Rozvod. Selhání dlouhodobých plánů, protože nikdo nevstupuje do manželství s očekáváním, že se jeho vztah rozpadne. A přece tento důsledek patří k životu, protože každý druhý pár k němu dříve či později dospěje.

Pravděpodobnost debaklu projektu zvaného manželství jedna ku jedné je bilance docela vysoká, a tak by s ní všechny manželské páry měly počítat jako s eventualitou, reálně v úvahu připadající. Šance na rozvod je totiž stejně velká jako pravděpodobnost nastávajících rodičů, že se jim narodí syn nebo dcera. Bylo by tedy moudré se na ni připravit a během manželství činit vše pro to, aby proběhla způsobem nejméně oba zraňujícím. Praktičtější by bylo chovat se tak, aby se manželství vůbec nerozpadlo. Jak žít v kvalitním manželství či jak jeho životaschopnost posilovat, bohužel žádná škola neučí, právo neporadí a ani zde k němu mnoho rad nenajdete. My se naopak budeme věnovat otázce, jak manželství rozvést.

K rozvodu lidé přistupují dvěma způsoby. První skupina manželů se rozvést chce a činí pro to aktivní kroky, popřípadě je minimálně s rozvodem srozuměna. Druhá skupina s ním nesouhlasí, k návrhu na rozvod se nepřipojí a občas se rozvodu ze všech sil a velmi usilovně brání. Teoreticky není vyloučeno, aby soud návrh na rozvod zamítl, prakticky se to však nikomu nepodaří, protože dnešní pohled na život manželský je velmi liberální.

Nikoho nelze nutit, aby v manželství proti své vůli setrvával. Argument manžela, jenž se rozvodu usilovně brání, není pro soudní rozhodování směrodatný. O děti se totiž lze postarat i v odloučení, finanční polštář není důležitý, protože funguje podpora sociálního státu, a ani láska, pomoc, opora, strach, samota či jiné argumenty nemají takovou sílu, aby soud přesvědčily, že má být manželství nadále zachováno. V době, kdy se návrh na rozvod před soudem projednává, totiž posvěcený vztah už dávno nefunguje.

Před soudním potvrzením, že manželství je definitivně rozvedeno, je třeba, aby jiný (opatrovnický) soud rozhodl o péči o děti pro dobu po rozvodu, kterýmžto řízením je někdy možné proces alespoň na pár měsíců pozdržet anebo oddálit. Samotný rozvod bývá otázkou jediného soudního jednání a nejpozději za dva měsíce po podání návrhu je všechno dokonáno. Rozvést se je možné ve dvou formách – způsobem spornýma dohodnutým.

Příkop mezi oběma variantami není nepřekonatelný. Řízení můžete zahájit spornou formou, ale posléze se rozvést dohodnutým způsobem, což platí stejně i v opačném směru. Jsou-li manželé schopni se aspoň rámcově dohodnout na budoucnosti, lze dohodnutou podobu jednoznačně doporučit. Časově patrně mnoho neuspíší, šetří však vzájemné vztahy, a pokud si manželé pořídili společně děti, bývá vůči nim výrazně šetrnější. Soudní poplatek za podaný návrh, který činí 2000 korun, je v obou případech stejně vysoký, což však nemusí platit napořád. V legislativním procesu je totiž návrh, jenž navrhuje poplatek za sporný rozvod zvýšit, aby ekonomicky motivoval manžele k dohodnuté formě.

Sporný rozvod

Sporný rozvod iniciuje jeden z manželů, pokud se ten druhý rozvést nechce, odmítá spolupracovat nebo sice s rozvodem souhlasí, uvádí však jiné důvody, jež zapříčinily rozpad manželství. Příslušným soudem je vždy okresní soud v místě posledního společného bydliště účastníků. Soud nařídí ústní jednání a oba manžele k němu předvolá.Zákon soudci ukládá vyzvat obě strany ke smíru, tento pokus je však téměř vždy neúspěšný a bývá spíše formální. Pak soud každého z manželů vyslechne, čímž se do soudního spisu dostanou oba pohledy na důvody a příčiny rozvodu.

V soudním řízení je sice možno navrhovat svědky a provádět další důkazy, to se však děje jen výjimečně. U téhož jednání bývá manželství rozvedeno a do měsíce oba manželé obdrží do vlastních rukou písemné znění rozsudku, proti němuž mají právo podat odvolání. Ne že by odvolací soud do celé věci nějak zásadněji zasahoval a právě tato skutečnost jen potvrzuje spíše formální průběh rozvodového řízení.

Faktem totiž bývá, že největší konflikty si manželé odbudou v opatrovnickém řízení soubojem o děti nebo v následných sporech o majetek. Bývá pravidlem, že ve sporném rozvodu každý z manželů obviňuje toho druhého, že vyvolal rozpad manželství, což pak v odůvodnění písemného znění rozsudku najde své vyjádření ve formulaci, že soud konstatuje rozpad vztahu, přičemž příčiny rozvratu vidí každý z účastníků jinde. Rozsudkem v rozvodové věci manželská anabáze obvykle nekončí, protože následně (nejpozději do tří let) je třeba vypořádat společné jmění manželů.

Dohodnutý rozvod

Jak už název naznačuje, dohodnutý rozvod předpokládá, že se manželé na jeho rámci dohodnou. Dohoda musí zahrnovat porozvodovou péči o společné děti a výživné, shodu na bydlení (kdo bude nadále obývat společný byt) a majetkové vypořádání, to vše v písemné podobě a s podpisy manželů úředně ověřenými. Návrh na rozvod mohou podávat oba manželé spolu nebo jen jeden za předpokladu, že se druhý manžel k návrhu připojí. Soud tento typ rozvodu připustí, jen když manželství trvalo déle než rok a manželé spolu alespoň šest měsíců nežijí, respektive nemají intimní ani jiné manželské a společenské styky.

Dohodnutý rozvod je bonus společnosti pro dvojici, jež je schopna povznést se nad malichernosti, kooperuje a vyjednává. Odměnou za takto vyspělé chování je rychlejší a méně bolestivý průběh, písemné znění rozsudku se stručným odůvodněním a zejména fakt, že v řízení se manželé dlouze nevyslýchají a nikdo se jich neptá na příčiny rozvratu manželství. Odpadne tak praní rodinného špinavého prádla na veřejnosti, protože soud příčiny rozpadu vztahu vůbec nezajímají. Písemná dohoda začíná platit dnem právní moci rozsudku, kterým bylo manželství dohodnutou formou rozvedeno. Pokud manželé mají ve společném jmění nemovitosti, které jsou součástí vypořádání, je třeba po právní moci rozsudku nechat smlouvu zapsat do katastru. Další odměnou za velkorysost je komplexní vyřešení všech vzájemných vztahů.

Tichá tolerance zjednodušení

Podle statistik ministerstva spravedlnosti se dnes polovina manželství rozchází právě tímto způsobem, což některé vede k úvahám, zda proces ještě víc nezjednodušit (například předat jej na úroveň matrik či notářů, zavést korespondenční formu apod.). Někteří volnomyšlenkářští soudci rozvádějí i bez osobní účasti manželů, což sice neodpovídá procesní normě, zúčastněným to však vyhovuje, proto i odborná veřejnost tento stav mlčky toleruje.

Občasným návštěvníkem advokátních kanceláří bývá jeden z manželů, který se rozvodu zuřivě brání, odmítá na rozvodu spolupracovat a po advokátovi požaduje, aby mu pomohl řízení zastavit, návrh zamítnout, toho, kdo rozpad zavinil, učinit jediným viníkem a pachatelem a vůbec po vzoru amerických filmů zvrátit vztahovou krizi ve svůj prospěch. Podobné přání je někdy lidsky pochopitelné, zkušený rodinný odborník však klientovi poskytne jedinou možnou odpověď: pokud manželská krize překročila svůj kulminační bod, neexistuje možnost návratu ani uzdravení. Aby šlo rozbitý vztah zachránit a vyléčit, k tomu jsou nezbytně zapotřebí dva lidé, kteří o to aktivně usilují. Snaha poloviny páru k renesanci jeho vztahů nestačí.

Snad jsem to zavinil já

V naší zemi fungují manželští a rodinní poradci a terapeuti, soud může řízení přerušit a nařídit manželům povinné první setkání s mediátorem, zejména je-li ve hře nezletilé dítě. Kdo se však pro rozvod pevně rozhodne, tomu žádné právní protivenství nedokáže postavit nepřekonatelné překážky. Zuřivá obrana s vyzbrojováním na všech úrovních a za účasti nejslavnějších advokátních jmen a svědků, příbuzných a přátel manželský konflikt jenom rozdmýchá a přání odejít v druhém manželovi spíš posiluje.

Takřka vždy mohou za rozpad manželství oba manželé, byť popis situace může pohledem každé z obou stran vypadat jako naprosto jiný příběh. Jedno schéma se však pravidelně opakuje: po svatbě začne jeden manžel podnikat, druhý (obvykle žena) pomáhá s vedením firmy. Oficiálně je v domácnosti, pak si pár pořídí jedno nebo dvě děti. Firma expanduje, její hodnota stoupá, přibírá další zaměstnance. Žena je stále v domácnosti, manželovi občas ve firmě vypomůže, někdy zastává funkci účetní. O dvacet let později muž naváže intimní vztah se svou asistentkou nebo jinou podnikatelkou, obvykle o generaci mladší, a posléze odchází na novým štěstím, manželka zůstává sama, těsně před důchodem, s kvalifikací dávno ztracenou a nepoužitelnou. Tyto situace měl vyřešit občanský zákoník a jeho nové ustanovení o sankčním výživném, podle něhož má opuštěná žena nárok na výživné po dobu tří následujících let, jež jí zachová stejnou životní úroveň, jakou měla za trvání manželství.

Právní konstrukce na první pohled plná spravedlnosti se však v běžné realitě ukazuje jako povýtce neživotná. Její podmínkou je totiž prokázání, že rozpad manželství jeden z manželů (ten, který má dostávat sankční výživné) převážně nezavinil. To se však velmi obtížně prokazuje, protože žádný z manželů nebývá ochoten vzít odpovědnost za rozpad vztahu výlučně na svoje bedra, tím spíš, že nevěra není vždy příčinou rozpadu manželství, ale častěji reakcí na přežitý a dlouho nefunkční vztah. K soudu se pochopitelně mohou pozvat svědci, nicméně žádný z nich obvykle s manžely nežil ve společné domácnosti.

Rozvod se dnes považuje za něco obvyklého, co už zvláštní zájem okolí nevyvolává. Zapomíná se ale na ztráty, které s sebou tento krok na obou stranách přináší. Samotné řízení sice stojí jen 2000 korun, zohledníme-li však čas strávený sepisem podkladů, cesty k soudu, dovolenou nutnou k návštěvě advokáta a zejména následné náklady na pořízení nové domácnosti po odstěhování z té staré, činí jen finanční výdaj rozvodu dopadající na každého rozvedeného přibližně 200 000 korun.

Psychické dopady rozvodu jsou ztrátou s hodnotou mnohdy nevyčíslitelnou. I manželé, kteří absolvují dohodnutý rozvod, jej chápou jako osobní selhání a nejméně rok se z něj vzpamatovávají. Sporný rozvod duše léčí ještě o dva roky déle. Téma nejkontroverznější: nezletilé dítě a spor o jeho péči budeme řešit zítra v dalším dílu seriálu.

LN, 3.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.