacionálního socialismu ve velkém propadly vlastním národním socialismům pod diktátem stalinistického Sovětského svazu. Český etnofašismus, nazývaný dokonce oficiálně stejně jako německý fašismus „národním socialismem“, pracoval na zničení demokracie v Československu ještě před skončením druhé světové války a dobrovolně otevřel cestu komunistické diktatuře. Ochota nahradit všem pomáhající kvalitu a výhodnost nad-etnické komunikace omezeným dosahem výlučnosti „národního“ bez ohledu na jeho kvalitu si tak zcela logicky a bezprostředně vynutila brutalitu a nekompetentnost totalitních primitivismů.

Svoboda čistek

Konec první světové války rozbil politickou jednoduchost i jednotu území Rakouska-Uherska. Region ovládl pocit konce dějin a nových začátků popírajících vývoj předchozích stovek let. Pro po dlouhé době obnovené Polsko a nově vzniklé Československo to byla chvíle bezuzdného pocitu vítězství a naplnění „spravedlivých dějin“. Pro poražené Rakousko, milionové německé menšiny v nových státech a především pro ponížené Maďarsko, které přišlo o více než sedmdesát procent svého předválečného území, chvíle šoku a zranění z pociťované nespravedlnosti, které přetrvá další století.

Etnizace vztahů ve střední Evropě nevyhnutelně předznamenala jejich přerušení a vyhrocení. Pokud první světová válka skončila vítězstvím odstředivosti pod jménem národního sebeurčení, logicky musely přijít další nesmyslné „dočišťovací“ ozbrojené konflikty mezi tisíciletými sousedy. Nové státy, Polsko, Československo i Maďarsko, si ozbrojenými střety vymezovaly hranice, Československo vojensky potlačilo svoje vlastní národnostní menšiny. Druhá světová válka jenom prohloubila etnizační chaos až příliš snadnou očistou regionu od Židů, vyprovokovanou hitlerovským nacismem a následovanou po konci války vyhnáním a pak odsunem prakticky všech středoevropských Němců.

V bezradnosti nad ztrátou historické identity bylo přijetí mesianistických poselství fašismu a komunismu pro nové etnonárody trapnou, ale logickou negativní volbou. Povznesení etnicky definované lůzy pak jejím politickým programem. A když už v rámci národní očisty nebylo koho vylučovat, začala lůza hledat vnitřního nepřítele - a ničit i vlastní etnikum.

Modernizace a demokratizace měly přitom ve střední Evropě, která se vyhnula destruktivním koloniálním projektům velmocí konce devatenáctého století, obrovský vzdělanostní, kulturní a mírový potenciál. Na všech stranách však zvítězilo pozvednutí lůzy k pocitu všemocnosti a víra v ještě jeden „nový začátek dějin“, přinášená vševysvětlující pseudovědou, přeměněnou nakonec na radikální chiliastické zabijáctví. Střední Evropa, oslabená na začátku do nepřítele zahleděným narodnictvím, neschopným postavit pozitivní hodnotový program spolupracujících národních snah, nemohla přežít střet s totalitními ideologiemi a režimy. Nepřežila, protože se sama, programově a sobecky zbavila všech svých unikátních předností, kvalit a komunikace, vyrůstajících z mnohosti nabízených alternativ.

Otevřeně nepravdivé zneužití kategorie etnicky definovaného a zbožštěného „lidu“, kterému bylo v rozporu s celou evropskou judeo-křesťanskou tradicí odpuštěno, že se nevztahoval k žádným jiným hodnotám mimo jazyka, ale bude národní rámce a politiky střední Evropy pronásledovat ještě v jednadvacátém století.

Stesk beze smyslu

Literárně zajímavá diskuze o střední Evropě z šedesátých let dvacátého století, známá nejvíce z výměny mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, byla skoro o dvacet let později obohacena podobnou diskuzí v New York Review of Books, kterou vyprovokovala další Kunderova esej The Tragedy of Central Europe. Obě diskuze trpěly nedostatečným odstupem od komunistické a sovětské okupace regionu, stejně jako nedostatečnou osobní distancí některých autorů (včetně Kundery), kteří v poblouznění a nevzdělanosti, stejně jako milióny jiných, třeba jen načas propadli destruktivnímu snu o demokratickém charakteru a mesiášském poslání diktatury.
Střední Evropa, v té době už dávno ztracená, pro takové autory představovala vágní naději, omluvný mýtus zlatého věku a jeho údajné kulturnosti, ke kterému je prý možné – a nutné – se vrátit.

Bylo to jenom nereálné snění a lamentování ztracené generace, které ji nemohlo přivést ani k vyjádření potřeby jakéhokoliv společného pozitivního programu. Nepochopení smyslu a opomíjení historického významu nadnárodní mnohaoborové komunikace navíc přivedlo tento generační pocit do slepé ulice zbožštění jednotlivých národních kultur, údajných nositelů tolerance a identity. Ve skutečnosti, stejně jako v devatenáctém století, kdy narodnici pouze negativním vymezováním reagovali na nástup velkoněmectví a pokusy o jeho kopírování v Rakousku, definovali jejich pravnuci po sto letech svoje snažení opět jenom v negaci – tentokrát sovětského imperiálního roztahování. Nikdy však nevznikl žádný program, nebo alespoň náznak programu regionální obnovy či obrany nějaké jeho společné nekomunistické identity. Etnické identity, posílené syndromem oběti fašismu a komunismu, už byly příliš silné. Staletí budované monarchie se možná daly reformovat a demokratizovat na pozitivním hodnotovém programu. Fašismus a komunismus se už ze své podstaty reformovat nedaly.

Nová šance

Revoluce roku 1989 prý měly osvobodit dočasně potlačený civilizační model střední Evropy, obohacený údajně o unikátní zkušenost přežití totalitní sebedestrukce. Jenomže žádný takový potenciál nikdy neexistoval. Do prostoru neznámé odpovědnosti svobody vešlo jenom několik mezitím etnicky homogenizovaných národních států se zcela změněnou etnickou a sociální skladbou obyvatelstva, zhlouplého desítkami let izolace, předstírání a strachu. Bez identity a bez pochopené a zpracované historie. Jediným obsahem národního sebepoznání, které si osvobozené národy střední Evropy přinesly do svobody, byl výčet traumat zaviněných někým cizím. Ukázalo se, že region zřejmě nenávratně ztratil to nejdůležitější – mnohovrstevnatou společenskou kulturnost bez ohledu na jazyk a nevyhnutelnou potřebu komunikovat. Společný prožitek nacistické a komunistické okupace tyto základní předpoklady jednoty v různosti nemohl ničím nahradit. Nové proto nemohlo být návratem, protože nebylo kam se vrátit.

V roce 1989 se k moci – načas a částečně – dostaly i skupiny bývalých disidentů. Mnozí z nich zkoušení a otevření světu přinášeli do vznikající politiky nově svobodných zemí étos hodnoty jednotlivce a jeho nedělitelných lidských práv. Málokoho napadlo, že to byl pouze výrazně menšinový postoj a že to ve většině případů bylo vůbec poprvé v dějinách tohoto regionu, kdy se, alespoň na čas, takový postoj objevil. Pro většinu z této na okamžik důležité menšiny disidentů nebyla slepota nacionalismu ani východiskem, ani cílem. Demokratické Německo se sjednocovalo. Evropská integrace se stala přirozeným cílem i pro nově nezávislé země. Jejich pozdější vstup do Evropské unie a do Severoatlantické aliance se tak pro celý region stal symbolem historického posunu k onomu pověstnému „návratu do Evropy“. Toto obrácení se k Západu však fungovalo jen do chvíle, kdy Evropská unie posílala stovky milionů euro na rozvojové a regionální programy – a nic za to nechtěla. Ve chvíli, kdy se mělo začít jednat o celoevropských řešeních mezinárodních krizí, střední Evropa okamžitě zareagovala hlasem devatenáctého století.

Parlamentní demokracie Středoevropanům počátkem devadesátých let ještě připadala jako jediný možný existující způsob organizace svobodné společnosti. Nové elity se domnívaly, že postačí opisovat úspěšné politické a ekonomické recepty Západu – nyní jen v rámci výhradně etnicky definovaných států. V tu chvíli se mohlo zdát, že pouhé převzetí moci od poražených komunistů automaticky zajistí, že na všechno ostatní bude dost času. Skutečnost představovala spíše dostihy v napodobování a formálnosti bez obsahu. První, co se prosadilo v politických i ekonomických systémech postkomunistických zemí střední Evropy, bylo tradiční ideologické nálepkování, polarizace vztahů ve společnosti a všeobjímající korupce. Právní stát – tedy vláda práva neodvislá od moci výkonné i zákonodárné – byl stejně jako za komunismu plně podřízen potřebám „politiky“. A stranická „politika“ se stala jenom kolbištěm pro navzájem spolupracující korupční souručenství, navazující na generace cynických posluhovačů jakékoliv totalitní nadvlády.

Komunisté jenom vyměnili moc za beztrestnost a ovládnutí lukrativních částí ekonomiky i médií. Nová ekonomická moc tak jenom legitimizovala jejich původní politické a mocenské postavení izolované skupiny bez vazeb na společnost. Nepřinášeli žádné spojující myšlenky a pozitivní hodnoty, pouze doplnili obraz vulgárního utilitarismu a egoismu. Otrokáři pohrdající otroky, kteří se v nových podmínkách formálně stali svobodnými občany.

Nikomu z politiků první generace postkomunistické střední Evropy nedošlo, že v nové situaci nestačí jen opisovat a přizpůsobovat se Západu. Nedokázali navést společnost ke hledání spravedlnosti – neboť předefinování a potvrzení hodnot spravedlnosti představují vlastní smysl a legitimizaci každé revoluce. Právě tím začíná budování pozitivní identity „pro něco“. Namísto toho se přinášely jenom nové konstrukce starého a zavádějícího narativu o vlastní nevinnosti etnické oběti. Totalitní primitivnost a černobílé vidění světa, Jiřím Grušou popsané jako „heimatfilm“, s jeho legendární obskurností a kýčem, tak dostaly nový život. Nehledání nového a vlastního programu samo o sobě znamenalo, že se v okamžiku první „krize“ společnost nutně musela vrátit ke starým etno-centrickým argumentům. Bez sebevědomí a snahy být rovní mezi rovnými znovu posílily staré stereotypy a defenzívní strategie etnických „politik“.

Současnost

Krize postmoderní demokracie je viditelná na celém světě. Ale to, co se odehrálo ve střední Evropě, je ještě smutnější. Stačilo, aby jedna jediná generace prožila v postkomunistické existenci plnou a demokratickými volbami potvrzovanou samostatnost etnických novostátů, aby se v nerušené svobodě naplno ukázala hloubka poškození všech společenství, která prošla zničující mlýnicí totalitních systémů, vyvražďování, masového vymývání mozků a přizpůsobování se ne-smyslu. Jejich současní vrcholní představitelé jako Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Robert Fico nebo Miloš Zeman vědomě a programově vystupují proti čemukoliv, co by nezdůrazňovalo národní exkluzivitu a „zvláštní práva“ svého jazykově definovaného etnika. A to je stejně vzdálené od modernizačního principu nedělitelnosti lidských a občanských práv jako jednadvacáté století od století devatenáctého. Je to stejně nevzdělané jako primitivní a sebevražedné...

Instinktivní disidentské trvání na visegrádské spolupráci z počátku devadesátých let nikdy nenašlo hodnotový obsah. Nemohlo, protože chyběli jeho nositelé a komunikátoři. Protože bylo zničeno a nebylo znovu vystavěno ono „bezpečně společné“. Dnešní středoevropské státy spojuje jen slabost nezvládnutých a zpolitizovaných etnicky pojatých dějin, národní identita definovaná úzkostí a potřebou nepřítele. Přesto buďme vděčni za jakýkoliv mechanismus domluvy – tedy i za Visegrad. A to i přesto, že vedle otevřeně protiruského polského postoje v něm klidně fungují nedůvěryhodně lavírující Slovensko a Česko, a vedle nich i Rusku otevřeně podlézající orbánovské Maďarsko.

Střední Evropa ještě nenašla pozitivní program. V současnosti ho dokonce ani nehledá. Je to zvláštní situace. Nikdy v historii se tato oblast neměla lépe. Nikdy v historii neměla lepší šanci pozitivní program hledat a stavět – v rámci jakkoliv nedokonalé Evropské unie, do níž byla pozvána. Středoevropské společnosti a národy už těžko někdy dostanou lepší možnost naučit se být a žít „pro něco“ – a ne „proti někomu“.

Ve jménu demokracie jsme kdysi odmítli demokratizovat společné soustátí, které se snadno mohlo stát, jakkoliv formální a symbolickou, ale odzkoušeně a úspěšně fungující nadnárodní konstituční monarchií, jakou dnes vidíme třeba ve Velké Británii. O sto let později, opět ve jménu demokracie, znovu odmítáme spolupracovat a hledat nadnárodní neetnická řešení. Ve jménu stejné slepé etnicity a mesianistických příslibů věčných říší jen pro vyvolené proběhly v regionu mezitím dvě světové války, holocaust, etnické a sociální čistky.

Stále však platí, že střední Evropa bez vlastního obsahu je jenom prázdný prostor mezi Německem a Ruskem. Stále platí, že negativní tribálnost nikdy takovým obsahem nemůže být. Stejně tak – a právě proto – platí, že vedle nedělitelného souběhu evropské integrace a jejího atlantického zakotvení neexistuje pro střední Evropu žádný „plán B“.

Psáno pro www.hlidacipes.org

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Diskuse


Z. Vydra
23:41
11.3.2016

J. Hanzlík
21:43
11.3.2016

J. Mrázek
21:29
11.3.2016

J. Hanzlík
22:21
11.3.2016

J. Kanioková
0:06
12.3.2016

J. Farda
19:13
11.3.2016

V. Trojan
14:11
11.3.2016

J. Hanzlík
17:50
11.3.2016

P. Vaňura
13:37
11.3.2016

P. Urban
12:52
11.3.2016

P. Vaníček
11:41
11.3.2016

O. Zuckerová
12:13
11.3.2016

J. Brunner
18:16
11.3.2016

J. Tolman
7:10
12.3.2016

J. Schwarz
10:07
11.3.2016

P. Urban
12:58
11.3.2016

F. Kusák
16:35
11.3.2016

K. Janyška
9:42
11.3.2016

D. Nowodny
8:03
11.3.2016

J. Fridrich
9:10
11.3.2016

M. Červeňák
7:46
11.3.2016

L. Popovský
8:09
11.3.2016

P. Lenc
8:48
11.3.2016

Š. Hašek
9:59
11.3.2016

M. Valenta
11:12
11.3.2016

D. Green
11:50
11.3.2016

M. Valenta
13:21
11.3.2016

D. Green
14:45
11.3.2016

J. Václavíková
1:23
11.3.2016

Š. Hašek
10:06
11.3.2016

J. Schwarz
10:12
11.3.2016

P. Urban
13:00
11.3.2016

F. Lesniak
0:24
11.3.2016

S. Kalužík
1:34
11.3.2016

J. Huml
5:20
11.3.2016

J. Farda
20:13
11.3.2016

počet příspěvků: 36, poslední 12.3.2016 07:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.